mladého filosofa, na nějž se v tom také Paula laskavě usmála, hlavou mu kynouc na znamení, že ji to těší.
Lotty byla úplně přemožena. Sice se na konec vesele tvářila a smála se té šarvátce, než v duchu byla rozmrzena, a to ne tak pro svou porážku, jako proto, že ten nechápavý, nemotorný student (jak ho v té rozmrzelosti své v duchu nazvala) ani slovem, ani úsměvem, ani pohledem se jí nejen nezastal, ale zrovna tak nápadně s doktorem souhlasil a jen pro něj sluch a zrak měl.
Však za to měl pykati! Kolik dní po té si ho skoro ani nepovšimla, chladně se k němu chovajíc. Než tím ho málo vytrestala. Zdálo se, že toho nedbal, ba snad ani nespozoroval!
Za to s Paulou se sblížili. Psala mu pak více cedulek nežli obyčejně, a on tím povzbuzen, volněji se rozhovořil. Psané i mluvené ty rozprávky týkaly se nejvíce oněch chvil Thamova boje s Lotkou, českého čtení, divadla, a začasté se ovšem v nich připletlo jméno Thamovo. To vše Paulu patrně těšilo, a mladého jejího učitele neméně.
Ten byl vždycky rád, kdykoliv zastal Paulu jen s matkou doma, nebo tu si mohl po hodině se svou žačkou volně „pohovořiti“. Odcházeje, cestou i doma, a začasté i dlouho, myslil na to, o čem rozmlouváno a na Paulu. Těšíval se na hodinu u ní, nemohl se dne učení ani dočekati a byl rád, kdykoliv se mu naskytla příležitost, že mohl i mimořádně k Butteauovým. Proto milerád přijímal každé pozvání Paulininy matky, ano pak už sám hledal sobě záminky, aby se mohl dostati k Butteauovým.
Často tam také býval ve snách, a nejčastěji ve předním pokoji u klavíru nebo u pultu houslového, s Paulou, nebo vedle ní sedal na květované židli, hledě, jak opisuje, nebo přijímal dychtivě její cedu-
