Prostonárodní české písně a říkadla/Utonulá

     Bude vojna, bude,
     kdo tam na ni půjde?
Která má milého
k sobě upřímného,
     ta naříkat bude.

     »A já mám milého
     k sobě upřímného:
kdyby mně císař pán
koníčka daroval,
     sedla bych na něho.«

     »Co bys tam, má milá,
     со bys tam dělala?« —
»Prala bych košile,
abys chodil bíle,
     to bych tam dělala.«

     »Kde bys je, má milá,
     kde bys je máchala?« —
»V Dunaji je kámen,
tam bych stála na něm,
     tam bych je máchala.«

     »Kde bys je, má milá,
     kde bys je sušila?« —
»Na královském dvoře,
na hedbávné šňuře,
     tam bych je sušila.«

     »Kde bys je, má milá,
     kde bys je skládala?« —
»Na vraném koníčku,
můj zlatý holečku,
     tam bych je skládala.«

     »Vrať se, milá, domů,
     poruč pánu Bohu:
až sedum let mine,
ta vojna pomine,
     potom si tě vemu.«

     »Sedum let dochází,
     milý nepřichází:
ach Bože, Bože můj!
on mi tam zahynul,
     má radost přechází:

     U Dunaje stála,
     Dunaje se ptala:
»Jsi-li tak hluboký,
jako jsi široký?« 
     Dunaje se ptala.

     Do vody skočila,
     hned se potopila:
»Ach Bože, Bože můj!
nade mnou se smiluj,
     со jsem učinila!« 

     Její bílé nohy
     po písku šlapají!
její bílé ruce,
její bílé ruce
     břehu se chytají.

     Její černé vlasy
     po vodě plavají;
její modré oči,
její modré oči
     k nebi se zdvihají.

     Sedum let minulo,
     milý z vojny jede:
což jeho vraný kůň,
což jeho vraný kůň
     pod ním tak tězce jde?

     »Což pak, můj koníčku,
     což mi tak tězce jdeš?
zdali mne mladého
jinocha švarného
   unesti nemůžeš?« 

     »Netíží tvé tělo,
     tíží mě tvá milá:
která se pro tebe,
která se pro tebe
     včera utopila.«

     Milý se otočil,
     s koně dolů skočil,
a svůj ostrý palaš,
a svůj ostrý palaš
     v srdci si omočil.

     Nenašli se spolu
     na tom marném světě:
nynčko jim na hrobě,
nynčko jim na hrobě
     rozmarina květe.