Původní bajky/Barvy

„Na mne každý se podívá nejdříve z vás!“ vykřikla ohnivá barva červená.

„Ano,“ odpověděla barva zelená, „jsi barvou radosti a nejráznější z nás; stojíš-li však vedle barvy nesouhlasné, ze všech nás nejvíc urážíš.“

Bílá barva posvědčila: „Nejednou vidím potřebu, abych křiklavosť její zmírnila, postavíc se mezi ni a její sousedku.“

„Já též,“ ozvalo se zlato.

„A já též,“ ozvalo se stříbro.

„Tak jako já,“ dodala barva černá; „ostatně dodávám vzoru vážnosti právě tak, jako červená bývá nádhernou a stkvělou a jako bílá zvyšuje jeho jasnosť a čistotu.“

„A já zas,“ ozvala se modrá, „jako zelená dýše poklidem a vzbuzuje naději, tak opět činím dojem stálosti a hodím se pomněnkám; nic si z toho nedělám, že mě s některými družkami jmenují chladnou!“

„Já však,“ zavzdychala barva fialová, „nejvíce z vás se ztrácím, jmenují mě barvou touhy, neklidu. Přece však by duha beze mne nebyla duhou!“

Hněď a šeď mlčely. „Což ty míšenky jsou ke všemu lhostejny!“ pohoršily se ostatní.

Avšak šeď klidně odtušila: „Právě proto se hodíme za prostřednice mezi barvami, jež jsou ve sporu, a působíme, že jiné náležitě vyniknouti mohou.“

„Slovem,“ dí hněď, „každá se hodíme někam, žádná všudy.“