Sonety

Já dlouho kráčel, noc kdy klesla k zemi,
já cítil, jak sny moje ranní mizí,
což nevedla’s mne v Palác dálný, cizí,
čár jehož dřímá stíněn alejemi?

Pod lunou, jež se snivá divně dívá,
bdíc nad pradávných zahrad zkonejšením,
kde v hustých hájích vížky s zvonků zněním
se pagod tají, mnohá klec se skrývá.

Spí ptáci na bidélkách ve snu líném,
tam zlaté rybky v nádržce jsou stínem,
tam v šeptání pláč zmírá vodotrysků.

Tvůj krok je záchvěv tvého šatu v mechu,
mou ruku vzala’s do svých ruček v spěchu;
ty znají hluboký taj tajných stisků.

My půjdem k velikému vinobraní,
my půjdem trhat hrozny „Zapomnění“.
Nach večer ztratil, zblednul též jas denní,
slib na rtech Světa starého jest lhaní.

My půjdem k břehu bájných dekorací,
rybníků němých, krajin, z nichž sen dýchá,
kde v mrtvé moře spěje řeka tichá
a v zlatém písku deltou svou se ztrácí.

Ty Živá, mluvící jen řečí děvy,
mne chtělas spoutat v uzly plané révy,
já strh’ však pouta nepodmaněn slovy.

Vše mimo lásku tvou, ó Smrti bledá,
je nic! kdo kraj zná tajný, fialový,
kde v druhý azur Ticha věž se zvedá.