Paní Toronthalová, přemáhajíc pak únavu, kterou jí práce tato způsobila, otevřela dvéře komnaty, sestoupila po schodech, přešla dvůr a otevřevši i vrátka, vedoucí na ulici, ocitla se ve třídě Stradonské.
Ulice byla temna a pusta v této hodině, neboť bylo již po půlnoci.
Paní Toronthalová kráčela krokem nejistým po levém chodníku a když učinila as padesát kroků, stanula před skřínkou poštovní a vhodivši do ní list, vrátila se do domu.
Avšak síly její, kteréž napiala naposled ještě, aby provedla poslední svůj úmysl, byly nyní úplně vyčerpány i klesla, nemohouc dále, na prahu domu.
Na tomto místě nalezena byla as hodinu na to Silasem Toronthalem a Savou. Odnesena ihned na lože jsouc bez vědomí.
Druhého dne vyprávěl Silas Toronthal Sarkanymu o tomto případu. Ni jeden, ni druhý nemohli tušiti, že paní Toronthalová byla v noci té vyšla na ulici proto, aby hodila list do skřínky poštovní. Avšak proč opustila dům? tázali se oba.
Nemohli si tento krok choré vysvětliti a protož byl případ tento pro ně příčinou stálého znepokojení.
Paní Toronthalová trpěla ještě čtyřiadvacet hodin. Několikráte tělo její se zachvělo, jako by duše z něho již již chtěla ulétnouti. Sava pojala matku za ruku, jako by chtěla udržeti ji ve světě, v němž měla býti nyní úplně opuštěnou. Avšak ústa choré byla nyní němá, ani jméno Bathoryův nesplynulo s bledých rtů jejích.
Nepochybně bylo svědomí její, když poslední svou vůli byla vykonala, nyní upokojeno, a neměla tudíž již ani proseb na odpuštění ni jiných přání.
V následující noci, o třetí hodině z rána — Sava dlela v době té sama u lože umírající matky — pohnula tato sebou a ruka její dotkla se při tom ruky Saviny.
Při dotknutí tom oči choré se otevřely a zrak její utkvěl na Savě.
Pohled tento byl tak tázavý, že Sávu musila mu porozuměti. „Matko … matko!“ pravila, „co si přeješ?“
Paní Toronthalová učinila pohyb hlavou.
„Chceš mluviti se mnou?“
„Ano!“ pronesla šeptem paní Toronthalová.
Sava sklonila hlavu svou téměř až k hlavě své matky, jež děla jí hlasem ztlumeným:
„Mé dítě, zemru nyní!“
„Matko! … matičko!“
