Pražští novináři a Prušáci za okupace Prahy r. 1866

Údaje o textu
Titulek:	Pražští novináři a Prušáci za okupace Prahy r. 1866
Autor:	Rudolf Jaroslav Kronbauer (jako R. J. Kronbauer)
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23, č. 14. s. 158 (1. část) a č. 15. s. 171 (dokončení)
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70
Viz též spis S. Hellera Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky, kapitola X. Praha za války
Související články ve Wikipedii: Prusko-rakouská válka, Václav Bělský, Josef Václav Frič

Dne 8. července 1866 zavlál na cimbuří královského hradu na Hradčanech černobílý prapor pruský. V komnatách staroslavného sídla našich králů ubytoval se pruský generalmajor Rosenberg z Grusczynských. Ve hradu konala stráž pruská posádka a před hradem cenilo čtyřiadvacet děl svoje jícny na okkupovanou Prahu. Na Hradčanském náměstí stály vozy s municí.

Pruské generální komando zaplavilo Prahu vyhláškami. S hlavním velitelem přijel do Prahy král. pruský zemský rada Steinmann, jenž byl později zemské vládě přidělen jakožto komisař civilní správy království českého. Byl ubytován na Hradčanech v komnatách, v nichž za přítomnosti krále českého v Praze sídlíval jeho vrchní hofmistr.

Steinmannovi byl svěřen dozor nad novinami. Že už před jeho příchodem novinám a redaktorům valně se nevedlo, vysvítá nejlépe z této pruské vyhlášky. Již dne 11. července r. 1866 doručeno bylo pražským redaktorům toto připomenutí:

»Pánům redaktorům uvádí se tímto na paměť, že každý, kdo činem nebo opomenutím pruské země nebo pruské vojsko uvede v nebezpečí, nejistotu nebo ve škodu, postaven bude před vojenský soud a očekávati může nejtužší tresty. Vzhledem k tomu vyzývají se páni redaktoři, aby v listech jimi redigovaných zdrželi se všech udání o síle a dislokaci částí pruského vojska v království českém se nalézajících. Ranisch v. r.«

Censorem pražských časopisů stal se landrat Steinmann. Před pražskými tiskárnami a u strojů stáli na stráži pruští vojáci. První exempláře časopisů musely býti ihned dopraveny do Steinmannovy úřadovny a teprve potom, když neshledáno v nich nic závadného, dáno svolení k tisku a expedici časopisů. Víme ze vzpomínek Barákových, že české časopisy byly překládány a že Josef Barák Prušákům ručil za nezávadný obsah jejich.^[1]

Žije pamětník, pražský novinář Julius Steinberg, jenž doplňuje censorskou činnost Prusů velice zajímavými podrobnostmi. Prusové Josefu Barákovi nedůvěřovali. Patrně proto, že se Barák zdráhal vykonati před nastoupením svého úřadu jako český tlumočník u zemské vlády pruské přísahu. Prusové postarali se proto o druhého překladatele českých časopisů, jenž měl za úkol — kontrolovati překlady a výtahy z českých časopisů, jež odevzdával den co den ráno o 9. hodině Steinmannovi Barák. Jakým způsobem tento druhý překladatel opatřen a jak kontrola Barákových překladu, vlastně stručných výtahů, prováděna, o tom vypravuje redaktor Steinberg, kterého jsem o data tato požádal, toto:

Bylo několik minut před pátou hodinou ranní (tuším, že 21. července), když jsem byl probuzen silným klepáním na dvéře. Bydlel jsem tenkráte v Kaprové ulici a měl jsem vyhlídku na pavlač. Podivám se, kdo mne to ruší ze spánku.

Krev ve mně ztuhla leknutím.

Vidím před sebou pomořanského zeměbrance v plné zbroji. Klepání se opakuje mnohem důrazněji a já slyším zvolání:

»Jménem nejvyššího pruského velitele… otevřete!«

Byl jsem novinářem a netušil jsem nic dobrého. Přemýšlím usilovně, co jsem asi provedl. Zaklepáno, vlastně zabušeno na dvéře po třetí.

Otevřel jsem. Přede mnou stál pomořanský poddůstojník. Zasalutoval a řekl:

»Jmenujete se pan Steinberg?«

»Ano.«

»Vyzývám vás, abyste se ihned oblekl a následoval mne.*

»Kam… ke komu…?« ptám se a nemusím podotýkat, že jsem měl v těle tuze malou dušičku.

Poddůstojník pokrčil rameny a neodpověděl.

Oblékám se, pokukuju po vojákovi a v duchu přemýšlím, jak bych ho pohnul k hovornosti.

»Povedete mne patrně na pruskou komandaturu, že ano?«

Voják zase jen rameny pokrčil.

Už jsem se ho na nic neptal. Když jsem byl připraven na cestu, nechtělo se mně nějak z pokoje. Postavím se u svého psacího stolu a přehrabuju se ve svých papírech.

»Vyjdeme tedy,« řekl poddůstojník tak řízně, že jsem rychle uposlechl. Cestou ptal jsem se vojáků, kam mne vedou.

»Nevíme — všechno se dovíte,« řekli mně.

Šli jsme po kamenném mostě. Ulice byly skórem liduprázdné. Byl krásný červencový den. Sluníčko zlatilo střechy domů a já uvažoval, kde asi zastiline mne jeho dnešní západ.

Putovali jsme až na Hradčany. Zavedli mne konečně do hradu a před komnatou landrata Steinmanna jsme se zastavili. Věděl jsem ovšem, jakou funkci Steinmann zastává, a tušil jsem, že moje záhadné předvedení souvisí s mou novinářskou činností.

Poddůstojník uvedl mne k Steinmannovi. Viděl jsem před sebou vysokého, hubeného muže, oděného v černý šat. Podíval se na mne pátravým pohledem a řekl:

»Neušel jste naší pozornosti hned při vstupu našeho vojska do Prahy. Bylo pozorováno, že si činíte zápisky. Vy jste psal zprávu o vojenských událostech do novin, že ano?«

»Ano.«

»Referát poslal jste z Benešova do Vídně.«

»Ano.«

»Dopis ten dostal se do našich rukou. Zde jest. Poznáváme ze zprávy vaší, že jste to, co jste viděl, vylíčil zcela korrektně a věcně. Svěříme vám úkol, který provedete právě tak korrektně a věcně, jako jste konal svou žurnalistickou povinnost. Kdybyste se nezachoval tak, jak očekáváme, bude s vámi jednáno podle práva válečného.«

Steinmann vzal se stolu »Národní Listy« a »Posla z Prahy« a řekl:

»Den co den přijdete sem ráno o páté hodině. Odeberete se do zvláštního pokoje, kde budete překládat české časopisy, jež vám budou doručeny. Není třeba, abyste překládal doslovně, ale postačí, když z každého článku a odstavce novin učiníte věcný, naprosto hodnověrný výtah. Nesmíte nic vynechat, nesmíte nic pozměnit. Za dvě, nejdéle za půl třetí hodiny musíte svou práci ukončit.*

Oddechlo se mně. Poddůstojník odvedl mne do velkého sálu, kde byl psací stůl a psací potřeby. Posadil jsem se ke stolu, klíč v zámku zarachotil a já slyšel, jak před dveřmi mojí pracovny obchází hřmotným krokem voják.

Pustil jsem se do práce a za necelé tři hodiny jsem byl se svým dílem hotov. Dnes, kdy mají časopisy daleko větší objem, bych ovšem něco takového nesvedl. Vojáci odvedli mne k Steinmannovi, já mu odevzdal svůj elaborát, on pokynul hlavou a jen se na mne významně podíval. Pomořanský poddůstojník dovedl mne v průvodu dvou mužů až na Malostranské náměstí, kde mne opustili.

Večer scházeli jsme se v hotelu »Ungelt«. Přednosta pomocných úřadů pražského magistrátu Jedlička zpravoval tehdy ochotně pražské novináře o tom, co se v Praze dálo. Octli se totiž tenkráte novináři v úzkých. Hlavní pramen jejich zpráv, policejní ředitelství pražské, bylo zavřeno — policie opustila Prahu již 1. července — a proto hledali náhradu jinde.

Veškerá správa místní policie byla odevzdána pražskému magistrátu a tam ovšem všechno se soustředilo. Požádali jsme proto Jedličku, aby nám oznamoval všechny novinky, a protože to bylo pro novináře nejpříhodnější, přicházíval za nimi večer do »Ungeltu«, kde jim novinky dne diktoval.

Přijdu večer do hotelu a vypravuju, co se mne dnes přihodilo. Barák byl tím ovšem nejvíce překvapen. Teprve nyní jsme se domluvili… překládali jsme současně tyže časopisy… on v levém, já v pravém křidle komnat hradčanských. V pět hodin ráno začal Barák a já byl tedy určen k tomu, abych jeho překlady a výtahy z českých časopisů nepřímo kontroloval. Asi v deset hodin odevzdali jsme svoje excerpta Steinmannovi, týž podrobil je důkladné prohlídce a teprve když se ubezpečil, že v novinách není nic, co by pruské zájmy ohrožovalo, vypraven voják do města se svolením, že mohou býti časopisy tištěny a vydány.

S Barákem byl jsem dobře znám. Sedíme spolu v koutě u stolu a hovoříme o tom, jak na nás Prušáci vyzráli. Barák ulevoval svému rozhořčení temperamentními výbuchy a požaloval si tenkráte asi těmito slovy.

»Teď jsme spoutáni tak,« hovořil se zachmuřenou tváří, »že není na to ani pomyšlení, abychom propašovali nějakou zprávu, která nebude Prušákům vhod. A co je to potom za noviny, které musí psáti tak, jak to vyhovuje nepříteli? A přece je tu tolik věcí, které bychom měli lidu povědět. Steinmann pase po každém slově jako kočka na myš a teď, když připadl na tenhle nápad, má nás všechny teprve v hrsti.«

Před Barákem ležel kartáčový otisk lokálky z »Národních Listů«, který Barák přinesl pro novinářskou bursu.

Dívá se chvíli na obtah, vezme tužku a činí některé korrektury. Najednou se ke mně skloní a praví:

»My na ně také vyzrajeme… podívejte se… tuhle mám obtah lokálky, kterou musím upravit a pozměnit, poněvadž by ji Steinmann nepropustil. Mně něco napadá… já přinesu každý den kartáčový otisk celých ‚Národních Listů‘ a domluvíme se o tom, co a jak ráno na censuře upravíme, co Prušákům z nich povíme a co zatajíme…«

To byla znamenitá myšlenka. Rozumí se, že jsem ihned souhlasil, Barák doběhl pro kartáčový obtah a hned jsme se pustili do práce. Prošli jsme celé číslo, smluvili se, která závadná místa vynecháme anebo upravíme ve výtahu tak, aby pruský censor se nad nimi nepozastavil.

Druhého dne ráno jsme se ubírali na Hradčany — já do pravého, Josef Barák do levého křidla. Před hradem jsme se setkali, ale z opatrnosti jsme se tvářili, jako bychom se neznali. Od té doby »Národní Listy« si leccos dovolily, co by jim byl Steinmann, kdyby nebylo naší dohody, jistě zkonfiskoval.

Kde by nás bylo jenom ve snu napadlo, že se naše lest prozradí. Stalo se to čirou, zvláštní náhodou. Do Ungeltu docházelo mnoho novinářů. Přicházíval také korrespondent »Neue Freie Presse« dr. Teller, jenž býval svědkem toho, jak jsme se s Barákem na Prušáky umlouvali. Často a často se stalo, že jsme se úskoku tomu všichni srdečně zasmáli. Dr. Teller byl znám s policejním komisařem Mikulášem Dufkem, jenž byl divadelním referentem časopisu »Politik«. Dr. Tellerovi, jenž Dufkovi vypravoval o našich tajných censorských táčkách v Ungeltu, nic zlého při tom nenapadlo. Dufek se tomu zasmál a bylo dobře.

Je zajímavé, jakým způsobem Prušáci se dověděli o tom, co Barák a Steinberg provádějí. Dr. Teller rád si zažertoval a kde a kdy mohl udati ironickou poznámku, učinil tak s největší chutí. Duffek^[2] byl jako policejní komisař referentem tiskových záležitosti a zároveň policejním censorem pražských časopisů. Když pak policie před vpádem Prusův opustila Prahu, uhasl zároveň s úřadem censorský úkol Duffkův. Teller často si ho k vůli tomu dobíral. Činíval to v nejrozmanitějších variacích.

»Tak už jste docensoroval,« poznamenal na příklad dr. Teller.

»Nu — však ono to nebude do soudného dne trvat — aspoň si odpočinu,« odpovídal Duffek.

»Ovšem, ovšem,« pokračoval dr. Teller, »ale to se vám už asi nepřihodí, aby vás zastupoval novinář, kterému jste vy šlapával na prsty. A vsadím se nevím oč, že do smrti nejdelší nebudete censorovat tak, jako Barák a Steinberg. Panečku, to jsou censoři!… Takových by novináři potřebovali víc a častěji.«

Možná, že by si byl Duffek celé věci tak nepovšiml, kdyby se byl Teller k tomu při každé vhodné příležitosti nevracel.

Zkrátka a dobře řečeno — věc, o které se jinak z pochopitelných důvodů příliš nemluvilo a mluvit nemělo, často a často se ohřívala a utkvěla na mysli právě Duffkovi, kterého osud ustanovil k tomu, aby svým přátelům způsobil velice nepříjemnou chvíli.

Na neštěstí byl Duffek dramatickým spisovatelem. Julius Rosen bylo jeho literární jméno, tehdy známé a populární. V Berlíně hráli jeho veselohru: »Die Compromittirten«; dva herci v Rosenově veselohře vystupující byli příslušníky pruské armády a jako důstojnici vtáhli s pruskou armádou do Prahy.

Na rohu Perlové ulice a Uhelného trhu byla kavárna Londýnská, do které docházíval komisař Duffek-Rosen. Jednou vešli sem náhodou dva pruští důstojnici. Dr. Teller právě z kavárny odcházel. Byli to bývali herci z Berlína, nešaťstnou náhodou aktéři z Rosenovy komedie, kteří měli ovšem nesmírnou radost z toho, že se setkali s autorem podařené veselohry.

Bohužel, že těmi kompromitovanými byli jsme my… Barák a já.

Duffek-Rosen zmínil se o dr. Tellerovi a vypravoval pruským důstojníkům o tom, jak pražští novináři, Barák a Steinberg, napalují pana landráta Steinmanna.

Druhého dne ráno jsem se poněkud opozdil. Když jsem přišel na Hradčany, oznamoval mně poddůstojník, abych se s ním odebral k Steinmannovi. Zarazilo mne to… Bylo to něco neobvyklého…

Steinmann změřil mne zlostným pohledem. Přistoupil těsně ke mně a zahřměl silným hlasem:

»Dnes naposledy provedete svůj úkol. Až svou práci odevzdáte, vyexpedujeme vás z Čech. Totéž stane se s vaším kolegou Barákem. Oba přijdete na pruskou pevnost, kde budete míti dost času podle libosti se s Barákem dorozumívat…«

Nedovedu povědět, jak mně bylo. Kolena se pode mnou zachvěla a já putoval do své pracovny jako odsouzenec, jemuž právě přečetli ortel. Bůh sám ví, co jsem tenkráte všechno do svého výtahu napsal.

Bylo deset hodin. Opouštím svou pracovnu. Vojáci mne obstoupli a vedli k Steinmannovi.

Vejdu k němu a spatřím tu Josefa Václava Friče.^[3] Znali jsme se dobře, ale ani jsem si netroufal přistoupiti k němu a podati mu ruku. Frič se na mne usmál a srdečně mně pokynul rukou.

Steinmann vzal ode mne výtahy, změřil si mne od hlavy k patě a řekl:

»Nehodláme tento případ dík intervenci tohoto váženého českého patriota vážně posuzovati, pohlížíme na něho spíše ze žertovné jeho stránky a to tím ochotněji, poněvadž jsme byli spolehlivou osobou ubezpečeni, že obsah oněch časopisů, které jste ne pro naše, ale více pro svoje zájmy překládali, nebyl toho rázu, že by tím naše vojsko a naše okupační plány byly ohrožovány.«

Poděkoval jsem Fričovi za přímluvu. Podal mně ruku, bodře jí potřásl a svým milým, srdečným tónem řekl:

»Rádo se stalo… ale podruhé buďte opatrnější.«

Večer v Ungeltu mně Barák vypravoval, jak se stalo, že se Frič o nehodě, která nás stihla, zavčas dověděl, tak, že mohl ihned zakročiti a pruského civilního komisaře tak neočekávaným způsobem uchlácholiti. Několik minut přede mnou povolán byl totiž k Steinmannovi Josef Barák, jenž požádal o dovolení, aby o tom, co se přihodilo, směl zpraviti J. V. Friče. Tože, co řekl Steinmann mně, promluvil k Barákovi a i jemu slíbil, že bude za svou úskočnost odměněn pobytem na pruské pevnosti———

Ještě jednu nepříjemnou aféru jsem zažil s Prušáky. Byla doba pohnutá a vzrušující události stihaly jedna druhou. Dne 29. července bylo obyvatelstvo pražské radostně překvapeno. Na nárožích octly se vyhlášky, oznamující, že v Mikulově stanoveny byly předchozí podmínky míru. Téhož dne prohlášen byl v Čechách ve všech krajích, Prusy neobsazených, stav obležení. Večer dne 30. července přijel do Prahy pruský ministr války Roon, druhého dne pruský vladař v království Českém generál Vogel z Falkenstejna a dne 3. srpna odpoledne pruský král Vilém s korunním princem Bedřichem Vilémem, princem Karlem, generálem Moltkem a hrabětem Bismarckem.

Nebylo to pro novináře malá úloha. Byl jsem na nádraží a slyšel jsem a zaznamenal řeč, kterou vítal purkmistr pražský dr. Václav Bělský pruského krále. Na to odpověděl král pruský asi takto:

»Lituju velice krutých strastí války, však já války nevyhledával. Prozřetelnost rozhodla ve prospěch můj. Očekávám pevně, že nyní, když je mír smluven, nastanou opět přátelské poměry mezi Pruskem a Rakouskem. Slyšel jsem právě, že se Praha přičiňovala všemožně o to, aby vojsko bylo náležitě vším potřebným opatřeno. Těší mne to a mám pevnou naději, že se tak díti bude i dále.«

Před hotelem »u modré hvězdy« očekával pruského krále purkmistr dr. Bělský a znovu ho oslovil. Ale král už se neusmíval a už nebyl k pražskému primátoru tak blahosklonný, jako před chvilkou na nádraží. Přihodila se totiž nemilá věc. Dne 28. července vydáno bylo prohlášení tohoto znění:

»Dnes ráno učinil velitel pevnosti terezínské výpad a přerušil železniční spojení mezi Kralupy a Turnovem. Po tomto trapném porušeni klidu zbraní zakročí se proti němu patřičným způsobem. V Praze, na Hradčanech, dne 28. července 1866. Král. pruská vláda zemská království Českého. V zastoupení: Erich, generallieutenant.«

Vypravovalo se v Praze, že bude za terezínský výpad Praze uložena válečná daň 2,000.000 zlatých.

Pruský král Vilém poslouchal proslovení purkmistrovo se zakaboněnou tváří. Když dr. Bělský domluvil, řekl pruský král podrážděným a daleko slyšitelným hlasem tato pamětihodná slova:

»… Wenn meine Truppen über etwas,und sei es auch nur das Geringste, sich zu beschwören haben sollten, so lass' ich ihnen ihre Stadt zusammenschiessen.^[4]

Stál jsem několik kroků za králem a znamenal jsem si jeho slova na manžetu.

V tom všiml si toho hrabě Bismarck, jenž dal znamení důstojníkovi. Týž přikročil rychle k Bismarckovi, jenž řekl k němu několik slov.

V tom mne kdosi prudce popadl za límec a skoro současně byl jsem uchopen za obě ruce. Byl jsem obklopen vojskem a než jsem se vzpamatoval, octl jsem se v průjezdu hotelu »u modré hvězdy«. Bylo mně ovšem záhadou, proč se se mnou jedná takovým způsobem, ale každý pochopí, že jsem nemohl v tu chvíli protestovati. Vojáci uvedli mne do malého pokojíku za portýrskou loží, zavřeli dvéře na zámek a já si mohl hlavu rozlámati přemýšlením, co jsem vlastně zase provedl.

Asi za hodinu přišel pro mne poddůstojník. A tu jsem ku svému radostnému překvapení potkal v průjezdu svého anděla strážce, Josefa Václava Friče.

A zase mně stiskl ruku a usmívaje se, řekl: »Dejte si na sebe pozor… a nepište po druhé nic v přítomnosti takových pánů.«

Poddůstojník odvedl mne do prvního patra, kde byly komnaty hraběte Bismarcka. Byl jsem uveden k pruskému důstojníkovi, jenž podal mně papír, na němž byla napsána řeč pruského krále v obou jazycích.

»Přečtěte si to,« vyzval mne důstojník.

Čtu řeč Jeho Veličenstva pruského krále, přečetl jsem její české i německé znění a pohlédnu tázavě na důstojníka.

»Je to tak, jak promluvilo Jeho Veličenstvo?« táže se řízným hlasem důstojník.

Teď teprve rozbřesklo se mně v hlavě.

»Ano …,« řekl jsem.

Ale o tom, že Jeho Veličenstvo pruský král Vilém pohrozil purkmistrovi dr. Bělskému, že dá Prahu rozstřílet… nebylo tam ani zmínky!

---

1. Dne 20. července oznámily »Národní Listy« v denních zprávách: »Jelikož královský pruský auditoriát ustanovil, že české časopisy v Praze nebudou smět dále vycházeti, nebude-li pruskému velitelství jmenován osobně zodpovědný tlumočník, byl panem purkmistrem dr. Bělským pro toto místo navržen a (pruským velitelstvím) potvrzen spisovatel p.Jos. Barák, kterýž v tento úřad již nastoupil.«
2. Duffek, rozený Pražák, dlouho v policejní službě nezůstal. »Byl divadelníkem každým coulem,« praví o něm red. Steinberg. Pamatuje se, že si často a často na svoje povolání stěžoval. R. 1866 dostalo se Rosenovi-Duffkovi dvojího lichotivého vyzvání najednou — ředitel Wallner v Berlíně a ředitel Karlova divadla Ascher ve Vídni nabídli mu úřad dramaturga. Duffek rozhodl se pro Vídeň a brzo na to se tam odebral. Veselohrou »Die Compromittirten« vyvolal Duffek v divadelním světě značnou pozornost.
3. Josef Václav Frič použil válečných zmatků k návratu do vlasti. Měl smělý, odvážný sen. Chtěl způsobiti prohlášení neodvislé vlády občanské. Pověstné provolání k staroslavnému království Českému na požádání knížete Bismarcka přeložil prý Frič. O značném vlivu Fričově svědčí tato episoda i druhé jeho zakročení ve prospěch red. Steinberga, o němž se zmíním na závěr této kapitolky.
4. Bude-li míti moje vojsko příčinu k nějaké stížnosti… ať už je to věc sebe nepatrnější… dám vaše město rozstřílet.«