Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/57

A mu na to s řehtotem kůň bolným:
„Hospodine, mne ty neproklínej,
mne, Momčilo vojevodo, nehoň, —
dnes mi možné poletěti není!
Proklínej radš tu svou Vidosavu,
nebo ta mně křídla popálila,
popálit co nedalo se ohněm,
ke kolenoum pevně uvázala!
Pročež — běž, a zachraň se jak můžeš!“

To kdy zaslech’ vojevoda chrabrý,
tváří se mu horké lijí slze,
s koně skočí, po třikráte vzkočí,
třemi skoky hradu zdí doskočí.

A hle — hradu vrata uzavřena,
uzavřena, kládou přepažena!

V nesnázi se vida vojevoda
Jevrosimu sestru milou volá:
„Jevrosimo, sestro moje milá,
spusť, o sestro, s vikýře kus plátna,
v hradu svém bych uchránil se soka!“

A mu na to s pláčem věrná sestra:
„Oj Momčilo, milený můj bratře,
kterak já bych spustila ti plátno,
nevěrná kdy Vidosava snacha,
snacha moje, nevěrnice tvoje,
k dveřeji mně uvázala vlasy?“