a v šero po komůrce rozestřené jak zoufalství myšlenka šlehá blesk. A na okénko bije dešťů proud, jak by to poutník o vpuštění žádal, ba je to poutník, já bych na smrt hádal — aj modli, modli se, nastává soud! Matka i dítě ruce sepjaly, a bouř burácí povždy strašněji, teď objaly se a teď zalkaly. » Slyšíš nás, Bože?« — aj a mocněji teď vítr na předsíni zahučel, již dveřmi se vší silou se tam pere, vyvrátil je a za ním blesk se dere — » Slyším «, teď doznělo a vítr dohučel.
A ticho zas — ukončen boží soud, dvou mrtvol klidné zbožné usmívání jeví tam zjevně boží slitování, a věčné lásky věčně živý proud. </poem> (V alm. Máji r. 1858.)
Znělky noční.
3.
<poem> Jak divuplná noc, jak velekrásná, když nad tou zemí tichnoucí vychází, nesmírná jako moře beze hrází, v němž z lodí sterých září světla jasná;
kdy ku zemi se skloní tmavořasná a v každé kvítko slzný démant sází, a široširé světlé stíny hází, vše vábíc na svá ňadra mírospasná —
když všechno v snivém polosvětle plyne: tu v srdci sladko mi a přec tak bolno, že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne;
v předivné snění myšlení mé taje: jak světlům nočním, tak mé duši volno, jíž tušení věčného míru vlaje.
