Ottův slovník naučný/Tajnosnubné rostliny

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Tajnosnubné rostliny
Autor: Ladislav František Čelakovský
Zdroj: Ottův slovník naučný: Dvacátýpátý díl. Praha: J. Otto, 1906. S. 42–45. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Tajnosnubné rostliny (kryptogamy, Cryptogamae) jsou podle Linnéa ty přečetné rostliny nižší, které nemajíce semeníků aniž tyčinek, netvoří semen. O nich domníval se Linné, že u nich pohlavní ústroje snad jsou přítomny, ale že jsou skryté. Odtud latinský název Linnéův: Cryptogamae (κρυπτός = skrytý, γαμεῑν = snoubiti se) a také český výraz: t. Oproti t-ným r-nám postavil Linné r. jevnosnubné (fanerogamy, Phanerogamae). Kdežto těmto vykázal 23 tříd své soustavy rostlinné, shrnul veškeré t. r. do třídy jediné 24té. Pozdější výzkumy zvláště z 2. pol. XIX. století ukázaly, že předpoklad Linnéův nebyl zcela správný a že veliký počet kryptogam jeho má zřetelné, na venek dobře ohraničené ústroje pohlavní, jež ovšem zřídka pouhým okem neb lupou, namnoze teprve drobnohledem bývají poznatelny. Jakkoli tedy vlastně oba názvy Linnéovy nejsou dosti oprávněny, hlavně proto, že nevystihují a nevyzdvihují podstatné znaky příslušných skupin, přece z historických důvodů (priority) podnes nejvíce se jich užívá. Za podstatný znak t-ných r-in udává se množení nikoliv pomocí semen, nýbrž prostřednictvím mnohem jednodušších drobných, namnoze mikroskopických a jednobuněčných, řidčeji vícebuněčných ústrojů, jimž schází veškeré naznačeni zárodku (embrya). Ústroje ty zovou se výtrusy čili spory v nejširším smysle. U rostlin jevnosnubných lze sice také ve vývoji t. zv. vajíčka (zárodku semenného), pouhého to úkrojku plodolistu, sledovati stadium výtrusu (endospory), ale spora, t. j. embryonální vak, zde neuvolňuje se (nevypadává), nýbrž zůstává ve spojení s výtrusnicí a tato opět s okolním pletivem jádra vaječného. Za to na místě spory odděluje se (z kraje plodolistu odpadává) celé vajíčko v semeno uzrálé. V semeně zralém ovšem není již spora jakožto taková znatelná, nýbrž při vývoji vajíčka rozdělila se přihrádečně (vyklíčila) v pletivo (endosperm, prothallium), v němž cestou pohlavní vytvořil se zárodek (embryo) neb zárodků několik. Z toho viděti, že nikoli přítomností nebo nepřítomností výtrusů, nýbrž semen určuje se rozdíl mezi r-ami t-nými a jevnosnubnými. Nejpřípadnější název pro ně byl by tudíž rostliny bezsemenné a semenné (Aspermatophyta a Spermatophyta) místo užívaných též názvů r. výtrusné (Sporophyta) a r. semenné (Spermatophyta), kdyby právě důvody prioritní nekázaly zachovati starší název Linnéův.

T. r. obsahují zástup přerozmanitých forem od nejjednodušších jednobuněčných počínajíc až k mechům vysoce organisovaným a dále ještě k t-ným cévnatým, zrůzněným v pravý stonek, listy a kořeny. Dělí se na tři veliké skupiny: 1. rostliny stélkaté (Thallophyta), 2. mechy (Bryophyta, Muscineae) a t. cévnaté čili pteridofyty (Cryptogamae vasculares, Pteridophyta).

Rostliny stélkaté jakožto nejnižší t. r. obsahují hlavně řasy (Algae) a houby (Fungi) s lišejníky (Lichenes). K thallofytům počítají často též Flagelláty: Peridineae a j., dále bakterie (Schizomycetes) a Myxomycety, ačkoli tyto skupiny stavívají se jednou do říše rostlinné, po druhé do říše živočišné. Rostliny stélkaté již samy o sobě vykazují velikou rozmanitost forem; k nim právě počítají se všechny formy jednobuněčné, od nichž počínajíc možno sestaviti vzestupné řady forem vícebuněčných složitějších a složitějších (nejvyšších řas i hub). Společný znak všech jest jejich vegetativní tělo, posud nezrůzněné v pravý stonek, listy a kořeny, nazvané stélka (thallus), je-li plochá — chřást. Vícebuněčná stélka řas vzniká příhrádečným dělením, tatáž u pokročilejších hub (jejich plodnic) a lišejníků, splétáním a rozvětvováním houbových vláken čili hyf (hypha).

Stélka sice mezi thallofyty u ruduchovitých a hnědých řas, ba i u jednobuněčných Siphoneí může býti tak vysoce členitá, že připomíná svými částmi lodyhu s listy, ale nicméně pravé lodyhy a listy, jaké maji z veliké části mechy (vyšší jatrovkovité a listnaté) a všecky t. r. cévnaté, to nejsou. Stélka ostatně není znak, kterým by rostliny stélkaté lišily se od mechů, neboť u nejnižších jatrovkovitých mechů jest vegetativní těleso také jenom stélkou, rozdíl spíše záleží v rozplozovacích orgánech, které u thallofytů jsou mnohem jednodušší nežli u mechův a kapradin. Výtrusy čili spory totiž u nich tvoří se buď endogenně a to uvnitř jednoduchých buněk mateřských, t. zv. výtrusnic č. sporangií (pravé spory, endospory), nebo způsobem formálně ještě jednodušším, exogenně, totiž oddělováním jistých buněk i s blanou svou od mateřského těla (konidie v nejširším smysle, též exospory). Výtrusy obou kategorií mohou povstati buď cestou nepohlavní nebo pohlavní. Onen modus pokládá se za původnější tohoto. Exospory nepohlavní nalézáme u velikého počtu hub a některých řas. U hub náležejí k nim typické konidie (v užš. sm.), basidiospory, uredospory, accidiospory, teleutospory a p. U řas sinných náležejí sem t. zv. »spory«, u zelených řas akinety, u Florideí karpospory. Exospory pohlavním snoubením vzniklé nazývají se zygóty (někdy též neprávem zygospory, kteréžto vznikají ve sporangiích, viz níže!), vyskytují se u hub mukorovitých (Mucorineae) a vznikají tím, že dvě buňky oblaněné, stojící obyčejně na konci dvou různých větví hyfových, k sobě se přiloží a po resorpci blan styčných splynou v jednu buňku, namnoze kulatou. Blána zygóty mívá ještě více než u konidií nepohlavních exosporium silně ztlustlé a zkutikularisované, namnoze tmavé. Zamezí-li se splynutí obou buněk kopulovati se majících neb nedojde-li přirozeně k němu, vznikne z každé buňky panenská zygóta, naskrze totožná s nepohlavní konidií (chlamydosporou) jiných hub. U mechův ani u kapradin žádná analogie exospor se nenalézá, ač-ti se nechtějí k nim přirovnávati t. zv. pupeny rozmnožovací u Marchantiaceí. Mnohem důležitější pro vývoj rostlinstva než exospory jsou endospory thallofytů, obyčejně pravé spory neb zkrátka spory zvané. Na nejnižším stupni vývoje u nejnižších řas a hub (Saprolegniaceí) výtrusy nepohlavní vystupují z výtrusnic svých nahé, t. j. bez blány buněčné na povrchu, opatřeny bývají bičíky (jedním neb několika), pomocí nichž pohybují se ve vodě. Nazývají se proto buňkami (výtrusy) rejdivými č. vířivými (zóospory, planospory) a po krátkém pohybu uklidnivše se a pozbyvše brv, vyloučí kolem sebe blánu, aby namnoze ihned v novou rostlinku vyklíčily. Výtrusnice takové nazývají se zóosporangie a buď neliší se mnoho od vegetativních buněk stélky nebo častěji mají tvar odchylný, namnoze kulatý neb vejčitý, též podlouhlý až kyjovitý atd. Ve veliké řadě případův u přečetných (zvláště vyšších) hub a též u lišejníků výtrusnice nepohlavní, tvaru jinak stejně rozmanitého, nevypouštějí výtrusů nahých, nýbrž oblaněné, schopné jen passivního pohybu vodou neb vzduchem (aplanospory). U hub vřeckatých výtrusnice tyto slovou vřecka č. asci (ascus). Také některé řasy (červené a hnědé) mají aplanospory, jež zde dostaly jméno čtverovýtrusy (tetraspory), poněvadž po čtyřech ve výtrusnici vznikají. Zóospory čili planospory jsou důležity tím, že průběhem vývoje (fylogenetického) nabyly schopnosti po dvou se spájiti, pářiti čili kopulovali. Takové planospory původně (na nejnižším stupni vývoje celkového) neliší se tvarem od zóospor nepohlavních, když u téže rostliny též se vyskytují (řasa Ulothrix), nanejvýš že bývají menší než zóospory. Také nelze rozeznati naprosto různosti pohlavní ve velikosti jejich, vnitřní úpravě, rychlosti pohybu atd., jsou zkrátka stejné, ba vznikají zprvu v téže výtrusnici, kopulují po dvou v jednu buňku, jež pozbyvši brv (v dvojnásobném nyní počtu) vyloučí kolem sebe blánu. Tak povstává výtrus spájivý č. zygospora, jenž delší dobu odpočívá, aby později (obyčejně z jara) v novou rostlinku vyklíčil. Kopulace schopné planospory nazývají se gamety i mohou často, i když nedojde k jejich kopulaci, vyloučiti kolem sebe blánu (panenský výtrus, azygospora) a vyklíčiti v novou rostlinu. Výtrusnice poskytující gaméty (gametangie), také s počátku nejsou od nepohlavních sporangií odchylné i poznají se jen podle toho, že obsah jejich na větší počet zóospor (gamet) se rozpadne.

Na vyšším stupni vývoje již jsou zřetelny gamety (planogamety) samčí a samičí, zprvu ještě nikoli podle velikosti a tvaru buněk, ale podle intensity jejich pohybu. Příklad poskytuje ze řas hnědých (Fucoideae) Ectocarpus siliculosus, u něhož samčí gamet záhy se upokojí a k podkladu přichytí, oblétán (chemotaxis) jest pak gamety samčími zcela stejnými, déle a čileji pohyblivými, z nichž některý s gametem samičím pak splyne (kopuluje). U příbuzné Cutlerie jsou poměry podobné, jenže samičí gamet bývá již značně větší než samčí; mimo to samčí gamety tvoří se ve výtrusnicích (gametangiích) přihrádkovaných, samičí v jednopouzdrých, jinak stejně velikých. Zde jest patrný přechod od isogamie k óogamii, t. j. přechod od gamet pohlavně zrůzněných k typickým buňkám vaječným a spermatozoidům, jaké shledáváme na př. u nejblíže vyšších chaluh (Fucus). Místo gametangií samičích u chaluh nastoupily podobné sporangie samičí, zvané vejcorody (óosporangie, óogonie), místo gametangií samčích menší výtrusnice samčí: chámorody č. spermatangie (méně vhodně pelatky č. antheridie). V óogoniich tvoří se jen malý počet vaječných buněk (vajec, oosfér, oosphaera) buněk nahých sice, ale bezbrvých a tudíž neschopných pohybu; ve spermatangiích drobné, dvěma brvami opatřené buňky vířivé, zde zvané chámovými tělísky neb ch. buňkami (spermatozoidy). Puknutím stěny óogonia vybaví se óosféry a dostanou se do okolní vody, kdež přicházejí ve styk s hrnoucími se k nim se všech stran spermatozoidy. Konečně nastává omezení tím, že některý spermatozoid s óosférou tou neb onou splyne. Takto oplozená a blanou se obdavší óosféra slove výtrusem vaječným (óospora), z níž dělením přihrádečným (klíčením) vznik svůj béře nový jednotník. Další pokrok všeobecného vývoje jeví se v tom, že vaječné buňky v oogoniu zprvu četnější redukují se počtem víc a více, až posléze na jedinou, a dále v tom, že ani z příslušných óogonií nevystupují, nýbrž zůstávají v nich, následkem čehož spermatozoidy, aby s nimi splynouti mohly, musí k nim vnikati skulinami ve stěně óogonia vytvořenými. Oplozené a blanou obdané vaječné buňky (óospory) vyprošťují se pak ovšem teprve po zrušení stěny příslušných óogonií (Oedogonium, Vaucheria). Poněkud komplikovanější pelatky a óogonia nalézají se u parožnatek (viz Characeae). Jako samičí gamety u přechodu v óosféru pozbyly svého pohybu a počtem zredukovaly se až na jeden, tak také výjimkou i spermatozoidy, u nichž jinak normálně naopak převeliký počet ve spermatangiích se tvořívá. U Florideí se spermatangiemi drobnými tvoří se v každém jediný spermatozoid nehybný, s počátku po vystoupení do vody ještě nahý, pak brzy oblaněný, jenž k trichogynu snadno se přichycuje. Kdyby spermatozoid ze spermatangií ani nevystupoval a spermatangium samo z konců větevek rodných odpadávalo, povstala by spermatia, jaká se vyskytují u hub a lišejníků. Odchylka u hub některých (Saprolegniaceae a Peronosporeae) jeví se v tom, že pelatka spermatozoidy vůbec již ani netvoří, nýbrž sama k vejcovodu se přitiskne, do něho pak stěnou óogonia vyšle tenké rourkovité výběžky kopulační, jimiž zúrodňující plasma z pelatky óosporám se přivádí a s těmito se mísí. U Saprolegnie, Achlye a j. jest óosfér ještě víc a tudíž také větší počet výběžků se tvoří, kdežto u Peronospory s jednou óosférou v óogoniu jen jeden výběžek kopulační do óosféry zarůstá. Od óogonií lze odvoditi snad také karpogony Florideí a askogony některých hub vřeckatých a lišejníků, kdežto pollinodia posledních by souhlasila s t. zv. pelatkami Saprolegniaceií a Peronosporeí (až na kopulační výběžky, jež z pollinodií se netvoří). Viz ostatně články Ruduchovité řasy a Vřeckaté houby.

Ústroje rozplozovací jak nepohlavní tak pohlavní u řas i u hub (s lišejníky) mohou na stélce býti odkázány na různá místa povrchu neb také vnitřku. Mohou býti po stélce buď rovnoměrně rozděleny nebo nahloučeny na určitých místech již tvárně odchylných. Části stélky od ostatní její massy tvárně odchylné, jež rozplozovací ústroje uvnitř neb na svém povrchu shloučené mají, nazývají se plodnice (na př. plodnice hřibu, pečárky atd.). Pohlavní i nepohlavní orgány rozplozovací (od nichž první lze odvoditi) mechů i t-ných cevnatých jsou navzájem shodné, ale vzhledem k výtrusnicím stélkatých rostlin jsou mnohem komplikovanější. Samičí nazývají se na rozdíl od vejcorodů (óogonií) zárodečníky (archegonie), samčí pelatky č. antheridie. Obojí (také archegenie, nejsou-li jako u pteridofytů často, zapuštěny) vyznačují se stěnou složenou z jedné vrstvy sterilních buněk. Archegonium ve svém typickém vyvinutí (na př. u jatrovky — Marchantia) za zralosti jest lahvicovité, v břišní části obsahuje jednu buňku vaječnou a ke konci vybíhá v hrdélko úzkou skulinou prostoupené, jímž spermatozoidy za účelem pohlavního snoubení vstupují k vaječné buňce.

Podstatný rozdíl však mechův od rostlin stélkatých záleží v tom, že z oplozené buňky vaječné nepovstane óospora, jež by vystoupila a klíčením poskytla zase tutéž rostlinu, nýbrž oplozená vaječná buňka zůstává uvnitř a rozdělujíc se hojně přihrádkami poskytuje u mechů výtrusorodnou tobolku mechovou (sporogon), novou to a složitější výtrusnici nepohlavní, ale pohlavně zplozenou, ba co více, novou (druhou) generaci. U mechů tudíž střídají se a následují po sobě generace pohlavní A (mechová rostlinka) s gene rací nepohlavní B (sporogonem). Vyšší mechy jatrovkovité a všecky listnaté krom toho od rostlin stélkatých liší se též přítomností pravých listův a lodyžek, jež však přináležejí generaci A a vznikly tu jiným způsobem než u t-ných r-in cévnatých. U těchto také střídají se dvě generace, pohlavní a nepohlavní. Pohlavní generace ze spory vzešlá podobá se jatrovkovitému mechu a nazývá se prokel č. prvostélka (prothallium), má také pelatky a zárodečníky zcela podobné. V těchto po oplození vaječné buňky tvoří se zárodek čili embryo, z něhož povstává rostlina zrůzněná již ve stonek, listy a kořeny pravé, tvořící na listech svých fertilních výtrusnice (sporangie) zcela jiného složitějšího způsobu a stavby nežli výtrusnice rostlin stélkatých, podobnější ve mnohém s tobolkou mechovou. Celé těleso kapradiny, přesličky atd., jest tudíž statná generace druhá odpovídající jednodušší a méně statné generaci druhé u mechů, t. j. tobolce mechové (sporogonu). Tato druhá generace pteridofytů jest také pokročilejší ve příčině anatomické, neboť u ní vyskytují se ve všech částech (stoncích, listech i kořenech) svazky cévní. Listy a stonek pteridofytů nepovstaly jako u mechů rozlišením stélky (viz Blasia), nýbrž rozvětvením a opakováním sporogonu. Má tudíž lodyha s listy u pteridofytů hodnotu jinou než u mechů; povstalať z generace druhé a to ještě způsobem zcela jiným. U rostlin stélkatých vyskytují se orgány rozplozování pohlavního i nepohlavního začasté na téže rostlině vedle sebe nebo též po sobě. Střídání toto však nejčastěji bývá závislé na vlivech vnějších. Rodozměna ve vlastním toho slova smysle to není, nýbrž spíše lze zjev ten označiti jakožto polymorfismus orgánů rozplozovacích. Přísnější střídání plodních útvarů lze konstatovati toliko u rzí (Uredineae), dále u těch Askomycetů, kde po rozplozovacích ústrojích pohlavních nastupují z příčin vnitřních nutně ústroje nepohlavní (vřecka), konečně zcela analogicky u Florideí po karpogonu karpospory. Mluví-li se tu o rodozměně, nutno si uvědomiti, že tu běží o rodozměnu rázu zcela jiného než u mechův a pteridofytů, o střídání dvou generací sobě rovnocenných, homologických. U mechův a kapradin naproti tomu střídají se dvě generace naprosto různé, protikladné. Proto L. J. Čelakovský nazval rodozměnu prvního druhu homologickou, rodozměnu druhého rázu antithetickou. lč.