Soumračnem věku/Minulost

Černé vody jsem viděl, skrze stromy v zem sehnuté
mrtvé druhy setřené, věže v nich trčely nehnuté.

Nic tam již nežilo, nic tam již nevzdychalo, nic tam nekvetlo,
mlhy se válely sinavé, žluté tam stékalo světlo.

Bubliny prýskaly z hnijící hloubky ponurým zášeřím,
v hladinách stíny se nořily rozvátým na míle pápěřím.

Po stupních dolů stezkami skrz modré měsíce dubiny
v rubáše bílé oděni poutníci stoupali v hlubiny.

Při kněží modlitbách, kadidel vůni, kropenek chřestu stoupali,
oči upřené vzhůru, nad nimi vlny se houpaly.

Všecko, co kvetlo jarem tisíců let tu hnilo v kapradí,
květin bílých a rudých tu zkosených plovalo po hládi,

u hlav a kolenou, u paží, u prsou dívek a vypjatých životů,
u mrtvol starců zeleně sinavých v nevidném kolotu,

shilého ovoce sklizeň, listí spadalých a ryb leklých vál puch,
obilí z tisíců žní tu morem plnilo vzduch.

Kdesi ve výšce nad vším zlatý pruh z neznáma blýskal,
padal do hlubin dolů, na kupy mrtvol tryskal,

do mrtvé hladiny prostíral široký nejasný svit.
A všecko tam spalo a nemožno uspané probudit.