máždil se u chrámu, kde čtyry mrtvoly vykropeny býti měly.
Ach smutný byl to pohřeb! Napřed nesli na márách mladence Všeslava, pak jednu poctivou pannu, potom matku čtvero a matku patero dítek. Ubožáči, všichni v plamenu bídně zhynuli! Devět sirotků oplakávalo ztrátu své matky a dva manželé doprovázeli ku hrobu své manželky.
Za rakví Všeslava kráčel tatíček Hynek se svojí rodinou. Bylo na něm hluboký viděti žal. Hlava skloněná, oko smutné, ruce složeny. Bolestný to obraz zarmouceného otce! Veden jest byl ode dvou ctihodných přátel. Připadaje na nohu měl podpory třeba v slabotě své. Za ním kráčely ostatní jeho děti.
Přišli na hřbitov. Nebožtíci do hrobů vložení. A když kněz po vykonaných modlitbách trochu hlíny na rakev Všeslava byl nasypal, a ono to podivně z hrobu zadunělo, tu nemoha se déle zdržeti hořce zaplakal tatíček.
A viděti plakati muže, muže to vážného a v šedinách, toť dojímá i člověka tvrdé povahy.
Pročež plakal zástup bera vřelý podíl na zármutku jeho. Litovali tatínka všickni. Ovšem že mu pomoci nemohli.
Tak tedy dva synové na domácím odpočívali hřbitově. Oba v nejkrásnějším květě náhlou zemřeli smrtí. Vlastenská země kryla těla jejich.
