Za to vsak oba přátelé mnohdy tím horlivěji hovořili spolu a zvláště často též o novém svém pánu.
Oblíbili si jej již a milovali jej velice. Nepřáli si, než aby mu mohli dokázati svoji oddanost. Vzájemná páska mezi nimi a mezi doktorem utužovala se stále více.
Každého dne očekávali, že budou náhle povoláni do kajuty doktorovy, a že jim tento řekne: „Přátelé, jest mi vás nyní potřebí.“
Leč k velké své mrzutosti čekali stále marně.
„Bude to trvati dlouho?“ pravil jednoho dne Pointe Pescade k svému druhu. „Je to trapno stále zaháleti, zvláště když jsme nebyli vychováni pro zahálku, není-liž pravda, Kape?“
„Ano, svaly měknou a ochabují,“ odvětil obr, pohlížeje na mohutná svá ramena, podobná pákám stroje odpočívajícího.
„Víš, příteli, co myslím o doktoru Antekirttovi?“
„Nikoli, pověz mi však, co myslíš, Pointe Pescade, a budu ti moci odpověděti!“
„Nuže, v minulosti doktora Antekirtta udály se věci … věci veliké … neobyčejné … Je to viděti na jeho očích, z nichž vyšlehnou často blesky oslňující. A nastane den, kdy nejen vyšlehne blesk, ale též zahřmí…“
„A udeří!“ dodal Kap Matifu.
„Ano, udeří — a míním, že nebudeme při tom zbyteční!“
Pointe Pescade nesoudil tak bez příčiny. Ač na palubě yachty vládl úplný klid, důvtipný muž tento všiml si přece mnohých věcí, kteréž ho vyzývaly k přemýšlení. Bylo zjevno, že doktor nebyl obyčejným turistou, který cestoval na yachtě své po moři Středozemním pro pouhou zábavu. „Savarena“ byla středem, v němž se sbíhalo mnoho nitek, kteréž tajemný majitel její v ruce své pevně třímal. Skutečně docházely na loď četné telegrafické depeše a dopisy téměř ze všech koutů moře, jehož vlny omývají břehy rozličných zemí, a sice z pobřeží italského, francouzského, španělského, z Marokka, Alžíru i Tripole. Kdo je zasílal? Nepochybně dopisovatelé, kterýmž doktor Antekirtt svěřil úkol, dle všeho velice důležitý i obtížný. Nebo byly telegramy a listy ty pouze od osob, kteréž proslulého muže žádaly za pomoc lékařskou? Domněnka poslední jevila se málo pravděpodobnou.
Avšak i v kancelářích telegrafního úřadu v Dubrovníku nemohli pochopiti smysl těchto depeší, poněvadž psány byly v jazyku neznámém, jemuž snad toliko doktor a dopisovatelé jeho rozuměli.
