Rok na vsi/Červenec/Svátek Moravy

Rok na vsi – Červenec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Pod hruškou	Svátek Moravy	Závěť

Údaje o textu
Titulek:	Svátek Moravy
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 375–380. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Cyrila a Metoděje.

Proste u božského trůnu vděčné za Slovany — —
Opatrujte, orodujte, u národu strážně stůjte — —
Ó svatí Otcové!

V nejkrásnější době roční slaví Morava svůj svátek. Památka nezemřelých po tisíci letech dosud kvete v srdcích moravského lidu a v den jim zasvěcený celou Moravou táhnou slavné písně cyrilometodějského dne.

Bože, cos ráčil před tisíci roky
rozžati otcům víry světlo blahé,
jenžto jsi řídil apoštolů kroky
z východu k naší Moravěnce drahé,
k tobě hlas prosby z této vlasti vane:
Dědictví otců zachovej nám, Pane!

A slavný, šedý Velehrad hemží se toho dne mraky moravského lidu. Ze všech stran slívají se boží jeho průvody, ohromný chrám až v základech se otřásá jakousi strašnou silou a jakoby jedním dechem v písni bouřícího zástupu.

Kdo nezná Velehradu, nezná Moravy, nezná nezměrné té síly lidu, když v ohromných masách do sebe sražených zplna srdce, celou myslí, duší jako vichrem zachvácenou udeří svým zpěvem v klenbu nad ním rozepjatou a zajásá tak, že daleko až od kostela slyšeti úžasný ten zpěv tam uvnitř, v ohni svého vlastního nadšení, u vytržení hořícího množství.

Nezhyne rod, jenž věřit neustane:
Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Velehrad!

V ústraní ohromných rovin, v závanu lesíky a mírnými vlnkami kraje chráněného údolí, za Hradištěm, pod vysokým Buchlovem věžemi svými k nebi se zdvíhá pro tisíce a tisíce lidu vystavěný jeho chrám. Ticho snívá tu jindy svůj nerušený sen. Mlčí nádvoří, sladce tu hovoří v tichu ševelící koruny lip. A pojednou — jako zvonem když znamení dá, celou Moravou to trhne náhlým toužením a roviny hradišťského, hodonského kraje, žírné luhy strážnické i chudé kouty horňáckých dolin začnou oživovat malými i většími hloučky vesměs jedním směrem spěchajících skupin i celých procesí tak, že všecky cesty a silnice nakonec sbíhající se v tichý Velehrad průvody se ani netrhnou. Krví Slovače zalije se rázem celé jindy šedé a jakoby žízní zprahlé velehradské prostranství. Haná sem putuje v tisících, Valaši chudí ruce si tu tisknou se Slovenskem uherským. A znovu ožívá nadšení velikého století, znovu se vlní prostory do hloubky jak propadlého chrámu Páně, zas vzduch hoří — země se pění úbělem rukávců, rdí se ohněm nachu napitého kvítí. — — —

Vyslyš, Pane, vyslyš prosbu vřelou,
kterou k trůnu Tvému skládáme,
požehnej vlast, žehnej církev celou,
zůstaň s námi, zbožně želáme.
Provázej nás na vezdejší pouti,
nedej lidu svému zahynouti.

Ten zpěv září úchvatnou svojí čistotou a vznícenou svou silou po všech těch tisících a tisících venku meškajícího lidu jako bouře rozlívá se z chrámu hrůzně krásnou svojí velebou. — — —

I Habrůvka byla kdysi na Velehradě se svým velebníčkem bílým a dnes už jenom vzpomíná těch krásných chvil shromážděné Moravy. Jako vzpomínka zněl dnes i její zpěv v den cyrilometodějský, když v malounkém svém kostelíčku, stojícím na vršku, zazpívala k Bohu hymnu velehradskou.

Otče^[1] starý, jenž již devět věků
chválíš Pána v nebi s Metodem,
vypros, po dlouhém ať bouře vzteku
vzejde slunce nad tvým národem.
Slunce, ježto nikdy nezapadá,
které z Velehradu svitlo nám,
jehož sláva nikdy neuvadá,
nechať zlatí celé vlasti chrám. — — —

Krásné, teplé slunce vyzařovalo po celý slavný den.

V dusném, horku malého, do posledního místečka naplněného kostelíku dřímota padala na víčka habrůvských farníků, když ospale poslouchali i neposlouchali velebníčkovo kázání. Starý pán dal si práci, aby z dřímot probral dole udřímané dušičky. Bohatými slovy líčil dobu prvních červánků moravského křesťanství. Velebil bratry soluňské, chválil papeže tehdejší i papeže nynějšího, o kterém se hrdě vyslovil, že přízniv je všem Slovanům a otecky se o ně stará jak o své děti hlava rodiny.

„A přece jsou lidé, kteří si svaté katolické církve, svatého náboženství a Svatého otce neváží a na lehko i jeho svatost berou, jak to, budiž Bohu žalováno, činí některé bezbožné noviny.“

Velebníček se rozhorlil.

„Ano — dokonce i u nás, Slovanů, ba i na Moravě a snad i mezi námi, zde — rozmilí v Kristu, takové noviny jsou a proti všemu píšou, co nám i vám a vašim předkům od pradávna bylo vždycky svatého. I spolky na to mají a v těch spolcích pohanských haní Boha i papeže a nás kněze. Jsou to tak zvaní socialisti a nihilisti a jak jim ještě říkají a ti ze Svatého otce tropí si i po-směš-ky!“

Už při pouhém pomyšlení na tuto bezbožnost tak se velebníček rozhněval, že i dlaní do kazatelny udeřil a znovu, už podtrženým písmem ještě jednou opakoval do rozdřímaných dušiček: „posměšky! — —“

Rozespalá Habrůvka se lekla. Rozklímaný Dóbek leknutím nosem trknul do lavice, Prokop znáhla probuzen zmateně přivoněl k povadlé růžičce a tetička Švástová tak sebou ze spánku škubnula, že div nevypadla z lavice.

Už s větší pozorností poslouchala nyní Habrůvka a se zájmem naslouchala zprávám, které jí velebníček občas z kazatelny přinášíval ze světa:

„Ba nedávno měl křesťanský jeden spolek v Brně schůzi, kde před velikým shromážděním křesťansko-katolického lidu mluvil sám nejmilostivější náš pan biskup. Ale vedrali se tam i takoví ti nihilisti a do řeči opovážili se mu křičet a holemi tloukli v zem: ‚Darwin, Darwin!‘“

„A víte vy, děti Kristovy, kdo ten Darwin byl?“ naklonil se velebníček hluboko z kazatelny k ovečkám tam dolů a ovečky zvědavě zastříhaly ušima. „To byl člověk —“ vzpřímil se pan farář, trhnul ramenem a rukou jedním rázem rozseknul vzduch, jako by to ani nebyl vzduch, ale kus na špalku ležícího masa — „to byl člověk, který si nechal říkat ‚učenec‘ a do světa hlásal, že člověk pochází ne z Boha, ale — z opice.“

V bdícím stádě pod kazatelnou zašumělo tiché pohnutí. To už i Habrůvce bylo moc. Zraky zmateně bloudily po hlavách sousedů, selky se přehlídly, usmály, uši se schlíply, a aby to přece snad nebylo pravda, oči s němou otázkou vyhlédly po velebníčkovi na kazatelně. „Taková opovážlivost! — Taková bezbožnost — — —“

Ale než velebníček pomodlil se obvyklé otčenáše za zemřelé, byly rozpaky nad opicemi tytam a Habrůvka jásala zas a opravdu žila ve svém živlu, který ze všech ritů církve křesťanské přece jen jí od pradávna býval nejbližší. — Habrůvka zpívala a zpívala, jak zpívá jen za nejkrásnějších svátků v roce. Plničký byl kostel srdečné té písně — široko daleko kolem kostela až za zámek, až v lese slyšet bylo nesmírný ten zpěv a na Darwina a jeho opice věru už nikdo ani nevzpomněl. Až zas napřesrok. — — Dřímoty už nepřepadaly nikoho, zpívali mladí i staří, malí i velcí a píseň nesla se jedním velikým chórem pěti set hlasů provázených ještě jakýmsi natrženým diskantem a kuňkavým hlasem těch, kdo se do kostela už ani nevešli, s knížkami rozevřenými před sebou u portálu postávali a jen jako pro sebe a za sebe s ostatními zpívali venku. Zpívala i stařenka Švástová, zpíval i stařeček Chalupa a v celé té zpěvem rozehřáté, plesem rozechvělé Habrůvce nebyl by nikdo už hledal rozespalé stádečko, v dřímotách trnoucí ještě před chvílí:

Otcové naši, apoštolé svatí,
jejichžto jméno slaví národ vděčný,
neopouštějte nikdy svého pole,
by vaše setba zrála ve plod věčný,
ať na ni rosa požehnání kane:
Dědictví Otců zachovej nám Pane!

---

1. Cyrile