totiž do Brindisi nebo do Otrantu. Hladem a žízní trpěl jsem nejvíce.
Důležito bylo, že jsem nemohl býti spozorován z paluby, ba ani ze záchranné lodice, jež na zadní části lodi mezi dvěma železnými nosiči visela. Z lodí kolem plujících mohl jsem býti ovšem spatřen a mužstvem jejich kapitánu našeho parníku oznámen, avšak v den ten plulo jen málo lodí kolem a to ještě ve vzdálenosti tak veliké, že z paluby jich nemohl býti spozorován člověk, jenž visel mezi řetězy kormidla.
Žhavé paprsky sluneční osušily záhy můj oděv, kterýž jsem byl svlékl. Tři sta zlatých, jež Ondřej Ferrato na cestu mi daroval viselo ještě v opasku na mém těle. Měly mi pomoci pro první dobu, až bych na břeh italský vystoupil.
Tam nemusil jsem se ničeho obávati. V zemi cizí nehrozilo mi nebezpečí se strany agentů rakouských, nebo mezi státy nebylo smlouvy o vydávání politických provinilců. Chtěl jsem však nejen život svůj zachrániti, nýbrž jednati i tak, aby se všeobecně soudilo, že jsem mrtev. Nikdo neměl se dověděti, že poslední uprchlík z věže pazinské vystoupil na půdu italskou.
To, co jsem si přál, stalo se. Den minul bez všelikých příhod. Nastala opět noc. O deváté hodině večer objevovalo se v pravidelných přestávkách na jihozápadě světlo. Byl to maják v Brindisi. Dvě hodiny na to ocitl se parník před vchodem do přístavu.
Avšak dříve ještě než lodivůdce přišel na palubu, svázal jsem šaty své v uzlík a přivázal jsem si je na šiji. Pak spustil jsem se ve vzdálenosti as dvou mil od země s řetězu kormidla tiše do vody.
Několik minut na to ztratil jsem s očí parník, jehož píšťala pronikavé zvuky vydávala.
As za půl hodiny připlul jsem — moře bylo klidné — ke břehu, o nějž vlny příbojem se neodrážely. Uchýlil jsem se mezi skaliska, oblekl jsem se a usnul: únava přemohla hlad.
Když jsem se probudil, byl již den. Vešel jsem do města a vyhledal si jeden z nejmenších hostinců, zde pak vyčkával jsem rozvoj událostí dříve nežli jsem se rozhodl, co dále činiti.
Dva dny na to zvěděl jsem z novin, že drama spiknutí terstského jest dokonáno. Četl jsem též, že pátráno po těle hraběte Matyáše Sandorfa, avšak bez výsledku. Byl jsem považován za mrtvého — mrtvého právě tak, jako kdybych byl býval zastřelen s oběma druhy svými na nádvoří věže pazinské!
Avšak nebyl jsem mrtev, a zrádcové zvědí, že dosud žiji!“
