Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila/CVI

Po tom, když Čechy uzřěchu,
že v Korutanském statka nejmiechu,
královnu Ełžku za Jana ciesařovicě dachu,
toho hrabiu z Licmburka na královstvie pozvachu.
Pro Míšnany Korutanského vyhnachu,
Jana z Licmburka králem českým koronovachu.
Toho, Bože, rač dłúho uzdraviti,
a rač jeho, Tvórče, naučiti,
aby miłovał zemany
a v svej radě jměł české pány.
S těmi-ť móže cti dojíti,
bez nich nemóž země upokojiti.
Aneb jemu zemanóm uvěřiti,
nebo se ctiú z země jíti.
Pánóm raziu múdru býti,
kdež mohúc, pokoj činiti.
Neb vem lépe jesť zemiu samým pokojiti,
než vaši nepřietelé budú vy súditi,
dobrých junochóv v životiech nehubiece,
nebo vem jich v skóřě třěba bude viece.
Raziu vem, smysł svój při sobě jmějte,
hostí v zemiu nepúščějte.
Nechcete-li v tom múdři býti,
bude sěkyra na sě dłubny činiti.
Raziu vem, příde-li vem které volenie,
chovajte sě skrzě les na křivá drva chozenie.
Co-ť tiem mieniu, sám znamenaj:
vol svého jazyka, ciuzieho nechaj.
Pomni, čemu-ť Liubušě jesť učiła,
jež v svej řěči nikdy neskřiviła.
Mnoho by było jiného młuviti,
ale v tom chciu dosti učiniti.
Ta kronika młuví ot narozenie Jesu Krista, pána našeho,
do léta po tisiúciu a) po desieti i čtvrtého.
               b) po dvú dcatú až šestého.