Smrt (Shelley 1)

Mrou. — Mrtví nepřijdou víc. — Hrozná Bída
    si sedne k hrobu a je volá dolů,
je mladá s bílým vlasem, lačný zrak lup hlídá
a jména druha, lásky volá v bolu
    svým slabým hlasem — všickní jdou, jak sténá,
pryč všichni, mrtví, prázdná pouze jmena
    ta družná scena, moje bolest divá,
    ty hroby — ejhle, vše, co zbývá.

Ó Bído, nejsladší má družko, nekvil, rci mi,
    ty nechceš těchy, viď? — Tomu se nedivím!
Neb já tě viděl od vrat bytu tvého s nimi
    zřít v klidný západ, jenž byl kouzelným
a plným klidu tak, leč trval krátkou chvíli;
teď prchly naděje, tvůj vlas je bílý,
    ta družná scena a má bolest divá
    ty hroby jsou, co z všeho zbývá.