Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk/5.

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk Karel Alois Vinařický
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Karel Alois Vinařický
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. XXVI–XXXI. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Jednání o sjednocení se Čechů s církví. — Spor s Viktorinem. — Bohuslavova snažnost o to sjednocení. — Svědectví Jelenského.

K moři vlnobitnému nenevhodně připodobnil Bohuslav tehdejší stav Česko-Moravské církve. Posavád stála strana pod obojí proti straně Římské; obě své zvláštní sjezdy mívaly; jedna druhou, kde možná, utiskovala. Povolný Vladislav nechtěje uraziti žádné, vždy na příhodnější dobu čekal, kdy by se ty různice odstraniti daly. Již na sjezdu Pražském r. 1483 o smíření před králem jednáno, ničeho však nepořízeno; konečně na sněmě Pánův Českých a Moravských r. 1494 o suchých dnech postních na tom zůstáno, aby král na papeži legáta s plnomocenstvím požádal, který by vedlé smluv zboru Basilejského neboli kompaktát srovnání to ku konci přivésti měl.

Skutečně vyjeli pak M. Jíra z Tejna, M. Jakub a M. Prokop kancléř staroměstský k legátu papežskému do Budína, Jak mile Bohuslava došla zpráva, že se Pražané konečně smířiti chtějí se stolicí Římskou, vyjevil on vroucí potěšení své nad tímto dávno a vůbec žádaným předsevzetím. (List XI).^{[red 1]} Sliboval sobě z toho sjednocení mnoho prospěchů vlasti, a zvláště pak zvelebení hlavního města Prahy: znaje však měnivé a odporné povahy lidské, při plesání svém nezatajil bázně, aby šlechetný oumysl vůdců tohoto smíru pletichami odjinad překažen a zmařen nebyl. Než kde nejméně se nadál, nalezl odpor.

Viktorin Kornel ze Všehrd, od r. 1493 místopísař království českého, a Bohuslav náš byli od několika let důvěrní přátelé. Jeden druhému spisy své sděloval; jeden druhého ctil a miloval. Oba rovněž u krajanů pro učenost nadobyčejnou vysoce váženi byli. Neznámý latinský literátor z toho věku vhodně o nich poznamenal:

Světlo u nás první Bohuslav, a druhé to je Kornel:
Hvězdy také jsme druzí: nám ale světlo chybí.

Spřízněné tyto druhy, oblíbené miláčky Mus, rozdvojilo pohříchu rozličné smejšlení o řádech církevních. Bohuslav velebil v listech i básních jednatele smíru se stolicí římskou; naopak horoucí kališník Viktorin na ně i na papeže latinský paškvil složil. Vida tak Bohuslav nejvřelejší žádost mysli své převrácenou a zlehčenou, na celé duši raněným se cítil: pročež Viktorina v listu k Janovi z Domoslavic nešetrně pokáral: ten pak zapíraje se býti původem té satyry, žádal Bohuslava o navrácení vlastního rukopisu svého, od něho ale odpověď dostal: „Náleží-li to skládání Tobě, nehněvej se, pakli Tebou rozdrážděn, Tobě jsem odpověděl: patří-li ale jinému, jak mne přemluviti usiluješ, nechť na sebe to potahuje, kdokoliv toho skladatel jest.“ — Spor to mezi učenými neneobyčejný, vždy ale politování hodný. —

Tímto příkořím nedal se však Bohuslav odstrašiti od přimlouvání se k uvedení ve svornost obou stran, i užil k tomu každé příležitosti.

Když král Vladislav po sedmiletém obývání v Uhřích v Unoru r. 1497 opět jednou do Čech přijel: ode všech stran hrnuly se k němu žádosti a žaloby. Strana pod obojí stěžovala sobě, že ji Římští kaceřují; strana pod jednou toužila naopak, že ji kališníci proti starým smlouvám ve službách božích překážky činí, zádušní zboží uchvacují, řeholníky vypuzují, a je ku podávání pod obojí přinucují. Každá strana měla své hlavy a přímluvčí. Mezi katolíky vynikal nad jiné Bohuslav. Výmluvným perem vyobrazil králi ve zvláštním přípisu (List XIX.)^{[red 2]} zlehčený stav náboženství, bezpráví duchovenstvu činěné, a žádal s ušlechtilou přímostí, aby se král k ochraně víry a církve a k zachování obecného pořádku zákonních prostředků proti veřejným prostopášnostem uchopiti ráčil.

O to samé přimlouval se u správce království českého, Petra z Rosenberku. Tklivě jemu mimo jiné psal:^[1] „Jak oud od těla uťatý musí i hníti i červy hmyzděti: tak i my, když jsme, oddělivše se od obecné církve, přijímání z kalicha chtivěji, nežli služné bylo, ujali, hned jsme hynouti počali, a pod zástěrou kalicha v tisíc jiných bludův jsme upadli; kteříž bludové budou-li Tvou pilností a bedlivostí díl strestáni, díl vyhubeni, co bude nad Tebe šťastnějšího? — Zdá se mi, že vím myšlení tvá tajná, totiž že ty se nedomníváš, by Tobě příleželo o to péči míti, protože nejsi knězem a že duchovním příleží služby boží. Ale mníš, zeť jest Tobě na tom dosti, když za Tvého hejtmanství nic se nestane proti právům lidským a proti pokoji země. Ale i pokoj v tak veliké rozličnosti náboženství s těžkem kdy pevný a stálý býti může. Neradímť já tobě pokoje rušiti; neb jest nejutěšenější věc pokoj, ale než se oč pokusíš, máš vyzvěděti obecního lidu vůli a uchlácholiti nějakým obyčejem opatrným srdce jejich, a k tomu mysl některých těch, kteří chtí obecní dobré zachovati, k sobě přivinouti. Musíš také k nim v sněmích mluviti ty řeči, kteréžby více přízeň k nim tvou a milost otcovskou, nežli pýchu a nenávist ukazovaly. Neb ta lékařství, kteráž tvrdé šíje spíše skloňují, nežli zlomují, mnohem jsou bezpečnější i snadnější. A přihodí se potom snad toto, že ježto by ti válkou nemohli býti přemoženi, rozumem budou podmaněni. I sami kališníci jiná nakažení neméně než my mají v ohyzdnosti a hrozí se jich, kteréžto kališníky já hyzdím, však tak, že je v něčem chválím. Hyzdím pro toto, že jako traňk sice zdravý, v jiný čas a na jiném místě přijatý k záhubě se obracuje: tak z kalicha pití jedem neposlušenství nakažené musí býti smrtedlné; chválím pak proto, že majíce na takovém z kalicha pití dosti, nic jiného proti náboženství křesťanskému nečiní. Ty kališníky oněmi starými sněmu Basilejského smlouvami, nebo jinými, kteréžby mohly býti trpíny, pod jeho církve uvedené připojíš-li, bude toto, což se přihází ve válce, že dobuda nejohraženější a nejpevnější města strany, ostatní potom snadno bude dobyti.“ —

S jakým ale úmyslem o to spojení stran usiloval, svědčí^[2] Řehoř Hrubý z Jelení, který ačkoliv byl pod obojí, na onen list ku Pánu Petrovi z Rosenberka ukázav. Pana Bohuslava „dobré paměti“ chválí, že „k onomu srovnání Panům Římské strany radil, jsa své vlasti milovník nemalý a boje se za ní, aby skrze to nebo pro to nebezpečenství nebyla někdy zkažena.“

Nebylo snadno, zvolna rozvázati uzel těchto rozepří. Strana pod obojí nebyla spokojena se starými smlouvami sněmu Basilejského, i sáhala dále na jiné řády a na pravomocnost církevní: Řím pak pro nezdržení ze strany Čechů starých kompaktát, dokonce je vyzdvihnul. Rostoucí odpor a nenávist mezi stranama skončily se posléz ouplným Čechů od obecné církve odpadnutím! za tím spěchalo rozdvojení politického mínění a po něm záhuba národního života Čechů. Jak důvodné bylo bolestné předzvídání osvíceného Bohuslava, ukázaly smutné udalosti v první polovici sedmnáctého století. (Básn. str. 122, a str. 193.)^{[red 3]}

---

1. V. Bohuslava z Lobkovic list Panu Petrovi z Rosenberku. V Praze 1816. V arcib. tiskárně. Str. 69.
2. Ve předmluvě své k hádání M. Václava Píseckého o přijímání těla a krve Kristovy pod spůsobou obojí. Rkp. kr. Praž. Bibl. XVII. D. 33.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. List Janovi z Domaslavic.
2. List Nejjasnějšímu knížeti a pánu Vladislavovi II. Uherskému a Českému králi.
3. Básně Zkáza vlasti a Nářeky básníkovy. Šlechtovi.