Smutek

Já ztratil sílu svou i žití,
své druhy i svou veselost;
i pýcha moje se v nic řítí,
jíž v sebe věřiti, je ctnost.

Za družku chtěl jsem pravdu míti,
ji poznat, její byl jsem host.
Však sotva duch ji zná a cítí,
juž pravdy pro vždycky mám dost.

A přec je ona věčná pouze
a kdo šli bez ní v svojí touze,
nic nepoznali — leda žal.

Bůh mluví, třeba odvet dáti:
To dobro mohu svým jen zváti,
že leckdy jsem si zaplakal!