Při příležitosti této tázal se kněz Boženky, jak se mají, co dělají, a jsou-li všichni zdravi?
„Teď zle“, odvětila dívka docela krátce. „Mnoho práce, trochu bídy a málo zdraví“.
„Věřím ti Boženko! věřím“, dí kněz“, avšak kdo churaví?
„Náš tatíček nemůže nikterak k sobě přijíti. Se mně zdá, že si on neštěstí, jakéž nás stíhá, příliš zabírá. Aspoň říkává, že jest nešťasten. A ten oheň nedělal by ještě tolik, co smutný konec našeho bratra. Bůh sám ví, jak to bude dále, nestaneme-li se sirotky!…“
Toť ovšem nevalně potěšitelná slova. Co ale měl na ně odvětiti kněz?
„Prozřetelnosť božská“ pravil, „vás milé děti neopůstí! Doufejtež tedy v Boha a těštež svého zarmouceného otce“.
Načež Boženka polibnuvši duchovnímu ruku s Bohem odešla.
Sotva že překročila prah otcovského domu, hned jí plnými vyprávěli ústy, že tatíček z Vídně jakousi obdržel zprávu.
Byly totiž věci po nebožtíku Vlastimilu nazpět poslány. O této zásilce tedy uvědoměn tatínek Hynek. Tímto obnovila se zasé rána ani nedocela ještě zahojená. Poslána tedy příležitosť a v několika hodinách bylo malé zavázadlo Hynkovi dodáno.
