Poslední paní Hlohovská

Jako obrovská pochodeň zářil za tmavé dubnové noci palác Felsenburských z moře malostranských domů pražských k černému nebi. Kolik v něm oken, tolik z jeho hmotných šerých zdí šlehalo plamenů slavnostních. Z průjezdu dokořán otevřeného, taktéž skvěle osvětleného a vyzdobeného, až na oba rohy ulice, jíž vévodilo sídlo to velkolepé, kroužila se jako ohnivý had dvojitá řada služebníků premovaných, svítilny držících. Za nimi, jako dvě temné, pohyblivé stěny, kupil se zvědavý lid. Vítalť výkřiky plnými radostného překvapení šlechtu, sjíždějící se dnes u velikém počtu a nádheře k besedě hraběte Františka Václava Felsenburka, pána na Mokříně, Černé Skále, Hlohově, Dobřicích, Lužánkách, a jiných ještě, nejkrásnějších a nejvýnosnějších panstvích v Čechách a na Moravě.

Odbylať vysokorodá pražská společnost vlastně již za letošní zimní pololetí poslední svou zábavu u knížete Wildenšverta a chystala se teď, aby jako obyčejně po panstvích svých se rozjela či na delší se vydala cesty; tu zcela znenadání hrabě Felsenburk na dnešní večer ji k sobě pozval, aby se prý ještě jednou s váženými přáteli ve vlastním rozloučil domě. Pozváním tím nejen nemalý poplach učinil mezi komorníky a komornými, jimž bylo znova ze skříní již dobře opatřených vyndati a připraviti skvostné bálové obleky a šperky rodinné, ale i panstvo samé velice překvapil.

Podiviliť se pozvaní nemálo přátelským, v hraběti tak najednou vzplanuvším citům. Neslynulť právě mezi známými velkou srdce tklivostí, nedůvěřovaliť příliš jeho usmívavé uhlazenosti, jeho důstojné dvornosti. Mnoho vypravováno o jeho ctižádosti, jeho prchlivosti a mstivosti, jíž pronásledoval ty, kdož úmyslně či mimovolně si troufali v tom či jiném mu překážeti. Mluveno o věcech těch ovšem jen soukromě mezi nejbližšími přáteli v kruhu rodinném; veřejně každý stavěl na odiv největší úctu k hraběti, jenž zaujímal nepopiratelně nejpřednější mezi pražskou šlechtou místo nejen ohromným jměním, avšak především oblíbeností svou u dvora císařského, jehož přízně v největší se těšil míře.

Před každým tím pozlaceným kočárem s ohromným erbem na dvířkách běželi buď dva běhouni v bohatém kroji, neb jeli dva myslivci na koních s hořícími pochodněmi. Nedělo se tak z pouhé jen okázalosti. Bylať roku 1772 v Praze jen nejhlavnější náměstí jakž takž osvětlena a dlážděna, ostatní části města, zvláště na jaře, spíše vesnickým úvozům plným tůní blátivých a louží kamenitých se podobaly, než veřejným ulicím hlavního města království dějin světových, kdež před málo jen věky knížata zahraniční si kupovala domy, aby slula jeho občany, a část roku v Praze sídlíce, účastna byla lesku a slávy jeho kvetoucí.

Na zadních stupátkách a kozlíkách povozů houfy lokajů pravým uměním v rovnováze se udržovaly a okny kočárů, rudě ozářených plameny v rukou jejich, bylo viděti na ty, pro které nevyřkl Hospodin přísný zákon svůj, že bude člověk tu na zemi dobývati chléb svůj prací rukou svých a jej máčeti slzami svými. Na hedvábných polštářích nedbale se houpali kavalíři a dámy třpytící se zlatým a stříbrným vyšíváním. Líčidlo na jejich tvářích zakrývalo jen stopy horoucího dechu vášní, nebylyť zorány prstem starostí vezdejších, patrným na čelech těch, již přepychu jejich tak dobromyslně se obdivovali co divadlu pestrému. Nerozjímalo tehdáž množství ještě o stejném právu všech, nerozmlouvalo o předsudcích stavu a rodu, nestěžovalo si na nespravedlivé jejich výsady a neporovnávalo osud svůj s osudy výše stojících. Myšlenka nerozpínala nad hlavami jeho svoje křídla, dřímala v něm utrmácena strastmi hmotnými, následujícími na dlouhou dobu válečnou, utlumena nátlakem poměrů veřejných.

Avšak panstva, vcházejícího do sálů pyšného paláce, po nichž rozlévalo mnoho set svíček voskových proudy nejlahodnějšího světla, nezůstalo dlouho tajno, proč hrabě František Václav u sebe je shromáždil a z jaké příčiny se v něm zrodila tak neočekávaně touha přátelská.