Písně otroka/XVI.

Písně otroka Svatopluk Čech
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Písně otroka. Praha : F. Topič, 1895. s. 57–59. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest leckde volnost pouhý hlahol slova
a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,
leč u nás prociťuje denně znova
to heslo bouřlivý všech srdcí tluk;
kam zrak se upne, plamenem je psáno
a kol dokola věčným zvonem zní,
je prvním naším vzdechem každé ráno
a večer modlitbou je poslední.

Když v dálku bez mezí nás vábí moře
a volný vítr vlas nám rozvlaje,
když na obzoru kmitne hříva oře,
jenž uzdy nezná, stepí těkaje,
když hrdý orel před námi se vznese
a křídlem zahrá v modré výsosti, —
tu ruka vzpjatá poutem pozatřese
a rtové zachvějí se: Volnosti!

Ó volnosti, jak divukrásná báje
k nám luzně šumíš z časů daleka,
jak matný ohlas ztraceného ráje,
jenž dřímá ztajen v srdci člověka;
a duch náš s poutem srostlý jedva věří,
že víc ta zvěst než snivé zkazky plod,
že bylo pravdou, co se v dálce šeří,
že býval kdysi svoboden náš rod.

Tys klonila se děcku do pohádky
jak zářná víla s hvězdnou čelenkou,
když děd mu čítal starých kronik řádky;
tys byla pravou juna milenkou,
tvůj slunný zrak se před ním stále míhal,
tys byla dumou vzletných jeho chvil,
on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhal
a ve snách pro tebe krev horkou lil.

Tys v noci rabství byla hvězdou muži,
ač dalekou, ač nedostižnou, žel!
Dum jeho tajnou, věčnou’s byla druží,
všech jeho tužeb cíl jen v tobě tkvěl.
Jak země zaslíbená z dáli kyneš
i sivé lbi, když nad okovem sní,
a mihotavým leskem ještě splyneš
na mroucích očí zásvit poslední.

Ó volnosti, ať v doby rtech tvé jméno
zvuk plný ztratilo, kdys jasný tak,
ať sobci zištnými je znesvěceno,
již na svá tržiště Tvůj věsí znak,
nechť na svůj prapor vetkali tě lživě
i mnozí škůdci pravé svobody
a ti, kdož sami znikli jha, zas divě
tvým jménem rdousí jiné národy:

My chováme tě v srdcích ryzí stále,
nás učí znáti plnou cenu tvou
déšť poličků, na líci kleslé pále,
ty dravé ruce, jež nám všechno rvou.
Co denně šlehů surových nás švihne,
co denně trnů skráně probodá,
za každým duší obraz tvůj se mihne
a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda!

Ó volnosti, my denně z tvého rubu
tvůj poznáváme plný skvoucí vděk,
v tom stonu hluchém, ve skřípotu zubů,
jímž udidlo své hryžem’ celý věk;
kdy po šíji nám šlape cizí pata
a každý chám nás tupit, mučit smí —
rty mlčí sevřené pod bičem kata,
leč v srdci bouře touhy: Volnost! hřmí.