Sluncem a stínem/Čtyři české znělky II.

    Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu,
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité.

    Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu
a na čele znak hanby — nepokryté!

    Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, — se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé!