by klášter zavřeli rázem? Dnes mladíkům valně nechutnalo. Vždyť běželo také o ně. V klášteře přebývali juž kolik let, a nebylo jim jedno, co z něho bude. A co z nich? Zavrou-li klášter, bude veta po jejich útulku, po jejich teplém hnízdečku. Zvláště Věk se zarazil. Co by si počal? Ovšem, císař prve řekl něco o postarání se, ale rhetor ve svém překvapení tomu dobře nerozuměl a tak jen slabou z toho měl útěchu.
Mladá mysl ostatních studentův těšila se všelijak ještě; jen Věk tušil nejhorší a uváděl druhům na pamět kláštery, které v Praze z rozhodnutí císařského juž byly zrušeny. Choralisté dnes nad obyčej brzo poobědvali; ve světnici neměli stání. Jeden po druhém vycházeli na chodbu, a dále, aby zvěděli, co se stalo, nač ten ruch a hluk. Ale pak najednou všecko umlklo, dvéře přestaly bouchati, kroky a hlasy na chodbách utichly. Hluboké, mrtvé ticho zavládlo klášterem, tak že Františka, jenž byl na výzvědách, až zarazilo po tom shonu a hluku. Ale což teprve užasl, když se dostal na chodbu, kdež byla bibliothéka. To se tenkráte tak nelekl, když po prvé se tam vplíživ pootevřenými dveřmi, překvapen byl hněvem patera Matiáše, jako v tento okamžik. Vojsko! Voják! Granátník ve vysoké huňaté čepici, v gamaších, s puškou na rameni u dveří bibliothéky! A ty jsou nad to velikou pečetí opatřeny! Zapečetěny! Mladý rhetor otočiv se chvátal oznámit kollegům, co spatřil. Sotva že však pověděl, přiběhl jiný kamarád z výzvěd a ustrašen oznamoval, že dole u sklepa stojí dva vojáci ve zbrani. Nebylo juž pochybnosti. Klášter bude, či je zrušen. Co teď! Co s nimi? Studenti seděli na svých truhličkách zaraženi, polekáni. V tom vešel pater Anselm.
„Ach, milí hoši, snad už víte!“ pravil. „Co se nám stalo! Klášter je zrušen. Vyženou nás i vás. Dlouho
