„Ku předu ve jménu Božím!“ zvolal český plavec, když byl svůj prám sestrčil do vody. „„Albatros“ stojí posud na starém místě, zahalen jsa v kouř, což nasvědčuje tomu, že plavci ještě nejsou hotovi s vyškvařováním tuku.“
Vor plul rychle ve směru severovýchodním, poháněn jsa větrem, jenž tuleňovou plachtu mocně vydul, a každým okamžikem blížil se k lodi velrybářské. Českému plavci srdce silně bušilo a naděje jeho minutu od minuty rostla. V myšlénkách již viděl, jak soudruzi jeho se podiví, až najednou spatří ho živa a zdráva na jednoduchém voru.
Však náhle vor otočil se několikrát okolo sebe a pak změnil svůj směr. David namáhal se co nejvíce, by jej do prvého směru uvedl, avšak marně. Ani kormidlo, ani plachta nebyly s to, by vor v pravý směr uvedly; plul nyní k jihovýchodu, neustále se vzdaluje od „Albatrosa“, jediného útočiště českého plavce, až konečně lodi velrybářské nebylo již viděti.
„Nyní ani starého ostrova již nedostihnu,“ zvolal v zoufalosti David, „ostrova, na němž jsem mohl snad i přezimovati. A nyní pluji někam do šírého moře anebo k nějaké pusté, nehostinné zemi! Ó, Bože, jak těžce mne navštěvuješ!“
To dopověděv, poklekl a vroucně se modlil
