Sloky psané v chvíli stísněnosti blízko Neapole

Údaje o textu
Titulek:	Sloky psané v chvíli stísněnosti blízko Neapole
Podtitulek:
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Spoluautor:
Krátký popis:
Původní titulek:	Stanzas: Written in Dejection, Near Naples
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 38–39.
Vydáno:
ISBN:	ISBN
Licence:	PD-old-70
Přeložil:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD-old-70
Související:	{{{SOUVISEJÍCÍ}}}
Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 203–204.
[[w:|]]
další články:

      Je slunce teplé, čistý je vzduch,
      a vlny třpytné tryskem hrají,
      ostrovy modré, sněžných hor kruh
      v nach poledne se oblékají,
      dech vlhký země krouží v taji
      kol poupat snících posavad,
      sta hlasů, jež se proplítají,
      pták, vítr, moře, města hluk a chvat
jak sladkost Samoty jsou plny luzných vnad.

      Dno nedotknuté propasti zřím,
      nach, zeleň mořských travin tam
      jak vlny tříští se pobřežím,
      jak světlo v lijavci hvězd v klín tmám,
      na písek stranou sedám sám.
      Třpyt oceanu ve polední chvíli
      plá kol a souzvuk, naslouchám,
      se z rhytmů jeho sladkou něhou chýlí —
Kde srdce, v chvíli té jež pohnutí mé sdílí?

      Ach, nemám pokoje v nitru svém,
      ni klidu kolem, ani zdraví,
      ni nad statky dražší, jež má zem,
      jistotu, mudrc přemítavý
      s níž kráčí s vínkem vnitřní slávy.
      Moc, jmeno, láska, prázdeň — dým,
      těch, již to mají, vidím davy,
      jeť život smích a rozkoš jim,
číš tuto pro sebe já s jinou mírou zřím.

      Mé zoufalství však mírné jest dnes
      tak jako vlny, větru jak let,
      jak děcko zemdlené rád bych kles’
      a plakal nad žitím plným běd,
      jež nesl jsem, nést musím doposled,
      až jako spánek smrt mne skloní,
      až v teplém vzduchu tvář má led,
      až v mroucí mozek můj se vroní
hlas moře poslední tak sladce monotonní.

      Tak mnohý smrt mou opláče snad
      jak já, ten vida prchat den,
      tak sladký, hořkost z jeho mám vnad,
      stár záhy, lkám proň otráven.
      Nuž ať zní jejich pláč a sten,
      jsem z těch, k nimž lásky nemá svět,
      jen soucit, kdežto nezkalen
      on po západu bude v sled
těm, kdo jej užili jak radost v duši tkvět.