bylo snadné: největší část klášterního nadání byla ztracena, břemen nemálo, a k tomu ještě vypuklo r. 1476 z neznámých příčin prudké povstání měšťanův Třebičských proti němu, tak že královské pomoci vzývati musel. Král Matiáš daroval hned po dobytí kláštera zbytek klášterních dědin Zdeňkovi Konopištskému ze Šternberka v náhradu za jeho od krále Jiřího zabavené české statky; r. 1480 zas je zastavil bratřím Jaroslavovi a Vaňkovi z Lomnice, a král Vladislav dal je rovněž v zástavu panu Vilémovi z Pernštejna r. 1490, který dle královského mandatu všecky ostatní zastavené statky kláštera Třebičského vyplatiti a s dlužníky smluviti se měl. Tak se i stalo, a král Vladislav zapsal mu pak r. 1491 všechno zboží klášterské v 15.500 uherských zlatých na tak dlouho, až by buď král neb konvent jemu tuto sumu složili. Ale konventu již nebylo, a nedošlo nás ani zpráva, kdy kn. Tiburcius opatovati přestal[1] a kdy se poslední mniši rozešli. Bývalo jich tu prý za dobrých starých časův do dvou set, a nyní museli vše pustiti a odevzdati do lakotných rukou světských pánův, dávno uvyklých přitahovati k sobě dědictví zakladatelův pobožných. S povolením královským dal Vilém z Pernšteina 1492 sešlé stavby kláštera a kostela spraviti a obnoviti, a r. 1502 valně sešlou věž při klášteře zbořiti a kamenem z ní získaným klášterní zdi opraviti. Vilém odevzdal pak panství Třebičské svému synu Janovi, který je již r. 1516 držel, ale r. 1525 zas Arklebovi z Boskovic záměnou postoupil. Syn téhož, Jan Dětřich Černohorský z Boskovic je zas 1536 Janovi z Pernšteina opět záměnou navrátil, a Vratislav z Pernšteina obdržel celé zboží Třebičské od krále Ferdinanda I. co majetnost dědičnou a zpupnou r. 1556. Listina praví výslovně, že tehdáž „klášterní stavení zcela sešlé a zbořené bylo, v němž již opat ani mnichové nepřebývali“.
Vratislav prodal však buď hned r. 1556 neb již 1557 panství Třebičské panu Burianu Osovskému z Doubravice, jejž následoval v držení jeho syn Jan, potom (téhož syn nebo bratr) Smil Osovský z Doubravice, který co poslední toho starožitného panského rodu r. 1613 umřel. Vdova jeho Kateřina z Waldšteina provdala se za slavného Karla staršího z Žerotína, a odkázala r. 1637 Třebíč svému bratru Adamovi mladšímu z Waldšteina, nejvyššímu purkrabí v král. Českém s takovým ustanovením, že má vždy nejstarší z potomkův jeho v držení toho panství následovati. Tak se stal z Třebičského panství seniorat slavného rodu Waldšteinského až po naše časy.
Nástupcové Adama z Waldšteina byli: již r. 1638 Rudolf z Waldšteina, první hrabě — r. 1644 František Adam — r. 1666 František Augustin — r. 1684 Karel Ferdinand — r. 1702 Karel Arnošt — r. 1713 Jan Josef — r. 1731 František Arnošt — r. 1748 František Josef Jiří — r. 1760 Emanuel Filibert — r. 1775 Vincenc — r. 1802 Josef Karel — r. 1814 František Antonín — r. 1823 Arnošt a nyní Kristian hrabě z Waldštein-Wartenberka[2].
Na západní straně založena jest při zámku zahrada, kterouž staré hradby ohražují, též za kostelem jest malý sad, který se na samém kraji zámeckého vrchu opírá o vysoké z hloubi příkré stráně vyrůstající hradby, jež silné a hrubé pilíře podpírají. Ještě se spatřují jednotlivé střílny v hradbách těch, kterými se na nepřítele stříleti mohlo.
Pod touto částí zámeckého vrchu rozkládá se podměstí, nazvané Podklášteří, z jehož domkův vyniká nynější mlýn, někdy modlitebnice bratří, r. 1494 vystavěná, každému nápadná svými šedivými zdmi a zvláštními zděnými zoubkovanými štíty a mnohými kamennými ozdobami. Před lety se prý ještě kamenný kalich na štítu spatřoval.
Obeznámiv nyní laskavého čtenáře s nejpotřebnějšími zprávami o minulosti a okolnostech toho místa, uvedu jej ve svatyni, která co drahá a přeskvostná památka nejstaršího vlastenského umění na znatele i neznatele hluboký, svatý dojem činí. Nejsem s to, abych vyjádřil city své, jaké naplňovaly duši mou, když má noha ponejprv překročila práh této nádherné prostory, stářím téměř sedmistyletým osvěcené, uměním nám nyní převzácným zvelebené. Však nedávno ještě vysoký hodnostář církevní při návštěvě této basiliky k provázejícímu jej místnímu knězi s vlhkým okem a ruce mu stiskaje zvolal: „Nechte bych svou mysl uspořádal, sice nebudu s to, abych dále kráčel v pohledu božské velebnosti tohoto chrámu Páně.“
Stavení jest jak obyčejně průčelím k západu, kůrem k východu obráceno, a tvoří basiliku o třech loděch, jejížto délka z venku 228', šířka 78' obnáší. Prostřední vyšší loď jest čtrnácti vysokými pilíři z kulatých sloupů složenými od postranních lodí oddělena. Na ohlavení pilířův stojí sochy svatých v životní velikosti, mezi nimi také sochy ss. Cyrilla a Metoděje (díla to novější). Pilíře dosahují výšky 40', a na nich spočívá gotická křížová klenba, jejížto žebra na zvláštních, rozmanitě ozdobených nosičích sedí. Nad lomenými oblouky, otvírajícími se do postranních lodí, jest ve výši na každé straně 6 úzkých, nahoře zakulacených oken (slohu románského). Římsy propleteny jsou štukovými pasy a opatřeny ozdobami špičaté výklenky tvořícími. Délka hlavní lodi obnáší uvnitř od kruchty až ku kněžskému kůru 120', šířka 35'.
Obě nižší boční lodi, 17' 11" široké, mají v stěnách po sedmi nízkých, širokých oknech do okrouhlých oblouků klenutých, a končí se do čtverhranu pravými úhly, proto že za nimi v pokračování ještě po obou stranách kaple ke kůru se připojovaly, polookrouhlou apsidou se
