„Ano … musím mluviti s vámi — a sice potají!“ pravil Španěl, stlumiv hlas.
„Nuže, pojďte tedy!“ odvětil rybář, jenž v den tento z dobrých příčin nechtěl nikomu zameziti přístup do svého příbytku.
Karpena na znamení dané Ondřejem Ferratem přešel velkou, rodině společnou síní a vstoupil do zvláštní jizby rybářovy.
Tato oddělena byla od jizby, v níž dleli hrabě Matyáš Sandorf a Štěpán Bathory, jen zcela tenkou zdí příčnou. Okna jizby oné vedla na cestu, kdežto okna jizby, v níž uprchlíci byli skryti, otvírala se, jak řečeno, do zahrádky.
Když oba byli sami, tázal se rybář:
„Nuže, co mi chcete?“
„Sousede,“ odvětil Karpena, „odvolávám se k vašemu přátelství!“
„A z jaké příčiny?“
„Za příčinou — dcery vaší!“
„Ni slova dále!“
„Slyšte přece! … Víte, že miluji Marii a že nejvřelejším přáním mým jest pojati ji za ženu.“
Takovou byla tedy smělá žádost Karpenova.
Pronásledoval dívku již po několik měsíců dotěrnými svými návrhy. Zištnost pudila jej k tomu, jak lze souditi, více nežli láska, Ondřej Ferrato byl na rybáře dosti zámožným a vzhledem ke Karpenovi, jenž neměl ničeho, byl bohat. Nic není tedy přirozenějšího, než že Karpena pomýšlel na to, státi se jeho zetěm; stejně přirozeno však jest, že rybář jej odbyl, poněvadž se mu v žádném ohledu nelíbil.
„Karpeno,“ odvětil chladně Ondřej Ferrato, „obrátil jste se již přímo k mé dceři s takým návrhem a ona děla vám rozhodně: nikoli. Přednesl jste jednou také již mně žádost tuto a já vám děl rovněž: nikoli. Naléháte na mne dnes opětně a já dím vám: Naposled nikoli!“
Španěl svraštil čelo. Rty jeho se chvěly a mezi nimi objevily se zuby jeho. V zraku jeho mihl se hrozivý blesk. Leč jizba byla slabě osvětlena, a Ondřej Ferrato nezpozoroval hrozivou tvářnost svého hosta.
„Jest to poslední snad slovo?“ tázal se Karpena.
„Jest to poslední mé slovo, jestliže i vy mi posledně tuto žádost přednášíte. Učiníte-li tak znovu, obdržíte tutéž odpověď.“
„Ano, učiním tak znovu,“ opakoval Karpena. „Učiním tak znovu, jakmile mne Marie k tomu vyzve.“
