bojuje již ochaboval, vzýval Juda Pána, aby byl pomocníkem a vůdcem boje; 37i počal řečí otců s písněmi válečný křik a udeřiv na bojovníky Gorgiášovy rozehnal je.
38Poté Juda sebrav vojsko přitáhl do města Odollam; a ježto přicházel sedmý den, očistivše se podle obyčeje na tom místě světili sobotu. 39Druhého dne pak přišel Juda se svými, aby sebral těla padlých a položil je k rodičům do otcovských hrobů. 40Tu nalezli pod řízami zabitých z darů modlám, které v Jamnii byly, které zákon Židům zapovidá; i bylo všem zřejmo, že padli pro tu příčinu. 41Proto všichni dobrořečili spravedlivý soud Pána, který z tajných věcí učinil zjevné. 42Poté obrátivše se k modlitbě prosili, aby na to provinění, které se stalo, zapomenuto bylo. Šlechetný Juda pak napomínal lid, aby se uchovali hříchu, na své oči vidouce, co se stalo pro hříchy těch, kteří padli. 43A učiniv sbírku poslal dvanácte tisíc drachem stříbra do Jerusalema, aby podána byla oběť za hříchy mrtvých, dobře a zbožně smýšleje o vzkříšení, 44— kdyby totiž nebyl měl naděje, že padlí vstanou, bylo by se domnívatí, že bylo zbytečno a neužitečno modliti se za mrtvé — 45a maje na zřeteli, že ti, kteří zbožně zemřeli, mají výbornou odměnu složenou. 46Proto svatá a spasitelná jest myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů zproštěni byli.
Hlava 13. — 1Léta stého čtyřicátého devátého zvěděl Juda, že Antioch Eupator táhne s množstvím na Judsko 2a s ním Lysiáš, po-
V. 33. Odollam jmenováno Jos 12, 15; 15, 35. — Z okolností zde vylíčených vyplývá, že bitva s Gorgiášem strhla se v jihozápadním Judsku. — „očistili se“ koupelemi.
V. 40. „zabitých“ - každého zabitého (řec). — „dary“ sošky zlaté, stříbrné modlám zasvěcené, kterých z pověrčivosti užívali jakožto ochranných prostředků proti zlým duchům a pod. (amulety). Židům bylo zakázáno dotýkati se takových zasvěcenin; srv. Dt 7, 26. Osvojili si je nejspíše v bitvě proti Gorgiášovi, sebravše je s těl padlých nepřátel (výše v. 32—37).
V. 42 „aby zapomenuto bylo“, t. j. aby trest za hřích se dále nešířil jako kdysi, jak vypravuje Jos 7, 1; 2 Sam 21, 1; 24, 13.
V. 43. Místo 12.000 má řec. toliko 2000. — Za ty peníze měly býti koupeny žertvy a ty podány Bohu jakožto „obět za hřích“ (řec). — Svatopisec chválí Judu, že „učinil velmi dobře a výborně maje na mysli vzkříšení“ (řec).
V. 44. „modliti se“ věcně, t. j. podávati oběti, které jsou náznakem žádosti obětujícího, aby hříchy byly odpuštěny. — „že vstanou“ blaženě.
V. 45. Jako dobrodinec, vypisující cenu vítězi v soutěži, „složí“ potřebnou částku, která se pak „uloží“, tak i Bůh milostivý „složil“ odměnu v životě posmrtném pro ty, kteří v Pánu zesnou, a která jim dokonale bude přisouzena v den všeobecného vzkříšení. Padlí Židé nezemřeli sice úplně bez viny, ale Juda doufal, že obět, kterou dal podati, pohne milosrdenství Boží, aby jim poklesky jejich prominulo, aby mohli vstáti z mrtvých šťastně tak, jako ti, kteří dokonale čistí jsouce na věčnost odešli. — V řeckém svatopisec pochváliv myšlenku Judovu, že ti, kteří zbožně zemřeli, mají výbornou odměnu složenou, dokládá: „Proto dal vykonati za mrtvé smírnou pobožnost (obět), aby hříchu sproštěni byli.“ - „modliti se“ (Vulg) znamená tu tedy podati oběť (výše v. 44). — Juda byl přesvědčen — a svatopisec toto přesvědčení schvaluje — že zbožně zemřelí slavně vstanou z mrtvých; aby se toho slavného vzkřišení dostalo i těm, kteří nezemřeli dokonale čistí, dává peníze na obět smírnou, která má sejmouti s nich trest za hříchy. — Církev dává úryvek v. 43—46. předčítati při zádušní mši svaté (smírné oběti N. z.) na výročí úmrtí nebo pohřbu. — O tom, jak živě byli Židé doby Judovy přesvědčeni o vzkříšení těl, viz výše hl. 7.
Hl. 13. — V. 1. Rok 149 letopočtu seleukovského počínal podle spisovatele 2 Mach na podzim měsícem tišrí; podle julianského kalendáře ten rok 149
