Byla to však radost, když se do radnice k Savě Sandorfově, Marii Ferratové, paní Bathoryové a ku starému Borikovi vrátili!
Když byla padlým prokázána poslední čest, mohla se malá osada vrátiti opět v klidné koleje bezstarostného života, z něhož v budoucnosti nepochybně neměla býti již vyrušena. Porážka Senusistů rovnala se jejich zničení, a Sarkany, jenž je k výpravě proti Antekirttě povzbudil, nedlel již mezi nimi, aby je podněcoval myšlenkou msty a — záště.
Doktor Antekirtt trval však přes to při úmyslu svém, aby obranná soustava ostrova v nejkratší době byla dokončena. Artenak měl se státi bezpečným na příště před každým přepadením, také však ostrov neměl poskytovati již mezery, kde bylo by možno snadno přistati. Také bylo usneseno, aby na ostrov povoláni byli noví osadníci, kterýmž úrodnost půdy poskytovala záruku šťastného, bezstarostného života.
Nyní nemohlo sňatku Petra Bathorya se Savou Sandorfovou již nic překážeti. Původně ustanovena byla svatba na 19. prosince, měla býti tudíž toho dne skutečně slavena!
Pointe Pescade ujal se proto znovu horlivě příprav ke slavnostem a radovánkám, které útokem afrických lupičů tak náhle byly přerušeny. Avšak nesmělo se odkládat i také dále s rozhodnutím o osudu Sarkanya, Silasa Toronthala a Karpeny.
Tito, jsouce uvězněni každý zvláště v tvrzi antekirttské, nevěděli ani, že všichni tři nalézají se v moci doktora Antekirtta.
Dne 6. prosince, dva dny po porážce Senusistů, dal je uvésti doktor Antekirtt do velké síně v radnici, kdež v ústraní očekával je s Petrem Bathorym a Ludvíkem Ferratem.
Zde uviděli se zajatci po prvé, ocitnuvše se před soudem artenackým, jenž skládal se z nejvyšších úředníků osady. Vězňové byli tu obklopeni a střeženi četou milice.
Karpena zdál se býti znepokojen, tvář jeho nepozbyla však dosud nikterak potměšilého výrazu; vrhal v pravo i v levo skryté pohledy a neodvážil se soudcům svým do očí pohleděti.
Silas Toronthal, jenž zdál se býti velice sklíčeným, sklonil hlavu a vyhýbal se instinktivně dotyku s bývalým svým soudruhem.
Sarkany zachvácen byl jediným jen pocitem, vztekem, že upadl v ruce tohoto doktora Antekirtta, Ludvík Ferrato postavil se nyní před soudce a ujal se slova.
Obrátil se ke Španělovi a pravil: „Karpeno, jsem Ludvík Ferrato, syn rybáře rovinjského Ondřeje, kterého udavačství tvoje uvedlo do žaláře steinského, kdež zemřel!“
