Při takových okolnostech vidouce synové a dcery svého tatínka sklíčeného, mívali s ním velikou útrpnosť. Ustupovali mu všudy, varujíce se i nejmenší příčiny k rozmnožení vniterného jeho boje. Ano synové, jenžto větší nad jiné u něho požívali lásky, uznávali to za svatou svoji povinnost, svého tatínka v zármutku těšiti.
Přistoupivše tedy se vší zdvořilostí k němu, říkávali sladkobolným hlasem:
„Tatínku! tatínku náš! nermuťtež se a netrapte… Podoba světa tohoto pomine!… Zas bude dobře!…“
A tatínek pohledna na ně okem láskavým, pokynul rukou, že jejich útěchyplným porozuměl slovům.
Synové radovali se, že tak milosrdný proukázali skutek otci svému. Avšak do kalicha této jejich radosti hned zase přimíchán jest peluňek, jak mile slyšeli: „Bděte, nebť hodina — nejistá“ —
Toto podivínství delší už čas trvající započalo veškerú četnou rodinu v skutku mrzeti. Mysleli sobě při tom všelicos.
Má-li to býti jakýsi návyk, či snad duch prorocký? Snad předtucha, čili pravé opovrhování světem? Anebo co v tom vězí? — „Toho špačka dejme pryč, — odstraňmež ho!“ rozmlouvali ve spolek.
