Skládání o starém námořníku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Skládání o starém námořníku
Autor: Samuel Taylor Coleridge
Zdroj: Skládání o starém námořníku. Christabel. Kublaj chán. S.9-36
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: V Praze: J. Otto, 1897
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Václav Sládek
Licence překlad: PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Píseň o starém námořníkovi


Sloha první[editovat]

Starý námořník potká tři veselé tovaryše pozvané na svatby a zadrží jednoho Hle, to je starý námořník
Z tři jednoho on chyt’. —
»Pro šedý tvůj vous a žhoucí zrak,
co nenecháš mne být?

Dům ženichův je dokořán,
jsem první z příbuzných;
pln hostů byt a stůl je kryt,
slyš sám ten hluk a smích!«

Jej drží rukou kostnatou.
»To byla loď,« dí on.
»Pusť! Vari! šedý divouse!«
Hned ruku spustí on.

Svatebčan jest přimražen okem starého mořského plavce a musí poslouchati, co povídá Jej drží okem řežavým; –
Stál svatebčan v ten mžik,
jak děcko slouchá tříleté;
svou proved’ námořník.

Na kámen used’ svatebčan,
on musí dát mu sluch;
a mluví starý námořník,
ten žhavooký druh:

»Po pozdravu loď z přístavu
šla převesele dál
pod kostelem, pod návrším,
kol majákových skal.

Námořník vypravuje, jak loď plula na poledne dobrým větrem a krásnou pohodou, až dospěla rovníku. Vychází slunce na levo,
vychází z moře ven ;
je zářící — a k pravici
do mořských padá pěn.

Výš’ každým dnem, až nad stěžněm
je v půldni vidět stát.« —
Host ze všech sil se v prsa bil,
neb fagot slyší hrát.

Host doslechl svatební hudbu; ale námořník pokračuje ve svém vypravování Do sálu vchází nevěsta;
jest jako růže květ,
ji, pokyvuje hlavami,
sbor hudebníků ved’.

Host ze všech sil se v prsa bil,
leč musí dát mu sluch;
dál mluví starý námořník,
ten žhavooký druh:

Loď hnána bouří k jižní točně. »A nyní silou ukrutnou
se bouřný vichr zdvih’,
v loď vrazil dravou perutí
a hnal a hnal nás v jih.

A přídu v sklon a stěžně v klín,
jak ten, kdo v patách jek a zhyn,
na nepřítelův šlape stín
a střemhlav pádí v před, —
loď letí dál, a vichr řval
a v jih a v jih nás met’.

Teď přišly mha a sníh a mráz
tak divně studený;
stožáru výš’ led kol plout zříš
jak smaragd zelený.

Země ledová, kraj hroných zvuků, kde živoucího tvora není viděti. Skrz průliny a trhliny
šel divný svit a stín;
a lidský sled tu nevidět,
ni zvěř, — led byl jak cín.

A led byl tu a led byl tam,
led ve všech podobách;
i třaskal, řval a vyl a štkal,
jak hukot ve mdlobách ! —

Až veliký mořský pták, Albatross zvaný, přiletěl sněžnou mlhou a byl uvítán radostně a pohostinně. A tu přiletěl Albatross,
on ve mze křídly máv’;
my jak na duši křesťanskou
naň vzkřikli: Bůh tě zdrav!

A hle! Albatross objeví se býti ptákem dobrého znamení a následuje loď, jak se vrací na sever mlhou a plovoucím ledem. On jed’, co nikdy nejed’ dřív,
a kroužil kolem nás.
Tu zahřměl hluk, led s třeskem puk’;
náš veslař projel v ráz!

Vál dobrý jižní vítr v loď,
v něm Albatross plul za ní
a slétal hrát a zob si brát
na plavců zavolání!

A v mraku, mhách, nám ve plachtách
seď večer devětkrát;
a mezi tím v mlh bílý dým
se bílý měsíc krad’.« —

Starý námořník nehostinně zabije zbožného ptáka dobrého znamení. »To ďábli, Starý lodníku,
tě mučí, Bůh je vzdal!
Co hledíš tak?« — »Svou kuší pak
já Albatrossa sklál.«

Sloha druhá[editovat]

Ted vzchází slunce na pravo,
vychází z moře ven;
je zamženo a na levo
do mořských padá pěn.

Dul stále dobrý vítr v loď,
leč pták neletěl za ní,
a neslét’ hrát a zob si brát
na plavců zavolání.

Jeho soudruzi zvednou se proti starému námořníku proto, že zabil ptáka, jenž přinášel štěstí. Já pekelnou jsem spáchal věc
a všechny pojal děs,
neb každý mnil, že jsem ptáka zbil,
jenž dobrý vítr nes’.
A každý vzkřik’: »Aj pekelník,
jej zbit jenž vítr nes’!«

Ale když se mlha vyjasnila, ospravedlňují ho a činí se tak spoluvinníky zločinu. Kruh slunce z vln spěl záře pln,
jak Boží hlava, věř! či
Tu každý mnil, že jsem ptáka zbil,
jenž nesl mhu a šeř«
»Tak má to být, ty ptáky zbít,
co nosí mhu a šeř!«

Dobrý vítr trvá ; loď přijde do Tichého okeánu a pluje na sever až na samý rovník.
Dál vítr tíh’, a jako sníh
se v zadu pěnil brod ;
my první z lidí pronikli
do těchto tichých vod.

Loď ocítí se náhle v bezvetří. Teď vítr stuch’, do placht ni ruch —
ó smutku stesk a hlod!
My hlesli jen, by přerušen
byl klid těch mrtvých vod.

A s nebes žhoucích, měděných
nám v půldni hledí vstříc
s nad stěžně slunce krvavé
nic větší nad měsíc.

Den po dni tak a po dni den
ni hnuta ruchem, vanem
jak malovaná vězí loď
na moři malovaném.

A Albatross začíná býti mstěn. Voda, voda se všech stran,
a sborcen každý nýt; —
voda, voda se všech stran
a nikde kapky pít!

I moře hnilo, Kriste můj !
že došlo to až sem!
Aj, tvory lezou sliznaté
po moři sliznatém.

Л nocí v kruh jak s duchem duch
rej tančí bludice
z vod bílých, modrých, zelených,
jak v kotli sudice.

Duch je následoval; jeden z neviditelných obyvatelů této planety, kteří nejsou ani duše zesnulých ani andělé; o kterýchžto zprávy podává učený žid Josephus a cařihradský Platonik Mich. Psellus. Jsou velmi četní a není zeměpásu ani živlu bez jednoho neb více jich. A ducha, jenž nás trýznil tak,
z nich mnohý ve snu zřel:
na devět sáhů pod lodí
z mlh krajů s námi spěl.

A jazyk všech až po kořen
byl žízní vypráhlý;
hlas v hrdle váz’ jak byly by
je saze potáhly.

Plavci ve svém krutém zarmoucení by velmi rádi uvalili celou vinu na starého námořníka; na znamení čehož pověsí mu mrtvého mořského ptáka na krk Jak zlostně starých, mladých zrak
teď na mne vyděšen!
Co kříže znak Albatross pak
mně na krk pověšen.

Sloha třetí[editovat]

Čas truchlivý! — A hrdla všech
jsou spráhlá, zrak se sklil.
Čas dlouhý, smutný, truchlivý!
Jak smutný zrak se sklil!
Starý námořník uvidí znamení v živlu, velmi vzdálené An, hledě v západ na nebi,
jsem něco objevil.

Zprv malá skvrna se to zdá,
pak je to chumel par
a jde to, jde a konečně
to určitý má tvar.

To skvrna, mha, to podoba
a stále blíž a blíž;
jak v honbě s vodní příšerou
to hourá křížem kříž.

Jak se blíží, zdá se to býti lodí; a za drahou cenu uvolní on svou řeč z pout žízně. A v hrdle žeh, na speklých rtech
i smích i nářek znik;
vše žízni němo — zří ten zjev;
já v páž se kous’ a ssál si krev,
a »Plachta! plachta!« vzkřik’.

A v hrdle žeh i speklých rtech, —
ten vzkřik je vyjevil;
záblesk radosti. i chechtali se, spas mne Bůh!
a vtáhli dech, a každý v kruh
tak dělal, jak by pil.

A hrůza následuje. Neboť může býti lodí to, co přichází blíže bez větru a příboje! »Hle!« zvolám, »hle! už nebočí;
nám k spáse pluje blíž;
bez příboje a bez větru,
kýl vzhůru! staví již!«

Na západ vlny v plameni,
i den na sklonu už has’,
A na samých vlnách západních
kruh sluneční se třás’;
když náhle zjev ten příšerný
vjel mezi něj a nás.

Zdá se mu to býti jenom kostrou lodi. Hned slunce ztemnil pruh a pruh,
(při věčném spasení!)
jak žhoucí tváří hledělo
by mříží vězení.

Jak rychle (myslím vyděšen)
se blíží k nám ten stín!
To plachty jsou, co v slunci chví
se jako z pavučin?

A její žebra jest viděti jako mříže na tváři zapadajícího slunce. Či mříž, jíž slunce prohlédá, a
jsou zebra lodi přec?
Či jen ta Žena řídí loď?
Aje tam Smrt?—Či dvě?—A choť
té tam je Kostlivec?

Příšerná Žena a Kostlivec, její muž, a nikdo více na palubě kostlivčí lodi. Jako loď tak družina! Smrt-kostlivec a Můra Morana, ktcáž jest život ve smrti, hráli v kostky o mužstvo na korábu a tato vyhraje starého námořníka. Má rudý ret a smělý hled,
vlas žluto tlících dřev;
pleť malomocí zorána —
toť živá Můra-Morana,
jež mrazí lidskou krev.

Tu lodní trup se přibočil ;
je vidět v kostky hrát. —
Pak vzkřikla: »Hůj!—Hra má! — Je můj!«
a hvizdla po třikrát.

Žádný soumrak ve dvorcích slunce Kraj slunce kles’, roj hvězd se vznes
sláň tmou se začerná
a s dálně svistným šepotem
loď mizí příšerná.

Jak měsíc vychází, My naslouchali do tiše
a ze srdce jak ze číše
strach zdál se krev mi pít!
Roj hvězd se mží, noc tmí se v nich,
u lampy veslař bled jak sníh,
s lan rosa kape v klid —
až vidět vstávat nad vodu
roh měsíční a na spodu
se zářnou hvězdu chvít.

jeden po druhém V tom svitu jeden po druhém,
jak vzdech mu v hrdle mřel,
tvář v mukách na mne obrátil
a očima mi klel.

a všichni jeho soudruzi klesají mrtví; Dvě stě lidí živoucích,
a nikdo nehles’ rtem;
jak špalek, tup, co mrtvý trup
kles’ jeden po druhém.

avšak Můra-Morana začíná své dílo na starém námořníku. Jich duše z těla letěly; —
ten zatracen, ten čist!
a každá duše svisila kol
jak mojí kuše hvizd.

Sloha čtvrtá[editovat]

Svatebčan se bojí, že duch mluví k němu; »Jde hrůza z tebe, lodníku,
z tvé ruky hubené;
jsi hnědý, suchý, vychrtlý
jak písky zbrázděné!

avšak starý námořník ujišťuje ho o svém tělesném životě a vypravuje dále o svém strašlivém pokání. Jde hrůza z očí řežavých
a z hnědých rukou těch.« —
»Ne, svatebčane, neboj se,
já smrti nepodleh’:

Tak sám a sám, tak sám a sám,
jen moře v šíř i v sdál,
a není světce, v mukách těch
jenž by se slitoval.

On pohrdá tvory tichého pásma. To množství lidí spanilých!
vše mrtvo, sem i tam;
a tisíc tvorů sliznatých
z nich jedlo — a já sám.

A závidí jim, že jsou živy, a tak mnozí že leží tu mrtvi. Já hleděl v moře hnijící,
až zrak to zabolí;
já na hnijící palubu,
tam leží mrtvoly.

Já k nebi, chtěje modlit se,
však než jsem ruce vztáh’,
zlý šepot přišel, vysušil
mé srdce jako prach.

Já zavřel oči, jablka
žil tepem buší, vrou,
neb mořská pláň a nebes báň
jak břímě tíží zrak i skráň; —
a mrtví u nohou.

Ale prokletí žije pro něho dále v očích mrtvých mužů. Pot studený jim údy mžil
a netlel žádný z nich;
ten zrak, jímž na mne hleděli,
mám stále na očích.

Sirotků kletba anděla
by strhla do pekel;
leč kletba mnohem hroznější
je v zraku mrtvých těl !
Já sedm nocí, sedm dní
ji zřel a nezemřel.

Ve své opuštenosti a strnulosti zatouží k putujícímu měsíci a ku hvězdám, které v stálosti přebývají a přece pohybují se dále, a všude modrá obloha náleží jim a jest jim určeným odpočinkem a jejich rodnou vlastí a jejich vlastním přirozeným domovem, do kteréhož vstupují bez ohlášení jakožto mocnáři, již najisto jsou očekáváni, a přece jest tichá radost, když přibudou.

Po nebi vzhůru měsíc plul
se nikde nestavě
a s ním, jak zvolna vzhůru spěl,
šla hvězda, nebo dvě.

Po chmurné sláni měsíc plál
jak jíní dubnové;
leč tam, kde uleh’ lodní stín,
plál stále kletých do hlubin
žeh barvy nachové. Při světle měsíčném spatřuje boží tvory velkého tichého pásma.

Za lodním stínem po moři
plul s hadem vodní had;
jich dráhu značil bílý svit
a když se zvedly, čarný třpyt
jak sněžná pýř s nich pad’.

Ve stínu lodi viděl jsem
jich nádhernost a lesk;
jsou modří, černí, zelení
a jak se vinou, plamení
se po nich zlatý blesk:

{{Poznámka po straně|Jejich krása a jejich blaženost.Ó šťastné tvory živoucí,
kdo vypoví jich vděk!
Proud lásky trysk’ mi ze srdce,
On žehná jim v srdci. jim žehnal mimoděk:
to slitoval se světec můj;
já žehnal mimoděk.

Kouzlo začíná se trhati. V ten mžik mi přišlo modlení
a s krku, jak jsem hles’,
spad’ Albatross a do moře
jak olovo se svez’.

Sloha pátá[editovat]

Ó spánek, to je blahý host,
jej miluje, kdo živ!
Buď zdráva Boží rodička,
mně spánek siala na víčka
a v duši s rajských niv.

Milostí svaté Bohorodičky starý námořník jest občerstvcn deštěm. Na palubě co prázdný džber
— tak ve spaní jsem snil, —
se rosou plní vršito;
já procit’, — déšť se lil!

Rty mokré, hrdlo vychladlé,
a šat můj vlhko ssál;
já jistě pil jsem ve spaní
a tělo pilo dál.

Já hnul se těla necítě,
bylť lehký jsem jak vzduch;
já mnil, že ve snu zemřel jsem
a blažený jsem duch.

Slyši zvuky a vidí podivná vidění a pohnutí na nebi a v živlu. A v tom jsem zaslech’ vichřici,
však necítil ji dout;
svým zvukem třásla plachtami,
jež vetchý jsou jak troud.

V hořejším vzduchu nastal ruch
a jak to burácí,
sto vlajek vidět plamenných
a sem a tam a v nich a z nich
se hvězdy potácí.

A blíže bouří vichřice
a v plachtách slyšet kvil;
déšť chrlí jeden černý mrak
a u něj měsíc byl.

Mrak rozpoltil se, měsíc však
mu stále svítil v bok;
jak vody s výše strmých skal
blesk nezubatý v dol se rval
co slapu divý tok.

Do těl plavců vstoupí duše a loď hne se dále. Ten vítr lodě nedosáh’,
však teď se dala v běh
a v blesku tom a v měsíci
z kup mrtvých zazněl vzdech.

I vzdechli, hnuli, zvedli se,
v sloup oči jako dřív;
ty němé mrtvé vidět vstát
i v snu by býval div.

Loď veslař ved’ a loď šla dál,
ač větrem nehnut vlas;
a z plavců jako za živa
chyt’ každý za provaz;
jak mrtvé stroje tahali:
z té družiny šel mráz.

Syn po bratru stál proti mně,
trup mrtvý lící v líc;
my táhli jedním provazem,
však on neříkal nic.«

Avšak nejsou to duše lidské aniž daemoni země a středního vzduchu, ale jest to sbor duchů andělských, poslaných s nebe na přímluvu svátého patrona. »Jde hrůza z tebe, lodníku!
»Ty, hoste, buď jen tich!
To jejich duše nebyly,
to do mrtvol vstoup’ na chvíli
sbor duchů blažených.

Neb v úsvit paže svěsili
a každý k stěžni šel;
zvuk sladký linul se jim z úst
a zvučel z jejich těl.

Kol kroužil každý sladký zvuk,
pak šípem k slunci vzlet’;
a zvolna jeden se všemi,
neb sám se vracel zpět.

Tu slyšel jsem jak skřivánka,
když s nebe padá v zem;
pak najednou všech ptáků druh
jsem slyšel plnit moře, vzduch
líbezným hlaholem.

Ted zní to všemi nástroji,
teď flétna zaplesá;
a teď je to zpěv anděla,
že tichnou nebesa.

Vše stichlo. — Ale plachty dál
si sladký vedou zvuk,
jak v červnu potok ukrytý
ve stínu lesních luk,
když celou noc při písni té
spí každý list a puk.

Až k poledni jsme pluli dál,
však větru nebyl van;
bylť koráb, tažen pod vodou,
tich, zvolna k předu hnán.

Duch samoty na jižní točně vleče loď až na rovník v poslušenství andělského sboru, ale stále ještě žádá pomsty. Na devět sáhů pod vodou
duch končin ledových
spěl pod lodí a on to byl,
jenž hnal ji, jak by dých’.
O polednách zmlk’ plachet zvuk
a koráb též stál tich.

Teď stojí přímo nad stěžněm
kruh slunce zlatoskvělý;
leč pojédnou se nejistě
a krátce zaletelí;
to v před a v důl o délky půl
se krátce zaletelí.

Pak skokem oř jak divoký
se vrhlo přes nebe;
a srazilo mi k hlavě krev
a já pad’ bez sebe.

Spolu-daemoni ducha od točny, neviditelní obyvatelé živlu, berou podíl na křivdě mu učiněné; a dva z nich povídají jeden druhému, že dlouhé a těžké pokání starého námořníka povolenojest duchu točny, kterýžto se navrací na poledne. Jak dlouho byl jsem ve mdlobách,
mně nelze povědít;
leč, než jsem znal, že živ jsem dál,
iá slech’ a v duši rozeznal
dva Hlasy vzduchem znít

»Či to ten muž,« dí jeden z nich
»on, u Kristových ran!
jehožto kuší nevinný
pták Albatross byl sklán?

Duch, sám a sám co obývá
tu mhavou, sněžnou dál,
měl ptáka rád, jenž miloval
zas muže, jenž ho sklál.«

A druhý, to byl měkčí hlas
a sladko zněl a tich’;
a praví: »Muž ten odpykal
a odpyká svůj hřích.«

Sloha šestá[editovat]

První hlas.
Však pověz, pověz, opakuj,
tu vlídnou odvěť znova —
proč loď tak rychle ubihá,
proč moře se tak chová?«

Druhý hlas.
»Jak tichý otrok před pánem,
hle, moře nezadýše;
a světlé oko upírá
ku měsíci tak tiše.

Chceť vědět, kam se obrátit,
neb měsíc ten mu velí;
hle, bratře, hle, jak s výše své
zří na ně miloskvělý.«

První hlas.
Starý námořník padl u vytržení; neboť andělské mocnosti dávají loď hnáti k severu rychleji, než by toho lidské živobytí unésti mohlo. »Však loď proč bez vln, bez větru
se dále ubírá?«

Druhý hlas.
»Vzduch před ní rozhrnuje se
a za ní zavírá.

Spěš, bratře, již, jen výš; jen výš;
sic tady zpozdíme se;
loď dál má plout, až z mdloby pout
ten lodník probere se.«

Nadpřirozený pohyb stává se pomalejším ; námořník se probouzí a jeho pokání záčíná znova. Já procitnul, my pluli v před,
je krásno v šíř i v dáli;
noc tichá, měsíc vysoko
a mrtví spolu stáli.

Tu stáli všichni pospolu
víc vhodní pro kostnici,
zrak na mne upřen kamenný,
jenž lesk’ se při měsíci.

Ta kletba, s kterou zemřeli,
v něm tkvěla i ten děs,
já nemoh' oči odvrátit,
ni zvednout do nebes.

Kletba jest konečné odpykána. A teď je kouzlo zlomeno. —
Hle, moře zelené,
však nic, co dřív tam viděly,
mé zraky zděšené.

Jsem jako ten, kdo silnicí
jde pustou strachem bled
a jednou jen se obrátiv
již nepohledne zpět;
neb ví, že hrozný nepřítel
jde za ním v patách v sled.

A tu mne vítr ovanul,
však ani nezasvist’,
a moře vrch byl bez hnutí
a bez brázd, stínu, čist.

On zved’ mi vlas, on vál mi v tvář
jak z jara na stráni —
mne pojal strach, však bylo to
přec jako vítání.

Rychle, rychle plula loď,
však zlehka víc a víc;
libě, libě vítr dul
a jenom na mou líc.

A starý námořník spatřuje svůj rodný kraj. Ó blahý sne! — to vidím-li
náš maják, či to klam?
Je to ten vrch, ten kostelík,
můj rodný břeh to tam?

My propluli jsme v zátoku,
já zavzlykal, já vzdech’:
Ó nech mne bdíti, Bože můj,
neb věčně spát mne nech!

Jak zrcadlo se rozkládal
ten chobot v šíř i v dál
a světlem, stínem lunný svit
tam bleskotal a plál.

A září skála, kostelík,
jenž na té skále ční,
a větrničku nehnutou
svit koupe měsíční.

Andělští duchové opouštějí mrtvá těla a objevují se ve svých vlastních zářících postavách. Na vodách klid a bílý svit,
však náhle zveď se z nich
sbor postav, každá jako stín,
a v barvách nachových.

Jsou nedaleko před lodí
ty stíny, — rudý dým ; —
zas na palubu pohlédnu, —
ó Kriste, co tam zřím!

Jak padlý kmen tu natažen
je každý trup, a hle!
světlého vidím anděla
na každé mrtvole.

Z nich každý máv’ jak na pozdrav,
ó byl to rajský vid!
tam k zemi dával znamení;
sám každý byl jak svit.

A rukou máv’ jak na pozdrav
klid hlesem neruše; —
leč jako hudba ticho to
mi padlo do duše.

A slyš í to vesel plouskání,
to volá lodivod;
já mimoděk se ohlédnul,
— a člun se noří z vod.

A lodivod a jeho hoch
jsou statní veslaři;
tu radost, Bože! — ani již
ti mrtví nezmaří.

A třetí s nimi, — slyším ho:
to poustevníka zjev!
svůj zpívá v lese složený
si bohumilý zpěv.
Mne rozhřeší a omyje
tu Albatrossa krev.

Sloha sedmá[editovat]

Poustevnk lesní Ten poustevník je v lese živ
na svahu při moři.
Jak zvučně zpívá v lesiny!
A s plavci z dálné končiny
on rád si hovoří.

On ráno, večer, v poledne
na polštář pokleká, —
to mech, jenž pařez dubový
tam celý povléká.

Člun blíží se, já slyším je.
»Věc přepodivná, — hleď!
kde jsou ta světla překrásná,
co zářila tu teď?«

Blíží se lodi udiven. »Ba divno!« řekl poustevník,
»na pozdrav náš ni hles!
vše sborceno a plachtoví
jak spuchřelý je vřes!
cos takového neviděl
jsem jaktěživ až dnes.

Tak vetchý při mém potoce
jen list, když odmítá;
když pod sněhem les umlká
a sova houká na vlka,
jenž vlče požírá.«

»Spas Bůh! toť pekla zjevení —
(teď lodivoda vzkřik’)
já děsím se!« — »Jen dál, jen dál!«
dí bodře poustevník.

Člun teď se blížil ku lodi,
já nehnul se, ni stesk’;
člun přirazil teď u lodi,
v ten mžik se ozval třesk.

Loď náhle tone. A pod vodou to rachotí
vždy hrůzněj na novo;
brod zčeřil se a v hlubinu
šla loď jak olovo.

Starý námořník jest zachráněn na člun lodivodův. Já v mrákotu pad’ z rachotu,
jenž mořem, nebem trás’;
jak sedmý den, kdo utopen,
já na vrch vyplul zas;
u lodivoda na člunu
však byl jsem hned v ten ráz.

Člun po víru se točí v kruh
nad lodí pohřbenou.
Vše stíchlo; v dál jen ode skal
to duní ozvěnou.

Já rtoma hnul, — a lodivod
paď bez sebe; — jen vzkřik';
a oči k nebi obrátiv
se modlil poustevník.

Já veslo chyt’; lodníkův hoch,
jenž teď je bláznem vám,
se zachechtal a očima
jen koulel sem a tam.
»Ha, ha!« děl pak, »teď vidím, jak
zná veslit ďábel sám!«

Teď na pevné jsem zemi stál!
pod rodnou oblohou;
muž zbožný z loďky vystoupil,
stál sotva na nohou.

Starý námořník vážně prosí poustevníka, aby mu dal rozhřešené; a pokání určeno mu pro celý život. »Ó Svatý muži, rozhřeš mne !«
On udělal jen kříž.
»Rci rychle,« pravil, »cos ty zač
a odkud přicházíš?«

Tu hrozná muka projela
mi tèlem a jak v snách
jsem vyprávěl své příhody;
pak opustil mne strach.

A stále a pořád po celý další život žene jej úzkost putovati ze země do země; Vždy od těch čas ta úzkost zas
mne zachvátí a žal,
a šerou zvěst než vypovím,
v svém srdci cítím pal.

Od kraje v kraj jdu jako noc
a řeč má mocná jest;
v ten mžik, co komu v oči zřím,
že poslouchat mne musí, vím;
i povídám svou zvěst.

Jaký to šum otřásá dům?
Toť hosté sezvaní;
leč v loubí družky s nevěstou
se daly v zpívání,
a slyš! — ten zvonek večerní
jak zbožně vyzvání!

Ó hoste, já jsem na moři
byl opuštěný druh!
tak sám a sám, že sotva zdál
se u mne býti Bůh.

A milejší než krátit čas
svatební hostinou,
ó věř mi, jest, jít do chrámu
se zbožnou družinou.

Jít do chrámu a pospolu
se modlit v kostele;
to starci, děti, jinoši
i dívky veselé.

a učiti svým vlastním příkladem lásce a šetrnosti ku všem věcem, které Bůh stvořil a miluje. Buď zdráv, buď zdráv, to ale věz
am svatebčane, věř –
ten zbožný je, kdo miluje
i člověka i zvěř.

A nejsvětší, kdo největší
má lásku k tvorům všem;
neb Tvůrce milující nás
má všechny v srdci svém.«

A lodník s okem řežavým
a s vousem jako sníh
ten tam; — a host se odvrátil
od dveří svatebních.

Šel jako někdo v mrákotách,
jak smyslů pozbaven;
a smutnější a moudřejší
Vstal na zejtřejší den.