Přeskočit na obsah

Pohádky z naší vesnice (Dyk)/Výmluvný prorok

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Výmluvný prorok
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: Ceska-poezie.cz
Vydáno: Praha, Nakladatel F. Topič Knihkupec 1921
Licence: PD old 70

Žil v obci Václav Rejnar, zvaný Prorok,
na Čertovce on bydlil, v čísle patnáct.
Už jenom slabě naň se pamatuji:
byl svárlivý a s málo kým se pohod’,
a poslední vždy v řeči mít chtěl slovo.
Rád kázal časem a měl posluchače,
neb s důrazem a přesvědčivě mluvil.

Myšlenka jeho byla: přijde oheň,
ohromný oheň, který zničí obec.
A oheň přijde, ježto starý Řehoř
vždy v neděli se po kázání zpije.
Napitý Řehoř, kuřák náruživý,
opičku půjde vyspat do stodoly,
napitý Řehoř v slámu dýmku pustí,
stodola chytne, stavení pak chytne,
Sýkorů chytnou, Hřibů, celá obec
a nářek bude se skřípáním zubů.
A pro ty řeči prorokem ho zvali.

Den kterýs letní, jak dí pamětníci,
veliká bouře z nenadání přišla,
hrom uhodil do Sazimova statku,
než „švec“ jsi řekl, počalo tam hořet.
Hasili marně, vítr mařil práci,
chytaly střechy statků z prava, z leva,
půl obce, praví, při tom vyhořelo.

A pamětníci líčí strašný obraz:
plamenný jazyk, úlisně jak líže,
oblaky kouře, valící se z oken,
chudičké zbytky, vynesené z ohně
a nářek matek, štkání drobných dětí.
Dí pamětníci, že zní v sluchu dosud
dobytka bučení, jenž zůstal v stáji,
zří Doušovou, jak v oheň pro děti jde
a střecha náhle sesouvá se nad ní.
Ti modlili se, jiní zase kleli,
jen Václav Rejnar hleděl nepohnutý
a skoro radost v jeho rysech byla.
Své ruce zkříživ nepomáhal hasit,
zřel bystře na vše: kterak řádí oheň,
od střechy souseda jak chytá vlastní.
Myšlenku jedinou měl v těžké chvíli,
ji opakoval hrdě: „Já měl pravdu!“