1.
Prve než vylíčím událost, kterou mám pravě na mysli, vzpomínám si na historku ze svého dětství, která dodnes tak jasně a zřejmě v paměti mé žije, jakobych ji byl teprve včera zažil.
Stáli jsme, na počet asi pět či šest hochů, na tržišti mého rodného města a dívali se na vozku, jehož koně nemohli těžký povoz zmoci. Nadarmo do nich švihal delší dobu a dal se posléz v hněvu strhnouti ku kletbě, kterou doprovázel tak silnými ranami, že koně vskutku své břemeno přes překážku vlekli.
„Ano, nechce-li pomoci jiného nic, pomůže svaté hromobití,“ smál se a odjížděl.
Diváci vůkolní, moji rodáci, smáli se také a nám, klukům, imponovala kletba tak mocně, že jsme jí ihned při svých hrách přehorlivě užívali.
Hromovalo se tehdy s pravou rozkoší a slastí, až to konečně zaslechl můj otec a dal mně z okna známý pokyn, který měl takovou vlastnost, že mne vždy okamžitě uvedl ve velmi žalostnou náladu.
Tehdy rovněž tak a nikoli bez důvodu, neboť jsem pykal za užívání siláckých výrazů tím, že jsem nedostal ničeho k obědu a byl jsem nucen s pocity velmi stísněnými přihlížeti, jak chutnala rýžová kaše mým sourozencům.
Nedobrovolný tento půst bolel mne tou měrou, že jsem si pevně předsevzal, nikdy již hromovati a chvalitebný tento úmysl utvrdil se ještě víc, když mne po obědě má ctihodná, tehdy již osmdesáti-
