Selské písně a české znělky/Ráj

Nás anděl nemoh z ráje hnát,
když hrozný stál u jeho vrat; —
    my neznali té záře.
Náš teprv potom povstal rod,
když člověk začal země plod
    dobývat v potu tváře.

Ať jiný naň si vzpomíná,
ať pravda to neb vidina,
    nám kraj to málo známý;
nám naše nebe dostačí
a ráj bychom si nejradši
    z ní udělali sami.

Až do ráje se půjde zpět,
toho as anděl vpustí hned,
    kdo kdys tam býval pánem;
my, z nichž mu nikdo není znám,
i po smrti se věru tam
    snad ani nedostanem.