důvěrou, Je to dědictví ze starých, zlých dnů, když láska a násilí chodily spolu ruku v ruce. Skloněná hlava, sklopené oči, zajíkající se hlas a choulící se postava — jsou skutečnými známkami lásky a nikoliv přímý pohled a přímá odpověď. I za svého krátkého dosavadního života jsem poznal alespoň tolik — anebo jsem to zdědil ve vzpomínkách své rasy, jež nazýváme pudem. Claudie byla však plna všech jiných ženských vlastností. Někteří ji považovali za chladnou a tvrdou, ale taková myšlenka byla by u ní pochybením. Její jemně zbarvená, jako bronzová pleť, ve svém koloritu skoro východní, její havraní vlasy, její veliké jasné oči a plné, avšak krásné rty — to vše byly příznaky povahy vášnivé. Avšak uvědomoval jsem si se smutkem, že až do této chvíle jsem nenalezl klíče k jejímu tajemství. Avšak ať se dostaví cokoliv, chtěl jsem ukončit toto napětí a chtěl jsem dnešního večera svoji záležitost urovnati. Mohla mne pouze zamítnouti. Ale bylo lépe býti milencem zamítnutým, nežli přijatým bratrem.
Až k tomuto bodu dospěly moje myšlenky chtěl jsem právě přerušiti dlouhé a trapné ticho, když v tom se na mne upřely dvě kritické, temné oči a pyšná hlava se usmála v jemné výčitce.
»Mám jakousi předtuchu, že se o mne chcete ucházeti, Nede. Přála bych si, abyste toho neučinil, neboť takto jsou naše styky mnohem hezčí.«
