roboama II. Proti tomu nekatoličtí kritikové, kromě nepatrných výjimek, knížečku Jonášovi proroku upírají, kladouce ji do časů pozdějších, ačkoli se velmi rozcházejí tu, kdy stanoví přesněji dobu, kdy vznikla. Za dob novějších také mnozí katoličtí kritikové přejí domněnce, že kniha ve tvaru dnešním napsána byla teprve po pádu Ninive t. j. po r. 606 před Kr.[1] (Höpfl, Hudal, a prve již Ηoonacker (Jon nebyl napsán před polovicí pátého století). Holzhey (Jon byl napsán mezi r. 400—300 před Kr), Riessler (před r. 200). Není pochyby o tom, že kniha byla napsána v Palestině
5. Knížečka Jonášova (nebo „O Jonášovi“ srv. knihu „Soudců“ t. j. o soudcích a pod) nejeví žádných trhlin nebo švů, že by
- ↑ Závažný důvod pro toto mínění jest poznámka Jon 3, 3. že Ninive bylo veliké město, která zdá se předpokládati, že za doby, kdy spisovatel Jon psal, Ninive již velikým městem nebylo, že bylo tedy vyvráceno, což se stalo r. 606 před Kr. — Pozdějším vznikem knihy Jon lze také snáze vysvětliti aramská slova, jež se v ní vyskytují. — Z okolnosti, že Sir (49, 12) jmenuje také „dvanácte proroků“, mezi nimiž byla jisté také Jon, vyplývá pouze tolik, že knížečka byla napsána před r. 200, kdyžtě Sirachovec psal kolem r. 174. — Jisto jest, že Jonáš nehraje v knížečce podle něho pojmenované závidění hodnou úlohu, která by přispívala k jeho cti. Z toho možno vyvozovati, že by sám sotva byl sebe takto líčil; týmž právem však možno z toho vyvozovati, že by sotva jiný se byl odvážil muže Božího nakresliti způsobem tak málo lichotivým, když dlužno předpokládati, že si spisovatel mužů Božích vážil. — Není rozhodujícím důvodem třetí osoba, ve které knížečka mluví o Jonášovi, ježto také jiní spisovatelé mluvívali o sobě v osobě třetí, na př. Is, Jer, Ez i spisovatelé světští jako César, jj. aniž lze jim proto knihy jejich upírati. — Myšlenky o spáse pohanů vyskytují se již záhy u Am 9, 7; Is 2, 2 n; Os 2, 24. a zakládají se na slibech, daných již patriarchům (Gn 12, 3; 18, 18; 22, 17 n ; 26, 3 n; 28, 13 n.)
Na př.: Scholz, Kaulen, Cornely, Knabenbauer, Zschokke, Trochon, Meignan, Schenz, Ermoni, Selbst a jj.
namítá: Nejde o pravdu náboženskou, nebo takovou, která nutně souvisí s pravdou víry, nýbrž o otázku literární, ve které není ani souhlas otců neomylný, tím méně, ježto otcové neobírají se touto otázkou předně vymezenou. Ostatně toho souhlasu ani není: výklad historický nebyl pokládán za závazný, kdyžtě bylo volno podávati výklad jen allegorický (jinotajný). Sv. Řehoř Naz. a Teofylakt vykládali bez jediného slova odmítavého knihu Jon takto (allegoricky). „Nesmíme nevěděti“ praví Teofylakt, „že někteří připouštěli, že neposlušnost Jonášova, jeho útěk a ostatek nejsou dějiny“. Jonáš byl podle Teofylaktova výkladu zmítán bouří svých trapných myšlenek. Byl pohlcen rybou a poté zachráněn, to znamená, že myslil na pád Israelův a na záchranu zbytků jeho. Dále jest v obraze předpověděno, že se pohané obrátí. Prorok není tísněn jejich spásou, ale zkázou Israelovou. — Místo knížečky Jonášovy mezi proroky (pozdějšími) a nikoli mezi knihami historickými („proroky přednějšími“) svědčí pro to, že sběratelé ji pokládali spíše za poučnou nežli přísně dějepisnou. — Má-li Jon ráz jen poučný, snadno si vysvětliti, že Jon zpívá žalm v břiše veliké ryby, snadno viděti krásně a malebně zobrazenou všemohoucnost Boží v rybě, která Jonáše polkla, ve skočci, který rychle vzrostl a zase uschl; snadno si vysvětliti, že byl Jonáš vysvobozen z proudů vod, které se mu valily přes hlavu, z mořských řas, které ho obklíčily, z podsvětí. I kdyby byl spisovatel přizpůsobil tento žalm k poměrům, ve kterých byl Jonáš, neplynulo by z toho, že pokládal by za přísně dějinné vše, co vypravuje; tím méně lze mu podkládati ten to názor, kdyžtě si nedal ani práci, aby žalm stav u svého hrdiny přizpůsobil! (Tobac.) Sv. Jer napsal v úvodě do proroka Jon: „Vím, že staří církevní spisovatelé,jak řečtí tak i latinští, mnoho řekli o této knize, a tolika otázkami že ani tak neotevřeli jako spíše zavřeli její smysl, že výklad jejich potřebuje výkladu a že čtenář odchází mnohem nejistější nežli byl prve, než počal čísti“. Tyto různosti nemohly se týkati výkladu znění, které jest jednoduché a prostičké, nýbrž celkového pojetí knihy (Hoonacker).
