Přeskočit na obsah

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/73

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Když nesmíme se více míti rádi…

A ty jsi řekla: — Nikoli!
Ty nevíš. jak to zabolí,
mé dítě!

VRCHLICKÝ.

Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více
 ten štěstí den se v srdce nenavrátí
 a to, co kmitlo zaníceným čelem,
 to tesknou už jen upomínkou vlá ti
 jak píseň smutku v srdci osiřelém —
 Ó darmo, darmo, nikdy, nikdy více.

 Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy
 těch sladkých snů, jež dosnili jsme záhy,
 zda do tvých nocí někdy kmitne maně
 stín lásky naší bolestný a drahý
 a zda jak já tam k očím stiskneš dlaně?
 Ó Marie, zda vzpomeneš si někdy?

 Můj miláčka, co ještě víc nám zbylo
 než upomínka ztraceného mládí!
 Nad ruinami jeho v těžkém bolu,
 když nesmíme se více míti rádi,
 pojď, půjdem aspoň chvíli plakat spolu —
 můj miláčku, co ještě víc nám zbylo? —