Sluncem a stínem/Měkkýši

    Jen nebýt měkkým tak v té denní vřavě; —
toť nejhorší jest, neukázat rohy,
když na jehly tě bere komár mnohý,
a když má v zobci, myslí, že má v hlavě.

    Ty myslíš si: Jdu světem pohrdavě,
co lidský soud? — mám v prsou svých své bohy!
— Ne, brachu, — ty jsi lidem přeubohý,
a bozi jinou mají starost právě.

    A tam, kde v prach se rozpad motýl měkký,
kornatý šnek a rak přetrval věky
a v tisícleté na nás zevlí skále. —
Aj, říkáme to, vidíme to stále,
a přec my měkkýši jsme jako děti
a nechcem tomu nějak rozuměti.