V okamžiku tedy, kdy syn nalezl matku svoji, to, co zbylo z ní, bylo již jen tělo citu prosté! Ani pohled na syna, o němž domnívati se musila, že jest mrtev, a jenž náhle zrakům jejím se objevil, nemohl vrátit jí upomínky na minulost.
Paní Bathoryová, z jejíchž zraků nevymizel dosud všechen lesk, povstala a vstoupila na to, aniž něčeho si všimla neb jediného slova pronesla, do domku, kam na pokyn doktorův Marie ji následovala.
Petr zůstal státi nehybně přede dveřmi, aniž se odvážil, aniž mohl učiniti jediný krok!
Zatím stařičký Borik, díky péči doktora Antekirtta, nabyl opět vědomí a zvolal:
„Vy! … Petře! … Vy … A živ?“
„Ano!“ odpověděl Petr. „Ano! … Živ, ač by bylo lépe, abych byl mrtev!“
Několika slovy uvědomil doktor Antekirtt věrného Borika o tom, co se událo po pohřbu Petrově na hřbitově dubrovnickém. Na to též stařičký sluha, nikoli bez dojmů trudných, vyprávěl o dvou měsících bídy, kteréž společně s paní Bathoryovou strávili.
„Především však rcete,“ tázal se doktor Antekirtt, „zdaž byla to smrt Petrova, jež paní Bathoryovou rozumu zbavila?“
„Nikoli, pane doktore!“ odpověděl Borik.
I vyprávěl následující:
„Paní Bathoryová, když byla na světě téměř osaměla, opustila Dubrovník a odebrala se do vesnice Vinticello, kdež měla několik příbuzných a kdež na dále hodlala bydleti. Zatím měl býti prodán skrovný nábytek v domku dubrovnickém, poněvadž matka Petrova nechtěla jej více obývati.
Šest neděl na to vrátila se v mém průvodu do Dubrovníka, aby uspořádala své záležitosti, a když přišla do bývalého bytu svého, nalezla list, jenž vložen byl do skřínky přede dveřmi.
Když list tento přečetla, vzkřikla paní Bathoryová, jako by dopis ten byl po prvé rozumem jejím otřásl, vyběhla na ulici, spěchala do třídy Stradonské, kdež stanula před vraty domu Toronthalova, kteráž se, když na ně zaklepala, ihned otevřela.“
„Domu Toronthalova!?“ opakoval s úžasem Petr Bathory.
„Ano,“ odpověděl Borik, „a když se mi podařilo matku vaši dostihnouti, nepoznala mne již! … Byla …“
„Avšak, proč odebrala se matka má do domu Toronthalova? Ano! … proč?“ opakoval Petr, pohlížeje na stařičkého sluhu, tak, jako by věc tu nemohl naprosto pochopiti.
