na něm elektrický proud, a svodič hromosvodu chvěl se pod nárazy vichru.
Jest pochopitelno, jak nebezpečno bylo zavěsiti se na tento drát, jímž stále procházel elektrický proud, ztrácející se ve vodách, do podzemních prostor plynoucích. Byl-li přístroj ten — svodič — v dobrém stavu, nebylo se ovšem třeba báti, že blesky člověka po něm slézajícího usmrtí, neboť neobyčejně veliká vodivost kovu vzhledem k daleko menší vodivosti těla lidského musila chrániti odvážlivce před smrtící ranou. Avšak byl-li hrot hromosvodu jen poněkud otupen, neb byla-li vodivost drátu na některém místě přerušena, anebo byl-li drát na dolní své části poškozen anebo zlomen, hrozilo odvážlivci nebezpečí, že bude elektřinou usmrcen — totiž následkem spojení obou proudů,[1] negativního a positivního, byť i bez zablesknutí, pouze tudíž napětím elektřiny ve vadném přístroji nahromaděné.
Hrabě Sandorf znal dobře nebezpečí, v něž se byl vydal. Mocější však cit než pud po sebezachování dodával mu odvahy. Sestupoval zvolna, opatrně, uprostřed elektrických proudů, kteréž ho zahalovaly. Noha jeho vyhledávala podél zdi každou skobu a spočinula na ní vždy na okamžik. Poté, když blesk ozářil propast pod ním, snažil se, ač marně, seznati hloubku její.
Když byl asi 60 stop od okna sestoupil, ucítil pod nohama náhle pevnější oporu. Byl to jakýsi zděný výstupek, jenž v šíři několika palců vystupoval přes základy zdi.
Lano železné však zde nekončilo, vedlo dále dolů a nebylo již od místa toho — čehož hrabě Sandorf ovšem nevěděl — upevněno, nýbrž klátilo se volně, vedouc chvílemi těsně podle skalní stěny a chvílemi visíc volně ve vzduchu, když totiž bylo přemknulo přes skalní výstupky, tu a tam nad propastí vyčnívající.
Hrabě Sandorf zastavil se zde na chvíli, aby nabyl oddechu a nových sil. Obě nohy jeho opíraly se o zděný výstupek, rukama však železného lana se nepustil. Pochopil, že se ocitl u nejspodnější vrstvy věžní stavby. Avšak v jaké výši zdvihala se nad údolím, nemohl poznati.
„Musí to býti velmi vysoko,“ pomyslil si.
Velcí, vyplašení ptáci, poděšeni oslepující září blesků, obletovali jej, bijíce mocně křídly, avšak místo aby vzlétali do výše, snášeli se do hlubiny pod ním zející.
- ↑ Tak i v r. 1653 učenec Richemann zabit byl jiskrou, velikou jako pěst, ač stál několik kroků od hromosvodu, v jehož svodiči spojení byl přerušil.
