Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé/VIII.

Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé Josef Vojtěch Houška
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Podtitulek:	Cesta k slanému pramenu. — Nelibé pokropení. — Slaná voda a vaření soli. — Rozprávka důležitá o něčem, co má býti člověku nad diamanty. — O moři.
Autor:	Josef Vojtěch Houška podle Thomase Mayne Reida, upravil František Antonín Zeman
Zdroj:	Robinson čili Osudy a dobrodružství anglické rodiny v šírých stepích severní Ameriky zabloudilé. Třetí vydání. Upravil František Antonín Zeman. Praha : A. Štorch syn, asi 1892. s. 54–61. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nazejtří hned po snídaní vydala se všecka rodina na cestu k slanému potoku. Richard s Jindřichem nesli kotel na dlouhé tyči a každý mimo to ručnici; ostatní taktéž byli rozličným nářadím obtíženi. Také psi běželi s nimi. Maso jelení bylo na vysokých větvích zavěšeno, aby se vlci na ně pozvati nemohli.

Zvláště matka byla potěšena z pěkné krajiny, jaká se zrakům jejím naskytovala, a když po cestě zastavila se u skupení stromů, jako překvapením vykřikla. Tázána jsouc po příčině, odpověděla jen, že učinila nález skoro tak důležitý jako jest nález slané vody; více však pověděti nechtěla, řkouc, že jsou všickni již potěšeni dosti a že objeví tajemství své až večer. „Pak budeme snad unaveni a rozmrzeni,“ pravila dále, „a pak vás budu moci zprávou potěšitelnou osvěžiti.“

Ostatní neptali se více, jelikož poznávali zdravý soud a moudrý úmysl matčin, a za smíchu a žertování dostali se až na mýtinu, jižto byli otec a oba synové dne předešlého navštívili. Tu bylo viděti, kterak nějaké zvíře před nimi z houští vyskočilo a polehounku podél hustiny se bralo. Bylo to hezké zvířátko velikosti kočky, se srstí černou, na hlavě a krku bílými skvrnami a na hřbetě bílým pruhem promíchanou. Neznámé zvíře zastavilo se a za rodinou se dívalo. Prudkokrevný Jindřich pustil tyč i kotel a rozběhl se za kořistí. Darmo volal za ním otec, jenž dobře znal zvíře ostatním neznámé; buď jej Jindřich nemohl slyšeti pro štěkot psů, nebo se přílišnou horlivostí svou dal zavésti. Honba netrvala dlouho. Zvířátko, vidouc nepřítele na blízku, zastavilo se u hustiny, a když byli stihatelé docela u něho, pozdvihlo zadek, přeložilo huňatý ocas přes hřbet a otřáslo tělem tak, jakoby se stihatelům posmívalo. Avšak bylo to něco jiného! Psi, jakoby je byl kdo uhodil, obrátili se kňučíce, běhali sem tam jako pomateni, třeli se o trávu a svíjeli se jako křečmi pojatí. Jindřich v udivení pohlížel na takovéto psů počínání — avšak nedlouho, neboť si v brzkém okamžiku rukama zastřel obličej, bolestí a leknutím hlasitě vykřikl a největší rychlostí nazpět k rodičům pádil.

Smraďoch (Mephitis chirga, Polecat), neboť ten byl řečené zvíře — vystříknuv smrdutý mok svůj, ohlížel se jako úsměšně za hodnou chvíli a zaskočil pak vesele do houští. Richard smál se Jindřichovi, aby potrestal jej za to, že mu těžký kotel na nohu upustil, avšak pro velký dusivý smrad, který naplňoval celou mýtinu, nemohli se dlouho zdržeti. Otec volal na Jindřicha, aby se rychle opět uchopil svého břemene, aby psové notně pokropení ohyzdný smrad za nimi nevlekli, musili je okřikováním a házením kamení opodál udržovati. Jindřich ještě lacino vyvázl, neboť si byl smraďoch oba psy za zvláštní cíl vyhlídl, a Jindřichovi dostalo se jen tolik, co právě postačovalo potrestati jej za jeho zbrklosť a neposlušnosť. Po další cestě vypravoval otec svým o obyčejích podivného zvířete.

„Viděli jste,“ pravil, „že je velikosti kočky, avšak těla silnějšího i masitějšího a že má nohy kratší, čenich pak delší nežli kočka. — Co do barvy srsti, nenajdou se dva smraďochové stejné barvy, avšak každý má zbraň, jejížto následky jsme právě viděli. Zvířata tato patří k řádu šelem čili masožravých ssavců; proto mají ostré zuby špičáky a loví králíky, ptáky, myši, žáby a ještěrky. Největší lahůdkou jsou smraďochovi vejce, které loupí v hnízdech bažanta, tetřeva i krocana divokého. Vlk, sova ušatá, rosomák a člověk jsou jeho nepřátely. Rychle běhati neumí a nepříteli brání se mokem smrdutým velmi, jejž chová ve dvou malých vacích pod ocasem. Mok tento je při světle denním jasný a prohledný, v noci pak světélkuje jako kostík čili fosfor na sirkách. V zápasu vychází z vaků otvory jako brk silnými a může až na šestnáct dm. vystříknouti, do kteréžto dálky smraďoch obyčejně nepřítele za sebe pustí a jej pak pokropí. Smrad tím způsobený zapudí zvěř i člověka, vzbuzuje nemoc i dávení, a mnohý Indián již pozbyl zraku svého, když mu ostrý mok dostal se do očí. Smradu toho nelze se nikterak zprostiti, ani mytím ani vykuřováním, a trvává velmi dlouho — po mnoho měsíců. Místo, kde smraďoch byl zabit, chová po kolik měsícův odporný tento smrad, byť i sníh vysoko tam ležel.“

„Ostatně vydá zvíře toto,“ mluvil otec dále, „mok smrdutý jenom tehdáž, když je stíháno; byvši usmrceno dříve nežli může jej vypustiti, nesmrdí, a mnohý divoký Indián nebo také bílý lovec pochutnává si na mase jeho, říkaje, že chutná lépe nežli nejlepší pečeně vepřová. Obydlí své mívá v jeskyních a slujích, z nichžto v noci na lov vychází, a zimu v nich přespává. Deset i dvanáct zvířat bydlí kolikráte v jednom doupěti, a každá samice vrhne do roka pět i devět mláďat najednou. — Tolik o smraďochu; nyní pusťme se do vaření soli, neboť jsme na místě.“

Za těch slov postavil otec na zemi malou Marii, jižto byl sem v náručí nesl, a vybídl rodinu, aby šla se podívat dále až ke pramenu potoka slaného. Co zde nalezli, stálo za těch několik set kroků cesty.

Blíže skály, z nížto slaná voda se prýštila, bylo viděti několik větších i menších pahorků bílé barvy, z nichžto každý měl nahoře otvor nálevce podobný, ve kterém slaná voda bleptala, jakoby se vařila, a pak do potoku stékala. Některé pahorky ty nevydávaly vody žádné; byly stářím již vyschly. Kolem pahorků rostly pěkné rostliny a bujnozelená křovíčka, jichžto listí po vodě splývalo. Skála byla ovinuta barvínkem, který měl květy tmavočervené; divoký bujný rybíz rostl všudy vůkol a listí jeho naplňovalo vzduch libým zápachem. Bylo to místečko líbezné, které se všem zalíbilo.

Nasytivše se pohledem takovým, dali se do práce. Richard a Jindřich sbírali suché dříví na oheň. Kudjo zavěsil obyčejným způsobem kotel nad oheň. Do kotlů bylo vody nalito, oheň vesele hořel a nebylo na práci jiného, leč čekati, až by se voda horkem v páru proměnila a sůl čistá pozůstala. Všecka rodina rozhostila se vůkol na bujném trávníku a dala se do rozprávky:

„Mám strachy,“ prohodil otec, „že ačkoli voda slaná je, přece žádné soli nenabudeme; voda slaná může také siran hořečnatý nebo sodnatý obsahovati, a naděje naše byly by na zmar.“

„Co je to — siran hořečnatý?“ tázal se Richard.

„Snad jej budeš lépe znáti pode jménem hořké soli,“ poučovala jej matka usmívajíc se.

„Brrr!“ odvece Richard, „ta snad nebude v této vodě; a co je ten siran sodnatý?“

„Ten v obecné mluvě slove solí Glauberovou.“

„Ještě hůře! Těch tuším nepotřebujeme. Co tomu říkáš, Jindřichu?“

„Bůh zachraň!“ odvece Jindřich, „kýž by to byl aspoň sanitr a síra, abychom mohli z nich střelného prachu si nadělati.“

Jindřich byl — jak známo — náruživý střelec a obával se, že jejich zásoba prachu brzy bude vyčerpána.

„I těšme se jen, že to bude něco potřebnějšího — sůl totiž,“ pravila opět matka, a otec jal se hovořiti.

„Rozvážím-li vše náležitě,“ pravil, „nabudeme přece jenom potřebné soli. Jsem přesvědčen, že je vůle Stvořitelova, aby sůl, k žití živočišnému tak velmi potřebná, všudy na zemi této se nalézala buď ve skalách a horách, nebo v pramenech, řekách a jezerech, ba v samém moři. Každá větší země čásť má soli s dostatek, a uvnitř pevniny americké, kde není moře na blízku, postarala se příroda sama o četné staré prameny, k nimžto divá zvěř na liz — jak se říká — se scházívá. Rozvážím-li, že zvěř v údolí našem žijící z něho ven nemůže, nepochybuji, že jí Bůh i zde poskytl, čeho k žití jejímu je potřebí, a že tedy skutečně sůl zde nalezneme.“

Ještě více mluvil otec o laskavé prozřetelnosti božské, a žádný nepochyboval déle, že skutečně soli z vody dobudou.

„Ale otče,“ tázal se mladší syn; „já bych velmi rád věděl, proč tato voda je tak slaná?“

„Bezpochyby,“ vysvětloval otec, „teče rozsáhlými a silnými vrstvami kamenné soli a je proto slanotou napuštěna.“

„Kamenné soli? Což jest obyčejná naše sůl ve skalách?“

„Ne všecka, ale větší čásť. Takové vrstvy kamenné soli nalézají se na př. v Anglicku, Rusku, Polště, v Uhrách, Španělích a v Indii východní. Také v pustinách jako je naše, sůl se v hojném množství často již nalezla. Nejznamenitější a nejpověstnější doly solné jsou však u Věličky v Polště blíže Krakova. V těch pracuje se již na sedm set let a vždy ještě zbývá soli tolik, že jí celý známý svět po mnohá století ještě lze opatřovati. Tam pod zemí jsou kaple, sloupy, jehlany a jiné stavitelské výtvary, všecko ze soli různobarevné, a při světle lamp a pochodní lesknou se jako palácové zaklených princů v báchorkách.“

„Aj, to bych si přál viděti!“ zvolal Jindřich, a Richard mluvil dále: „Ale, otče, vždyť jsem ještě takové soli kamenné nikdy neviděl. Já vídal ji rozemletou nebo ve velkých kusech jako spečenou. Což se kamenná sůl dříve na drobno semílá než se prodává?“

„Dílem se ovšem sůl kamenná jenom na drobno roztluče, je-li totiž čistá; je-li však něčím jiným, jako hlinou a jinými látkami, promíšena, pak se ve vodě rozpouští, aby se nečisté částky oddělily, a voda tato se pak vařením vypařuje, jak to nyní činíme.“

„Jakou barvu má sůl kamenná?“ tázal se Richard.

„Nesmíšená je barvy bílé; smíšená je dle způsobu příměsku buď žlutá neb růžová nebo modrá.“

„Aj, totě asi krása!“ zvolal Jindřich. „Tož kamenná sůl podobá se drahokamům.“

„A je skutečně drahým kamenem,“ odvece otec, „lidskému pokolení důležitějším a dražším nad diamanty!“

„Otče,“ mluvil Richard dále, „já jsem slyšel, že se také z mořské vody soli dobývá! Je to pravda?“

„Arciže,“ odvece otec: „Z mořské vody se rozličným způsobem soli dobývá. Buď se voda nalije do nějaké prohlubně se skalnatým dnem, na němžto, když voda parnem slunečným v páru se promění, sůl se usadí, a tak dobývá se soli mořské ve Španělích, Portugalech, ve Francii a v zemích při břehu moře Středozemního, jakož i v Indii, Číně, Siamu a na ostrově Ceylonu, buď se sůl bez přičinění lidského sama vyváří. Když bývá totiž voda mořská v čas bouří na sucho vyvržena, rozlije se po rovině, sluncem v páru se promění a sůl pak pozůstavší se jenom shrabe a rozváží. Za první bouře nastane opět podobná žeň solní. Takováto sůl nazývá se solí mořskou a nalézá se zhusta na ostrovech blíže mysu Dobré naděje, na Tureckých a Svatomartinských ostrovech v Indii západní, jakož i na ostrovu Klokanovém na blízku břehů australských. — Je ještě třetí způsob dobývání mořské soli, ale všech nejdražší. Tu musí se voda v kotlech vařiti, jak to nyní my činíme, a sůl takto dobytá bývá nejdražší a nejšpatnější.“

„A od čeho je voda mořská tak slaná?“ tázal se Richard dále.

„To posud od přírodozpytců není vyzpytováno. Někteří praví, že na dně mořském jsou skály solné, od kterých voda slanou se stává; avšak důvod tento zdá se mi dětinský, jakož i pevnějšího základu nemá domněnka, že voda mořská od stvoření světa byla taková, jaká nyní jest. Opět jiní tvrdí, že vody mořské slanosť pochází od slaných řek do moře se vlévajících. Ti budou míti bezpochyby nejvíce pravdy, jen že posud neuvedli nezvratných důvodův, aby se tvrzení jejich docela pravdivým býti dokázalo.“

„A je moře na všech místech stejně slané?“ ptal se Richard po krátkém přemýšlení, chtě všecko všudy o věci té docela vyzvěděti.

„Není,“ odpověděl opět otec; „pod rovníkem je slanější nežli v pásmech studenějších a oběma točnám bližších; v chobotech taktéž je slanější, nežli v širém moři. To jest spolu důkazem, že slanosť mořské vody pochází od slaných řek. — Ale nyní dosti o tom, podívejme se do kotlu; my na svou solivárnu docela zapomněli!“

Všickni přistoupili zvědavě ke kotlu, sňali poklici a k radosti své spatřili pěnu jako z malých hlatí se skládající a jako sníh bílou. Kvapně ochutnali — byla to sůl — čistý chlorid sodnatý, jak se sůl vědecky nazývá.