Vedlejším jeho potěšením, ač ne právě malým, bylo ještě to, když se mohl pochlubiti svým francouzským původem, když mohl někomu pověděti, že jeho otec byl komorníkem u maršálka Bellila, a jak se tu v Praze zamiloval, totiž otec jeho, jenž se jmenoval Jean, a on, syn jeho, že se jmenuje Jacques, po svém dědovi ve Francouzích.
F. Věk znal už tu historii výtečně, nebo kolikrátkoli se s panem Butteauem sešel, po každé ji uslyšel, a po každé sňal pan Butteau silhouettu svého otce Jeana, aby ji ukázal, a po každé vykládal o maršálkovi Bellilovi, jaký to byl slavný generál a jak chystaje se z Prahy na ústup, navštívil svého nemocného komorníka, totiž otce páně Butteauova, a co mu na rozloučenou pověděl. To opakoval pan Butteau vždy v originále, po francouzsku, při čemž F. Věk postřehl, že citování to nebylo po každé stejné.
Děvčata, totiž Lotka s Bettinou, se juž tatínkovi smály, když Věkovi tu historii asi po čtvrté vypravoval a po čtvrté silhouettu otce Jeana (jinak než po francouzsku jmen rodinných neuváděl) snímal. Než pan Butteau v horlivosti své se nedal vytrhnouti. Tím právě, že mladý učitel z přirozené skromnosti a šetrnosti po každé poslouchal tak trpělivě (Butteau myslil, že pozorně a se živým účastenstvím), tím právě sobě získal všecku přízeň Paulinina otce, jenž o něm říkal, že je to hodný a způsobný mladík.
S Thamem se F. Věk tak zhusta u Butteauových nesetkával, jak si byl s počátku přál. Vyrozuměl však, že mladý doktor a spisovatel tu bývá dosti často.
Přicházel za záležitostmi divadelními a byl už jako přítel rodiny. Lotty mluvívala o něm jako o dobrém známém, přála mu dosti jako zábavnému, hezkému mladíku, nicméně si začasté před ním i v jeho nepřítomnosti zavtipkovala o jeho vlastenectví. Proto