Ottův slovník naučný/Polsko

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Ottův slovník naučný
◄ Polské umění Polsko Polský jazyk ►
Údaje o textu
Titulek: Polsko
Autor: neuveden, František Hýbl, Stanisław Kutrzeba
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 132–163. Dostupné online.
Licence: PD old 70
logo Wikipedie další články:
Polsko

Polsko (pol. Polska, rus. Польша, lat. Polonia, fr. Pologne, angl. Poland) bylo až do r. 1795 suverénním státem evropským. Ve stol. XIX. rozumí se slovem tím čásť někdejšího státu tohoto zabraná od Ruska a obydlená Poláky, jež až do r. 1863 tvořila zvláštní celek v rámci říše ruské. V nynější době slovo P. neznamená žádný útvar státní a má význam pouze historický.

Původní, středověký stát polský založen byl v X. stol. od knížat Měška I. a Boleslava Chrabrého sloučením různých kmenů polských v jeden celek. Hranice jeho v pozdější době dlouho byly neustálené, ale jádrem zůstával vždy kraj, jejž zhruba možno ohraničiti dol. Odrou a Vislou, Karpatami a mořem Baltickým. Ve XIV. stol. tento stát vstoupil ve volné — personální — spojení se sousední říší Litevskou obsahující celou jihozápadní Rus a sloučil se s ní unií z r. 1569 v jedno těleso státní, jež přes ethnografickou a náboženskou různorodost svého obyvatelstva mělo na venek ráz polský a katolický. Veliká tato říše sahala na záp. až téměř k Odře, na východ k Dněpru a do konce XVII. stol. i značně daleko za Dněpr; na sev. bylo hranicí moře Baltické a do poč. XVII. stol. severní pomezí Livonska, později zhruba řeka Dvina; na jihu hranici tvořily Karpaty, na jv. pomezí proti Turecku bylo neurčité. Byly to tedy kraje, jež nyní z největší části náležejí Rusku, mimo to pak rakouská Halič a pruské Poznaňsko i záp. Prusy. Vých. Prusy (až do r. 1657) a Kuronsko byla lenní knížetství říše Polské. Časem i kraje nynějšího Rumunska stály pod svrchovaností polskou. Rozsah říše byl ok. r. 1620 téměř 1.000.000 km² s 15 mill. obyvatelů, r. 1772 již jen asi 774.000 km² s 13 mill. obyvatelů. V l. 1772—95 říše byla postupně rozebrána od sousedů (viz níže dějiny). Z obyvatelstva bylo asi 5 mill. Poláků (skoro vesměs katolíků), téměř tolikéž Rusínů (uniatů), 1 mill. Litvanů na Litvě (katolíků), 1 mill. Němců v Prusích a v ostatních krajích roztroušeně žijících (většinou protestantů) a 1½ mill. židů. Ostatek připadal na menší národnosti: Rumuny (na jv.}, Finy (na sv.), Armény, Tatary, cikány aj. V čele říše stál král, ale s mocí čím dál nepatrnější; hlavním činitelem politickým byla šlechtická aristokracie, pročež stát Polský častěji bývá zván republikou (rzecz pospolita). — Říšským znakem byl štít rozdělený na 4 pole, z nichž v prvním a ve čtvrtém byl erb vlastního P-ka: bílý korunovaný orel v červeném poli, ve druhém a ve třetím erb Litvy: pogoň, t. j. stříbrný obrněný jezdec s napřaženým mečem na pádícím koni. Uprostřed býval pak znak panujícího právě krále. Zemské barvy byly bílá a červená.

Na kongressu Vídeňském (1815) P. bylo částečně obnoveno. Utvořeno totiž z krajů, pro něž u nás až dosud běžný jest název P., království spojené osobní unií s Ruskem. Království to bývá též zváno »kongressovým« (čili »Kongressovkou«). Na východě ohraničovaly je dnešní gubernie volyňská, grodenská a vilenská. Rozsah tohoto území byl 127000 km²; nyní (1897) žije na něm 9,456.000 obyvatelů. Po druhém polském povstání (1863) toto království bylo zrušeno a přivtěleno úplně k Rusku. I jméno P. nahrazeno v úřední řeči názvem »Privislanskij kraj«; podle administrativního rozdělení ruského jsou to gubernie: kaliszská, kielecká, lomžská, lublínská, pjotrkovská, plocká, radomská, suvalská, siedlecká a varšavská. — Srv. Baliński a Lipiński, Starożytna Polska (Varš., 1844—46, 3 sv.).

Poněvadž nyní slovo P. má význam pouze historický, pojednává se v tomto článku jenom o dějinách a právních poměrech staré říše Polské. Zeměpisné poměry krajin dříve k P-ku naleževších dlužno hledati pod příslušnými hesly, jež odnášejí se k nynějšímu stavu politickému, národopisné pak poměry národa polského v čl. Poláci.

Dějiny politické.[editovat]

Vznik státu Polského jest zahalen rouchem bájí a pověstí o Krakovi a Vandě (původu chorvatského), o Popelovi a Piastovi (původu velkopolského) a j., jež nejstarší kronikáři libovolně obměnili a znetvořili, tak že téměř nemožno dobrati se z nich jasnějšího jádra historického. Pochod soustřeďovací vyšel od Polanův, u nichž nejprve vyvinula se (asi v X. stol.) silnější moc knížecí se sídlem ve Hnězdně nad jezerem Gopłem. Od nich pak dílem podmaněny, dílem na sousedech vybojovány kmeny ostatní. Dřívější samostatní knížata jednotlivých větví pozbyli sice své moci, ne však majetku, a stali se velmožstvem v nově vznikajícím státě. Počátek a průběh celého tohoto processu není nám znám, ale dokonání jeho spadá již v dobu historickou, v dobu knížat Měška I. (ok. 960—992) a jeho syna Boleslava I. Chrabrého. Měšek I., jehož panství sahalo již od Odry až k Visle — Slezané a Chorvati byli tehdy poddáni knížatům českým — jest první kníže polský ozářený plným světlem historie; on také první vstoupil ve styky se západem. Nepouštěje se do vysilujícího boje s Němci, kteří zatím porobili Slovany na Labi, poddal se na čas jejich vlivu, přijal r. 966 s rukou Doubravky, dcery českého knížete Boleslava I., křest a založil biskupství v Poznani podřízené arcibiskupovi magdeburskému. Byl to krok rozhodný pro celou budoucnost; jím kmenové polští byli uchráněni od německé výbojnosti a uvedeni v přímý styk s civilisací západní. Šíření křesťanství šlo ovšem velmi zvolna ku předu. Na základě otcem daném dovršil jeho dílo Boleslav Chrabrý (992—1025). Zachovávaje v prvních letech pokoj s Němci uvedl brannou rukou ve svoji moc Pomoří (995), Chorvatsko, Slezsko, Moravu a Slovensko; využil příznivé doby, kdy na německém trůně seděl blouznivý Oto III., a založil ve shodě s ním r. 1000 arcibiskupství ve Hnězdně a podřízená jemu biskupství ve Vratislavi, v Krakově a Kolobřehu, později pak v Lubuši (pro Lutice) a v Plocku (pro Mazovsko). Sjednotiti pod svým žezlem také Čechy a tak veškero Slovanstvo západní nepodařilo se mu pro odpor Čechů samých a říše Německé, za to však dobyl po dlouholetém válčení na Jindřichovi II. Lužice a uznání úplné nezávislosti (mír v Budyšíně r. 1018). Ke konci své vlády zasáhl mocně v děje ruské (1018) a připojil k své říši Červeňsko (nyn. vých. Halič). Boleslav byl netoliko dobyvatel, nýbrž také výborný organisátor; rozdělil říši na okresy s obrannými hrady, zřídil si vojenskou družinu a úřednictvo úplně na sobě závislé. Přední zřetel obracel k utvrzení křesťanství, které přinášelo nehotové říši hotovou organisaci hierarchickou, málo zalidněné zemi vyvinutější systém hospodářský a nevzdělanému lidu vyšší kulturu. Podporoval činnost missionářů (sv. Vojtěcha, Bruna Querfurtského), zakládal vedle biskupství kláštery (v Týnci, na Lysé Hoře, v Międzyrzeczi), které se staly ohnisky osvěty. Dílo své nedlouho před smrtí (1025) dovršil korunovací na království.

Říše Boleslava Chrabrého neudržela se v původním rozsahu. Jeho syn Měšek II. (1025—1034), muž jinak statečný, neměl energie a bystrozraku otcova. Odboj jeho bratří Bezprema a Otty, odstředivé snahy dřívějších kmenových knížat, jakož i nával vnějších nepřátel se všech stran na říši dotírajících podlomily jeho sílu. Uhři zmocnili se (1027), Čechové Moravy (1029), Dánové Pomoří, Němci Lužice, Rusové Červeňska. Měšek udržel se na konec ve ztenčeném panství jen tím, že r. 1032 uznal svrchovanost císaře Konráda II. Ještě horší zmatky nastaly po smrti Měškově. Starší jeho syn Boleslav (II.) zahynul asi r. 1037 v domácích rozbrojích, mladší Kazimír I. musil prchnouti ze země; nastala doba bezvládí a reakce kmenových knížat proti centralisaci, pohanstva proti křesťanství. Kníže český Břetislav I. opanoval za těchto zmatků Slezsko, Krakovsko i Hnězdno (1038—39); v Mazovsku vyvstal jako samostatný kníže velmož Masłav. Na štěstí však řády Boleslava Chrabrého zapustily již pevně kořeny. Strana jim přející povolala zpět Kazimíra (ok. r. 1040), který opanoval s pomocí německou znenáhla celou zemi a konečně získal r. 1054 od Čechův i Slezsko; v říši takto scelené zavedl opět pořádek. Jeho nástupce Boleslav II. Smělý (1058—79) připomínal energií Chrabrého, ale neměl státnického důmyslu, aby využil příznivé doby nastalého právě velikého zápasu mezi papežem a císařem ve prospěch své říše a k utvrzení polského panství na Odře a v Pomoří. Po celý život vedl války s Čechami, s Uhrami a Ruskem, ale boje ty mají ráz spíše dobrodružných výprav. Na konec podryl si král neblahým sporem s krakovským biskupem Stanislavem, jehož v návalu zlosti dal u oltáře zabíti (1079), půdu pod nohama a byl ze země vypuzen s nemalou škodou moci panovnické vůbec. Jeho bratr Vladislav Heřman (1079—1102), povolaný potom na trůn, byl muž slabý, který neuměl náležitě se opírati velmožům; vládl za něho vlastně mocný vojvoda Setěch. Moc P-ka na venek velmi poklesla. Proti Německu ukazována povolnost; P. pozbylo nadobro Červeňska; s Pomořím, jehož svazek s P-kem zatím se byl úplně uvolnil, vedeny bezvýsledné boje. Uvnitř bylo plno rozbrojů.

Z úpadku toho pozvedl P. statečný Boleslav III. Křivoústý (1102—38). Překonav odbojného bratra Zbihněva a obrániv nezávislost P-ka proti nárokům cís. Jindřicha V., povznesl v četných drobných válkách vážnost říše proti všem sousedům. Nejdůležitějším úspěchem bylo, že řadou výprav (do r. 1122) opanováno opět Pomoří a území vých. Luticů (hlavně Štětínsko), čímž P-ku zjednán opět přístup k moři. Boleslav pečoval o utvrzení křesťanství v těchto krajinách podporuje missionářskou činnost Otty Bamberského. Neméně staral se o vnitřní povznesení ostatních svých zemí. Zlepšením hospodářství po vzoru statků královských a duchovenských zvýšil se blahobyt, nadbytek domácí produkce oživil obchod, jmenovitě po důležité dráze přes Vratislav, Krakov a Sandoměř na východ, rozšířilo se i užívání kovové mince. Moc panovnická byla té doby přes některé otřesy za Boleslava II. i Vladislava I. neobmezená. Panovník byl pánem veškeré země, kromě pozemků, jež ponechány byly starým rodům knížecím aneb rozdány, zejména církvi; byl také neobmezeným pánem lidu, jemuž i zaměstnání určoval a s místa na místo jej přesazoval. Celá země byla rozdělena na okresy (powiaty), jež s hradů v každém z nich zřízených spravovali královští úředníci, závislí úplně na panovníkovi a zvaní pány, později též kastelány. Nejvyšším úředníkem byl při dvoře panovnicím vojvoda (comes palatinus, princeps militiae), který byl zástupcem jeho v míru i ve válce. V obyvatelstvu rozrůznily se časem stavy, prozatím ještě ovšem ne ostře odlišené; byla to vedle duchovenstva šlechta, potomci starých rodů knížecích, vládnoucí velikými statky, pak četné rytířstvo, jež povzneslo se stálou službou vojenskou a odměnou za ni nabývalo od krále menších statkův, a konečně nesvobodný lid, který zase žil v různých právních poměrech. Duchovenstvo, doplňující se pořád ještě namnoze z ciziny, zůstávalo lidu dlouho cizím a nestálo ještě tenkrát na výši, aby mohlo náležitě plniti své kulturní poslání, neboť reforma Řehoře VII. jen velmi zvolna v něm se ujímala. Nejlépe působil v této době nový řád cisterciákův.

Boleslav III. rozdělil před smrtí říši mezi své syny. Nejstarší Vladislav dostal Slezsko a Krakovsko (Malopolsko), Boleslav Mazovsko a Kujavsko, Měšek Velkopolsko, Jindřich Sandoměřsko. Nejmladší Kazimír, tehdy ještě nedospělý, obdržel teprve po smrti Jindřichově (1166) Sandoměřsko. Vladislav a po něm vždy nejstarší z rodiny měl býti vrchním knížetem a jako takový držel Krakovsko a vládl zároveň v nedávno nabytém Pomoří. Nebylo to první dělení v rodině Piastovců; poněvadž však tentokráte podíly byly téměř stejné, a vrchní kníže ani titulem královským, ani velikou mocí nevynikal nad ostatní knížata údělná, bylo nesnadno obnoviti, jako dříve, jedinovládu, tím nesnadněji, že rozdělení přála aristokracie velmožská i úřednická. Pokoušel se o to hned po smrti otcově Vladislav II., byl však brzy přemožen a vypuzen (1146). Na stolec velkoknížecí dosedl pak mladší bratr Boleslav IV. Kadeřavý (1146 až 1173); vyhnanému Vladislavovi nepomohly ani přímluvy papežovy, ani výprava (1157) cís. Bedřicha I. do P-ka. Teprve po jeho smrti vráceno jeho třem synům Slezsko, jež oni rozdělili mezi sebe (1163). Po smrti slabého Boleslava (1173) zaujal stolec velkoknížecí třetí bratr, Měšek III. Starý; když však pokoušel se povznésti kleslou moc knížecí proti aristokracii, byl od ní z Krakovska vypuzen (1177) a na jeho místo povolán Kazimír II. Spravedlivý, který vládl té doby také Mazovskem a Kujavskem (do r. 1186 jako poručník syna Boleslavova, odtud samostatně). Kazimír na stolci revolucí nabytém hledal opory v duchovenstvu. Na sjezdu duchovenstva i světských velmožů v Łęczyci r. 1180 — prvním to shromáždění toho druhu — přiřčeno prvenství v říši jemu a jeho linii; za to udělil duchovenstvu značná privilegia a k velmožům světským choval se povolně. Po smrti Kazimírově (1194) podařilo se Měškovi opanovati Krakovsko a získati zároveň poručnictví nad nezletilým synem Kazimírovým Leškem I., ale po jeho smrti (1202) byl syn jeho Vladislav Łaskonogi brzy zase vypuzen; stolec Krakovský zaujal pak Lešek I. Bílý (1206—27). Rozbroje domácí oslabily sílu P-ka na venek. Území Luticů zmocnili se Němci a založili mezi Labem a Odrou r. 1146 marku Braniborskou, záp. Pomoří (Štětínsko) poddalo se r. 1181 císaři německému, tak že při P-ku zůstalo jen pomoří východní. Lépe dařilo se P-ku ve východní Haliči, kdež údělná knížetství ruská zůstávala vždy v jakési závislosti na knížatech polských přes to, že do poměrů tamních počali se míchati také Uhři. Nejhorší ránu zadalo si P. na poč. XIII. stol. na severu, kde sousedilo s územím divokých Prusův a Jatvěgů, kteří stálými nájezdy sužovali sousední kraje polské. Bylo úkolem údělu Mazovského získati tyto kraje křesťanství a P-ku. Ale kníže Konrád († 1247), který po smrti otce svého Kazimíra Spravedlivého zdědil úděl Mazovsko-Kujavský, neměl smyslu pro úkol ten a povolal za účelem boje proti Prusům řád Německých křižovníků, jemuž daroval r. 1228 pohraničně země Chełmskou a Lobavskou netuše, jak zhoubným se stane řád P-ku v budoucnosti. Řád zaujav r. 1230 darované země počal s podporou polských i německých knížat soustavný boj proti Prusům, opanovával kus po kuse jejich zemi zakládaje v územích dobytých pevné hrady a spojil se záhy (1237) s německým řádem livonským. Marně snažil se zastaviti (v l. 1242-53) přílišný vzrůst moci řádové pomořský kníže Svatopluk, který první poznal nebezpečí odtud hrozící. Zatím co řád zakládal si na severu P-ka mocné panství, moc knížat polských tříštila se v drobných bojích domácích, úděly drobily se stálým dělením v rodině Piastovců na menší, moc knížecí brala újmu ve prospěch duchovenstva a velmožů. K největší moci dospělo v I. pol. XIII. stol. Slezsko. Vratislavský kníže Jindřich I. Bradatý sjednotil do r. 1229 ve svých rukou neb aspoň pod poručnickým panstvím téměř celé Slezsko, dobyl sobě r. 1232 proti Konradovi Mazovskému poručnictví nad nezl. synem Leška I. Boleslavem V. Stydlivým a tím Krakovska i vrchního panství nad Sandoměřskem a r. 1234 opanoval také větší čásť Velkopolska až k řece Vartě. Do své země Slezské povolával houfně kolonisty z Němec, jež dařil hojnými výsadami, čímž první dal podnět k potomnímu odcizení Slezska. Nebylo by snad k tomu došlo, kdyby Jindřich mohl dovršiti své dílo sjednocením celého P-ka pod svou mocí; zemřel však již r. 1238, a brzy potom nájezdy tatarské zvrátily dílo jeho úplně. Ve příčině kulturní činilo P. přes svoji rozdrobenost, ba právě pro ni značné pokroky, neboť každý dvůr knížecí stával se přirozeně střediskem vzdělanosti pro své okolí. Církev vedením arcib. hnězdenského Jindřicha Kietlitze (poč. XIII. stol.) zreformovala se po vzoru západním a vymohla si od knížat důležité výsady, jimiž dostalo se jí značného vlivu politického. Rytířstvo hojnější měrou nabývalo statků, množila se třída lidí svobodných, vládnoucích samostatně svými statky a majících pak přirozeně účasť ve správě země; při hradech vznikala podhradí s obyvatelstvem věnujícím se řemeslům a obchodu, šířila se vzdělanost, budil se smysl politický v širších vrstvách národa. Do P-ka se stěhovalo mnoho cizinců, jmenovitě Židů.

Uprostřed tohoto vývoje stihly P. nájezdy Mongolů. První veliké tažení Mongolů do Evropy r. 1241 dolehlo krutě na kraje polské. Hordy mongolské porazivše vojska malopolská zničily Sandoměř, Krakov, Vratislav, potřely vojsko polsko-slezské pod Jindřichem II. Pobožným (synem Jindřicha I.) z jara r. 1241 u Lehnice a obrátily všechny kraje, kudy táhly, v pustinu. Mongolové usadili se pak na stepích jihoruských a opakovali své vpády. Vpády ty, ač slabší a slabší, přinášely přece P-ku velikou pohromu, neboť ničily pokrok, k němuž země od mnoha let byla dospěla. Politicky největší nehodou bylo, že smrť Jindřicha II. u Lehnice zničila pokročilé dílo sjednocení počaté od knížat slezských. Slezsko rozpadlo se pak na několik dílů, a knížata kolonisujíce zpustošené kraje Němci zgermanisovali je znenáhla úplně a odcizovali zájmům polským. Také ostatní úděly drobily se dalším dělením, jmenovitě úděl Mazovsko-kujavský. Velkoknížecí stolec krakovský zaujal dospělý zatím Boleslav V. Stydlivý, do té doby kníže sandoměřský, ale musil veškeru moc vynakládati na obranu země proti útokům Tatarů, Litvanův a Jatvěgů, jakož i proti výbojným snahám knížat haličských, kteří udrželi se pod vrchní mocí chánů tatarských. Nástupce bezdětného Boleslava V. Lešek II. Černý (1279-88) opíral se statečně těmto nepřátelům, ale pro svou náklonnost k německým přistěhovalcům pozbyl opory v národě, což ukázalo se v odboji krakovského biskupa Pavla z Przemankova r. 1285—88. Změnily se totiž zatím nejen společenské, nýbrž i národnostní poměry v zemi. Zpustošení země nájezdy cizích výbojníkův a stálými boji domácími, jakož i zvýšené potřeby hospodářské vedly ke kolonisaci pustých krajů; jelikož pak nebylo k tomu dosti obyvatelstva domácího, povoláváni od knížat do země Němci. Zakládána tak — podobně jako u nás — na důležitějších místech města po vzoru západním s obyvatelstvem německým nadaným úplnou samosprávou a cennýmiprivilegiemi a spravujícím se vlastním právem německým (magdeb.) - Vratislav (1241), Poznaň (1253j, Sandoměř (1255), Lehnice (1255), Krakov (1259), Hnězdno (1282), Kališ, Łęczyca, Lublin, Plock a j. — zakládány v pustých krajích nové vsi, jejichž obyvatelstvo nebylo nesvobodné, nýbrž vládlo svobodně se svými pozemky podle práv a povinností určitě vymezených a požívalo značné míry samosprávy. Kolonisovali tak své statky nejen knížata, nýbrž i duchovenstvo a mocnější velmožové. Podle vzoru těchto německých osad přetvořovaly se pak i polské osady selské na obce samosprávné. Na těchto základech země polské povznášely se oekonomicky. Města kvetla průmyslem a obchodem, na venkově počalo lepší a intensivnejší hospodářství. Kolonisace německá měla ovšem také svůj rub, přivedla totiž do P-ka druhou národnost, jež stále tíhla k Německu. V národe polském samém jednotlivé stavy počaly ostřeji se odlišovati. Šlechta rozstupovala se podle majetku na dvě třídy: vyšší, velmože č. magnáty, držitele velikých latifundií, nižší, jež malé své statky (»zástěnky«) vzdělávala sama. Vyšší šlechta počala si osobovati výhradní právo k úřadům, počala proti ostatním vrstvám národa uzavírati se erby a jmény. Duchovenstvo domohlo se svobodné volby biskupův i vlastní jurisdikce nejen pro sebe, nýbrž i pro své poddané. Nové duchovní řády, jmenovité mnichů žebravých (františkánův a dominikánů), posílily jeho řady a uvedly je v těsnější styky se západem. Povznášejíc se samo ve smyslu reformy středověké, působilo duchovenstvo školami kathedrálnimi a klášterními na vzdělání národa. Tak vyvinul se z původního patriarchálního státu Polského stát středověký. Kníže nebyl již neobmezeným pánem veškerého lidu, nýbrž jeho poměr k různým vrstvám, v něž národ se rozstoupil, spočíval na určitých právních faktech, jež měly formu privilegií vydaných jednotlivým stavům. Důchody bral hlavně z velikých svvch statků, z měst a ze židů.

K vybavení P-ka z údělové rozervanosti došlo vlivem cizím, českým. Po smrti Leška II. (1288) nastaly boje o stolec královský mezi Jindřichem IV., poněmčilým knížetem vratislavským, Přemyslavem Velkopolským a Vladislavem Lokietkem Sieradzkým. Po smrti Jindřichově (1290) povolala jeho strana (hlavně přistěhovalí Němci a vdova po Leškovi II.) českého krále Václava II. a ten uvedl r. 1291 ve svou moc Malopolsko i Sandoměřsko. Za to získal Přemyslav dědictvím vládu v Pomoří a dal se se svolením papežovým korunovati na krále polského (1295). Po jeho smrti však (1296) Václav dobyl proti Lokietkovi všech zemí polských mimo Mazovsko a korunován r. 1300 v Krakově na krále. Lokietek nevzdal se sice boje proti Václavovi, proti němuž postavili se také papež a císař, ale základ k sjednocení P-ka byl již položen, a zejména důležity byly obě korunovace z r. 1295 i 1300. Po smrti Václava II. (1305) a syna jeho Václava III. (1306) Lokietek stal se pánem situace. Nejdříve podrobilo se mu Sandoměřsko, pak Krakovsko a Pomoří, r. 1310 uvedl ve svoji moc také Velkopolsko a překonal nebezpečné odboje německých měšťanů v Poznani (1310) a v Krakově (1312). Sjednotiv tak ve svých rukou P. mimo Slezsko, Mazovsko a čásť Kujavska (Dobřínsko) Lokietek dovršil své dílo korunovací na krále polského (1319). Zatím však nastala již veliká válka s řádem Pruským, jež více než co jiného dala P-ku pocítiti potřebu jednoty. Řád rytířů Německých dokončiv r. 1283 porobení Pruska počal usilovati o rozšíření svého panství jednak na litevskou Žmuď, jednak na polské Pomoří. Lokietek dal mu sám k tomu neopatrně příležitost povolav jej na pomoc proti odbojné šlechtě pomořské. Řád však pokořiv odboj zaujal r. 1309 Pomoří pro sebe a dal si r. 1313 nové toto panství potvrditi od cís. německého. Lokietek vedl process u stolice papežské, jež konečně odsoudila r. 1321 řád k vrácení Pomoří a náhradě útrat. Ale řád zprotivil se výroku papežovu a nedbal ani klatby jeho (1328). Došlo r. 1326 k válce. Na straně Lokietkově stál král uherský Karel Robert, od r. 1320 jeho zeť, a říše Litevská, již k P-ku pojilo společné nebezpečí se strany řádu; řádu pomáhalo Braniborsko a král český Jan, který vystoupil s nároky na korunu polskou. Většina knížat slezských a kníže mazovsko-plocký Václav uznali za války svrchovanost krále českého. Proti řádu samému Poláci v této válce dobyli značného vítězství u Plovcí (1331), ale přes to nevyrvali mu Pomoří, ba ani Dobřínska a části Kujavska (Břestu), jichž řád za války se zmocnil. Nedlouho potom zemřel »druhý obnovitel P-ka, veliký tím, co učinil, jako neméně tím, co zamýšlel«, zůstavuje národní boj proti řádu svým nástupcům.

Po smrti Lokietkově (1333) nastoupil jeho syn Kazimír III. Veliký bez odporu právem dědickým na trůn krakovský a hleděl především zjednati vysílené zemi zase mír. Nebylo to ovšem možno bez velikých obětí. Na sjezdě v uherském Vyšehradě (1335) Kazimír vzdal se ve prospěch krále českého všech práv nad Slezskem a knížetstvím Plockým; za to Jan zřekl se všech nároků na korunu polskou. Nesnadnější bylo jednání s řádem a vleklo se až do r. 1343, kdy ukončeno smlouvou Kališskou. Řádu musilo býti ponecháno lénem Pomoří za vrácení Kujavska a Dobřínska, čímž uzavřeno P-ku na dlouhou dobu ústí Visly k nemalé jeho škodě hospodářské. Za těžké tyto ústupky bylo P-ku náhradou opanování Červené Rusi po vymření tamních knížat (1340) a o něco později též záp. části Volyně (Vladiměři a Chełmu), ale o posléze jmenované země bylo až do r. 1366 několikrát vésti boje s Litvany. Nově nabytým krajům těmto dostalo se úplné samosprávy. Hlavní význam vlády Kazimírovy tkví ve vnitřní činnosti jeho směřující k přiměřené organisaci nově sjednoceného státu. Základy položil již Lokietek, Kazimír s velikým důmyslem a bystrozrakem dovršil jeho dílo. Panství jich obou vzniklo sjednocením mnoha někdejších údělných knížetství, z nichž každé mělo z doby údělné své úřednictvo s vojvodou v čele. Lokietek i Kazimír ponechali těmto územím (po nejvyšším úředníkovi počalo se jim říkati »vojvodství«) jejich vlastní zřízení i s jejich provinciálním úřednictvem, ale zřídili nad nimi nové ústřední úřednictvo dvorské — podskarbího pro správu důchodů král., kancléře jako vykonavatele vnější i vnitřní král. politiky a maršálka jako představeného dvora královského — a ustanovovali podle příkladu kdysi Václavem II. daného v jednotlivých vévodstvích nové úředníky závislé úplné na králi, t. zv. starosty, kteří měli tam soudnictví hrdelní, dbali o udržení pořádku a vůbec zastupovali proti úřednictvu provinciálnímu přímou moc královskou. Kazimír III. pokročil v sjednocovací práci ještě dále, až k jednotnému zákonodárství. Nebylo snadno na místě dosavadního práva zvykového, jež v různých krajích různě se vyvinulo, zavésti společný systém právní, ale dlouholeté práci Kazimírově podařilo se přece nakloniti šlechtu ku přijetí společného zákonníka, který r. 1347 vydán ve formě statutu (statut Wiślický). Král nezapomněl přitom ani na osady německé; přetrhl jejich svazky s cizinou zřízením vrchního soudu v Krakově (1365), k němuž mělo jíti odvolání od soudů německých v městech místo dosavadního odvolání do Magdeburka. Vůbec byl Kazimír bedliv odstranění veškerých zlořádův a zavedení pořádku, pro nějž byl v dřívějších bouřlivých dobách smysl značně poklesl. Ujímal se obyvatelstva selského proti přehmatům vrchnosti a postavil je pod ochranu soudů král. — odtud posměšné jeho příjmí »król chłopków«. V kulturním vývoji P. za Kazimíra učinilo veliké pokroky. Král podporoval průmysl a obchod, staral se o kolonisaci pustých krajů, jmenovitě nově nabytých krajin ruských, pečoval o umění a vědy, jež za jeho panování počaly v P-ku utěšeně vzkvétati, a založil r. 1364 universitu — ovšem neúplnou — v Krakově. Brannou sílu říše zvýšil tím, že důsledně požadoval, aby každý majitel půdy nebo statku, ať světský či duchovní, podle majetku svého konal službu vojenskou. Vzmohl se blahobyt, země vzkvétaly, P. povzneslo se k nebývalé moci, jež objevila se skvěle v tehdejších diplomatických zápletkách evropských a zejména r. 1362 o sjezdu císaře, uherského krále Ludvíka a nnoha polských i německých knížat v Krakově. P. získalo nazpět krajiny, jichž dříve pozbylo. Král český vzdal se lenní svrchovanosti nad Mazovskem, jež holdovalo r. 1356 Kazimírovi, knížata braniborští odstoupili území urvané před tím Velkopolsku (Santok a Drezdenko).

Kazimír III. neměl mužského potomstva. Piastovci jím sice ještě nevymřeli trvajíce v liniích slezské a mazovské, ale Kazimír přes to již r. 1339 učinil smlouvu s králem uherským, aby nástupcem jeho byl jeho sestřenec Ludvík, princ uherský. Ten pak přijat byl r. 1355 od magnátů polských za dědice trůnu, když zavázal se, že bude šetřiti jejich práv, nevybírati mimořádných daní a nevolati jich k válce mimo zemi. Po smrti Kazimírově (1370) nastoupil bez obtíží na trůn polský. Ale nový král zklamal naděje Kazimírovy i Poláků. Ustanoviv za vladařku svoji matku Alžbětu, sestru Kazimírovu, odbýval záležitosti polské otčimsky a snažil se nad to ruské kraje odtrhnouti od P-ka a získati Uhrám. Neshody krále se šlechtou, jakož i snaha Ludvíkova, pojistiti nástupnictví některé ze svých dcer, vedly k novým úmluvám v Košici (1374). Tam uznáno od šlechty polské právo dcer králových k dědictví, za to Ludvík zavázal se chrániti celistvost P-ka a dohodl se se šlechtou (potom r. 1375 také s městy a r. 1381 s duchovenstvem) o určitých dávkách a povinnostech, nad něž neměl ničeho požadovati. Ve smyslu těchto úmluv král vydal stavům privileje, první to v P-ku privileje dané stavům jakožto celku. Po smrti Ludvíkově (1382) velmožové nechtějíce trvati ve spojení s Uhrami povolali po dvouletých domácích rozbrojích, v nichž čásť šlechty vystoupila s kandidaturou Zemovíta Mazovského, na trůn mladší dceru Ludvíkovu, Hedviku, jež r. 1384 byla také korunována. Hedvika byla v mladém věku oddána habsburskému princi Vilémovi, ale pánové polští vyhlídli pro ni jiného ženicha, jehož přijetí slibovalo jim zveličení vlasti o širé kraje litevsko-ruské a posilu v boji proti národnímu nepříteli, řádu Německému. Byl to velkokníže litevský Jagello. Přes odpor Hedvičin Jagello povolán r. 1385 na trůn, když zavázal se smlouvou v Krevě (v srp. r. 1385) přijmouti s celým národem křest. Poč. r. 1386 Jagello pokřtěn jménem Vladislava, pojal Hedviku a korunován 4. března na krále.

Sňatkem Jagella s Hedvikou připoutána k P-ku veliká říše Litevská, jež prostírala se po celé jihozápadní Rusi (viz Litva). Nedošlo sice hned k úplnému spojení obou říší, ba ani k úplné osobní unii, neboť Jagello byl po několika letech přinucen svým bratrovcem Vitoldem uznati ho, ač pod svou vrchní mocí, velkoknížetem litevským (smlouvou Vilenskou, 1401); ale přes to P. od té doby vykonávalo na Litvu veliký kulturní vliv, jehož prvním počátkem bylo pokreslení Litvy r. 1387. Ve smlouvě Vilenské (1401) stanoveno, že po smrti Vitoldově Litva má připadnouti ke koruně Polské. Do smlouvy pojati byli také bojaři litevsko-ruští. Byla tedy ona smlouva prvním formálním aktem unie Litvy s P-kem. Spojení obou říší pocítil brzy společný jejich nepřítel, řád Německý. Roku 1409 došlo k válce, v níž řád utrpěl velkou porážku u Grunwaldu a Tannenberka (15. čce 1410). P. nevyužitkovalo svého vítězství náležitě, neboť v míru Toruňském r. 1411 řád vzdal se pouze sporných předtím krajů: polského Dobřínska a litevské Žmudi. Mnohem větší však byl mravní účinek porážky hrozného dosud nepřítele obou říší. Nad to vedl úspěch ten k těsnějšímu sblížení P-ka a Litvy. Na sjezdu Vladislava a Vitolda jakož i velikého množství velmožův a šlechty obou říší v Horodle (nad Bugem) r. 1413 zavázali se Litvané i Poláci nepovyšovati na stolec velkoknížecí neb královský nikoho bez srozumění druhé strany. Katol. šlechta litevská postavena úplně na roveň šlechtě polské, ve vlastní Litvě zavedena polská administrace, rozdělení na vévodství a starostství, umluveny společné sjezdy velmožů polských a liI tevských v Lublině neb v Parčově; tak obě země se sblížily politicky i společensky. V poměru k řádu nastaly brzy po míru Toruňském nové neshody, jež r. 1414 vedly k opětné válce. Řád vedl na P. stížnost u koncilu Kostnického (1414), že podporuje pohanství, ale poslové polští, v jejichž čele stáli arcibiskup hnězdenský Mikuláš Trąba a rektor university krakovské Pavel Vlodkovič, dobyli tu diplomatického vítězství (1418). Jagello i Vitold však přáli si míru s řádem a dali se pod smírčí rozhodnutí cís. Sigmunda. Příčinou toho byla záležitost unie litevské Rusi s církví západní, o niž Vitold horlivé usiloval a pro kterou byl ochoten učiniti ústupky na jiné straně. Když však k unii na koncilu nedošlo a Sigmund vydal v záležitosti s řádem r. 1420 výrok znějící úplně v neprospěch P-ka, politika polská dala se na cestu opačnou. Nejdůležitější následky vzešly odtud pro poměr P-ka k českým husitům. Husitství docházelo velikých sympathií mezi šlechtou polskou, a sympathie ty podporovány byly vědomím národní příbuznosti a společným nepřátelstvím proti živlu německému. V P-ku ovšem náboženská stránka husitismu nevstoupila nikdy do popředí. Když Sigmund postavil se zmíněným výrokem r. 1420 na stranu řádu, nepřijal sice Vladislav sám nabízené mu koruny České, ale učinil tak s jeho vědomím Vitold a poslal Čechům r. 1422 pomoc pod svým bratrovcem Sigmundem Korybutovičem (1422). Proti této politice pozvedl se však odpor v polském duchovenstvu, v jehož čele stanul právě tehda ctižádostivý, rázný a obratný Zbihněv Oleśnicki, od r. 1423 biskup krakovský; také veškerá katolická Evropa postavila se nepřátelsky proti oběma vládcům polským pro jejich poměr k husitům. Když tedy Vitold r. 1422 donutil řád na jezeře Mělně k míru, v němž řád vzdal se definitivně všech nároků na Žmuď, odstoupil on i Jagello od věci české úplně. Zbihněv stal se potom na dlouhou řadu let vůdčím duchem veškeré politiky polské. On byl původcem ostrých opatření proti husitství v P-ku vydaných r. 1424 ve Věluni, on také vedl odpor proti plánům Vitoldovým směřujícím ke korunovaci na království. Vitold chtěl korunovací tou zabezpečiti Litvě větší míru samostatnosti proti P-ku i získal pro svůj záměr na sjezdě tří monarchů v Lucku r. 1429 — byli to vedle něho Jagello a cís. Sigmund — též Jagella; ale Zbihněv zdvihl v čele pánů polských proti tomu protest, který zdržel věc až do náhlé smrti Vitoldovy r. 1430. Zbihněv podržel i po smrti Jagellově (1434) za jeho nezletilého syna Vladislava III. Varenčíka (1434—44) vrch nad stranou protivnou, klonící se k přátelství s Čechy. Přičiněním jeho a kijevského metropolity Isidora provedena byla na litevské Rusi unie církve východní a západní prohlášená r. 1439 na koncilu ve Florencii. Pravoslavné šlechtě ruské dostalo se již r. 1432 týchž výhod jako dříve katolíkům, totiž přijetí do erbů šlechty polské; r. 1443 pak král Vladislav postavil sjednocenou východní církev úplně na roveň s církví katolickou. Ve sporu koncilu Basilejského s papežem Eugenem IV. P. vedením Oleśnického zaujalo stanovisko koncilu; teprve král Kazimír uznal r. 1447 Mikuláše V., nástupce Eugenova. Vrcholem plánův Oleśnického bylo soustřediti síly P-ka k velikému boji proti Turkům. Z té příčiny podporoval kandidaturu krále Vladislava III. na trůn uherský. Ale tato jeho politika vzala náhlý konec porážkou a pádem mladého krále u Varny (1444).

Smrt krále Vladislava III. oživila opět spory mezi P-kem a Litvou. Mladší bratr Vladislavův Kazimír byl od r. 1444 velkoknížetem litevským a zdomácněl na Litvě. Poláci volíce jej za krále (v Sieradzi r. 1445) chtěli, aby za to přivtělil k P-ku sporné mezi Litvou a P-kem země Volyň a Podolí, ale Kazimír, nechtěje Litvanů drážditi, unavil polské pány stálými odklady tou měrou, že spor zůstal na konec nevyřízen. Zbihněv dožil se tak na konci svého života porážky. Veškeren zřetel Polákův upoutala v brzku jiná záležitost, poslední veliký boj s řádem Německým. Řád ocitl se tehdy již v úplném úpadku, veškero obyvatelstvo Prus, města, světská šlechta i biskupové toužili po spojení s P-kem a r. 1454 vypověděli řádu poslušnost, poddávajíce se králi polskému. Ve třináctiletém zhoubném boji řád utrpěl úplnou porážku. V míru Toruňském (19. říj. 1466) řád odstoupil P-ku Pomoří, Chelmsko a záp. Prusy a uznal pro východní Prusy lenní svrchovanost krále polského. P-ku otevřelo se tak opět ústí Visly. Nově získaným krajům udělil Kazimír rozsáhlou samosprávu. Té doby připadla koruně také některá údělná knížetství mazovská po vymření panujících tam linií, ze Slezska získal Kazimír Osvětimsko a Zátorsko. Na venek P. zaujímalo té doby postavení velmi mocné, jmenovitě ve sporu kurie s Jiřím Poděbradským. Syn Kazimírův Vladislav zvolen r. 1470 za krále českého a r. 1490. došel také koruny uherské. Moc jagellovská dostoupila tak vrcholu, ale zároveň vyvstávali jí na jihu a na východě mocní nepřátelé. Turci posunuli své panství od jihu až za ústí Dněstra a odřízli spolu s tatarským chanátem nedávno na Krymu vzniklým P. od Černého moře; na východě povznesla se k veliké moci říše Moskevská. Kazimír, vládna mocně na venek, přiváděl také uvnitř k platnosti moc královskou. V jeho vládě patrný jest ohlas absolutistických snah západních panovníkův, rušících stavovská privilegia středověká. Ponětí o neobmezené moci královské ujímalo se v P-ku zároveň s prvními počátky humanismu a renaissance. Kazimír bezohledně sahal na privileje měst, duchovenstva a velmožů. Převahu nad duchovenstvem pojistil si tím, že při volbách kapitulám vnucoval své kandidáty; proti velmožům, kteří až dosud P. ovládali, majíce v rukou všechny vyšší úřady, počal se opírati o nižší šlechtu, jež nelibě nesla své odstrkování se strany vysoké aristokracie světské i duchovní a sama šla králi na ruku v jeho boji proti ní. Za tím účelem Kazimír zavedl obyčej, aby šlechta několika krajů volila si na sněmích své posly a vysílala je na místo od krále naznačené, kde pak s nimi král jednal. Tak položil základ k »izbě poselské«.

Po smrti Kazimírově spojení P-ka a Litvy v jedné ruce bylo zase na čas přerušeno. V P-ku přijat za krále Jan Albrecht (1492 až 1501), Litvané zvolili za velkoknížete jeho mladšího bratra Alexandra, ale oba bratří žili v dobré shodě. V politice zahraniční vyžadovaly tehdy přední pozornosti poměry na východě. Jan Albrecht podnikl r. 1497 velikou výpravu proti Turkům, jejímž cílem bylo opanovati Multany, nad nimiž P. již r. 1453 nabylo lenní svrchovanosti, a proniknouti až k moři Černému; ale výprava ta skončila pro nepřátelské chování multanského vévody Štěpána velikým nezdarem. Proti říši Moskevské velkokníže Alexander hleděl se zabezpečiti sňatkem s Helenou, dcerou Ivana III., ale přes to došlo mezi oběma r. 1499 k válce. Poláci i Litvané pocítili tu potřebu těsnějšího spojení. Unie horodelská obnovena r. 1499, po smrti Jana Albrechta zvolen Alexander také za krále polského, a na volebním sněmě v Mělniku r. 1501 stanoveno, že Poláci i Litvané mají pro příště společně voliti panovníka, že smlouvy, privileje a mince mají býti oběma říším společné. Ve vnitřní politice opírali se i Jan Albrecht i Alexander po příkladě svého otce proti velmožům o šlechtu, a odtud vzešly důležité reformy ve státě Polském, jejichž vlastním původcem byl kancléř královský, později arcibiskup hnězdenský, Jan Łaski (v. t.). Reformy ty vrcholí v zák. »Nihil novi«, daném r. 1505 v Radomi. Tam ustanoveno, že král nového nic neustanoví — myslí se tím jednak mimořádné berně, jednak změny stávajících práv — bez souhlasného svolení senátu, vyšších to úředníků královských a repraesentantů velmožstva, a jizby poselské. Statuty Radomské jsou z nejdůležitějších mezníků, dělících P. středověké od P-ka novověkého. Jimi uzákoněna byla v P-ku vláda parlamentní, ovšem nedokonalá, neboť na sněmě, jak zavádí jej zákon z r. 1505, nebylo zastoupeno duchovenstvo ani města mimo Krakov, poslanci pak šlechtičtí vázáni byli instrukcemi svých krajských sněmíkův; ale králům byla vždy dána možnost těžiti z nejasných ustanovení zmíněného zákona z r. 1505 ve prospěch své moci. Než nestalo se tak. Po smrti Alexandrově nastoupil v obou říších poslední syn Kazimírův Sigmund I. Starý (1506—48). Celá jeho vláda nese ráz slabosti a neprozíravosti. Sigmund neuměl zaujmouti pevného stanoviska proti sněmům a velmožům, domáhajícím se na nich převahy, podporoval sám úpadek královské své výkonné moci, odevzdávaje úřady starostenské — jedinou to až dosud podporu moci královské — velmožům, neuměl zjednati politických práv též městům, jejichž popolštění právě v té době se dokonalo, a dopouštěl klidně, aby stav selský znenáhla uváděn byl do poroby od šlechty. V bojích s Ruskem, vzbuzených r. 1507 odbojem mocného knížete Michala Gliňského, P. pozbylo Smolenska (1514) a nenabylo ho zpět přes vítězství pod Orší r. 1514; Sigmund vzdal se ovoce toho vítězství ze strachu před císařem Maxmiliánem I., který hleděl jej donutiti pomocí Ruska k ústupnosti v záležitosti české a uherské. Tam jednalo se totiž o nástupnictví po bratru Sigmundově Vladislavovi, králi českém a uherském, jehož rod byl na vymření. Sigmund ustoupil v té věci císaři přes odpor předního polského státníka té doby, Jana Łaského. Na kongressu ve Vídni r. 1515 došlo za přítomnosti Sigmundovy ke sňatkům, jež pojistily nástupnictví v Čechách a v Uhrách Habsburkům. Chabost politiky Sigmundovy objevila se i v záležitostí pruské. Roku 1520 došlo k poslední válce s řádem a P. mohlo tehdy snadno opanovati Prusy úplně; ale místo toho svolil Sigmund k saekularisaci Prus a udělil je r. 1525 v Krakově v léno velmistru Albrechtovi Braniborskému, jako světskému vévodovi lutheránskému. Uvnitř Sigmund nejen neprovedl proti velmožům vnitřních oprav od dřívějška připravovaných, jmenovitě pevné berniční soustavy a stálého vojska, pro něž byla tehdy příznivá doba; nýbrž odcizil si nerozhodnou a chabou politikou i dosavadní oporu panovníků, šlechtu, v níž proudem humanismu šířilo se vyšší vzdělání i rozhled politický. Roku 1537 došlo k hlasitým stížnostem a projevům nevole proti králi od šlechty, shromážděné pod Lvovem za příčinou výpravy do Multanska (jest to t. zv. »kokosza wojna« — kohoutí v.). Z nemnohých světlých událostí vlády Sigmundovy bylo přímé spojení posledního zbytku Mazovska s korunou Polskou (1526).

Za vlády Sigmunda II. Augusta (1548 až 1572) přijatého již r. 1530 za nástupce otcova, přichází k platnosti nový činitel v dějinách polských — reformace. Počátky šíření nových nauk, jmenovitě lutherství, spadají již v dobu Sigmunda I.; ale teprve za Sigmunda II. vnikaly do P-ka ve větších rozměrech rozmanité sekty, jako lutheránství, kalvinismus, unitářství, víra česko-bratrská a j. Připravily jim půdu tradice z doby husitské, úpadek církve katolické a politická rozháranost v době Sigmunda I. Nové tyto proudy budily i u těch, kdož neodvrátili se úplně od církve katolické, ano i mezi duchovenstvem touhu po opravě církve ve smysle národním, jmenovitě po sblížení obřadu západního s východním. Snahy tyto spojily se pak s voláním po reformě politické, záležející v odstranění velmožské anarchie, reformě financí, vojska a administrace a konečně v těsnější unii Prus a Litvy s P-kem. Ale král, jsa připoután sňatkem s Barborou Radziwiłłovvnou k zájmům velmožův, neuchopil se této příležitosti k zavedení silnější moci vládní, reformy církevní pak hleděl se zbýti stálými odklady. Teprve válka o Livonsko (1562—71) poučila jej o potřebě vnitřních změn. O území klesajícího řádu Mečového v Livonsku rozpředl se r. 1562 boj mezi všemi sousedy Livonska: Poláky, Švédy, Dány a Rusy. Výbojný útok ruského cara Ivana IV. na Livonsko r. 1558 způsobil, že velmistr Gotthard Kettler, nemoha Rusům odolati, poddal se se zemí svou P-ku (1561). Kuronsko zřízeno jako lenní polské knížetství, dědičné v rodině Kettlerovcův, ostatek panství řádového (vlastní Livonsko) měl býti přivtělen přímo k P-ku, ale zaručena mu samospráva a volnost vyznání augšpurského. P. podrželo pak ve válce v l. 1562—71 vedené vrch nad svými soupeři, Švédy, Dány a jmenovitě nad Ruskem, a opanovalo větší čásť Livonska. Válka tato ukázala nutnost vnitřních oprav ve smysle programmu šlechtického, ale pro vrtkavost krále Sigmunda vykonáno jen málo. Provedena r. 1566 t. zv. exekuce statků korunních, o niž usilovalo se již od r. 1504, t. j. vybavení jich z rukou soukromých, pokud jim od dřívějších králův byly zašantročeny. V otázce reformy církevní P. přistoupilo r. 1564, vlivem hlavně varmijského biskupa Hosia a papežského legáta Commendoniho, na stanovisko koncilu Tridentského; r. 1565 uvedeni do Braunsbergu první jesuité. Jediný ústupek učiněný snahám reformačním byl, že r. 1562 vydán akt toleranční, jímž odepřena soudům duchovním exekuce světská. Naproti tomu přišla r. 1570 v Sandoměři k místu unie církví lutheránské, kalvinské a českobratrské. Válka o Livonsko uspíšila konečně také úplné sjednoceni P-ka a Litvy, připravované dlouholetou unií obou říší a společnými zájmy politickými, hospodářskými a kulturními. Jednání o tom počalo se již r. 1562 a přivedeno s pomocí šlechty litevské, jež přála unii, ke konci na sněmě v Lublině r. 1569 (více o tom viz Litva, str. 188 a Lublinská [čili Lubelská] unie). Bylo tu stanoveno, že P. i Litva tvoří nerozdílný celek s jediným králem, jehož volí na společném sněmě v Krakově, mají společné sněmy ve Varšavě i společnou minci, ale vlastní Litvě ponechána zvláštní administrace, finance i vojsko. Na témže sněmě vtěleny byly i samosprávné dosud královské Prusy přímo ke koruně Polské.

Unii lubelskou utvořena veliká říše Polsko-Litevská (rzecz pospolita) s převahou živlu polského, jež sahala téměř od Odry až za Dněpr, od moře Baltického až téměř k Černému. Rozeznávalo se v ní potom dvoje panství: koruna a velkoknížetství, a tři provincie: Malopolsko, Velkopolsko a Litva. Provincie dělily se na vojevodství, vojevodství na okresy (powiaty). Od vojevodství rozeznávala se menší území, jež měla sice některé řády (na př. soudnictví) vlastní, ale jinak příslušela pod správu sousedního vojevody a slula »země«. — I. Provincie velkopolská měla 12 vojevodství: 1. poznaňské se zemí vschovskou; 2. kališské — obě tato vévodství tvořila vlastní Velkopolsko; 3. sieradzské se zemí wieluńskou; 4. łęczycké; 5. břestsko-kujavské; 6. inovraclavské — obě poslednější v Kujavsku; v krajině mazovské byla vojevodství: 7. ravské; 8. plocké a 9. mazovské; v Prusích: 10. chelmské se zemí michalovskou; 11. malborské a 12. pomořské. V Prusích zvláštní postavení mělo biskupství varmijské. — II. Provincie malopolská měla 11 vévodství, a to: ve vlastním Malopolsku: 1. krakovské, k němuž připočtena 3 knížetství dříve slezská, t. siewerské, oświecimské a zátorské; 2. sandoměřské a 3. lubelské; v Červené Rusi: 4. ruské s hl. m. Lvovem a 5. belzské; dále vojevodství: 6. podolské; 7. volyňské; 8. podleské; 9. braclavské; konečně na Ukrajině: 10. kijevské; 11. černigovské, utvořené r. 1635. — III. Litva dělila se na 11 vojevodství: 1. vileńské; 2. trocké — obě na vlastní Litvě; 3. starostství žmuďské, postavené na roven vévodství; 4. novogrodské; 5. břešťsko-litevské, t. zv. Polesí; na Bílé Rusi vévodství: 6. polocké; 7. minské; 8. vitebské; 9. mstislavské; 10. smolenské; k tomu družilo se: 11. livonské. — Obyvatelstvo dělilo se podle právního postavení na šlechtu, duchovenstvo, měšťany a prostý lid. Šlechta představovala národ v politickém smysle. Měla bez rozdílu národnosti rozsáhlé svobody a neplatila daní. Zásadně byla si veškera šlechta rovna (szlachcic na zagrodzie — malém dvorci — wyrowna się wojetvodzie), ve skutečnosti však rozlišily ji rozdíly majetkové ve dvě skupiny. Menší tvořili — zejména v Malopolsku a na Rusi — velmožové (magnáti), majetníci rozsáhlých panství, celých to knížetství s nádhernými dvory a vlastním vojskem, kteří výhradně se dostávali k vyšším úřadům a strhli na se dominující postavení ve státě, obmezujíce silně moc královskou; nejmocnější byly magnátské rody na Rusi: Sanguszkové, Wiśniowiečtí, Sapiehové, Zaslawští, Kisielové a j. Ostatní většina šlechty byla málo majetná neb i nemajetná a seděla buď na vesnických »zástěncích« aneb se dávala do služby magnátů. — Duchovenstvo obou státem uznávaných vyznání, katolického a východního, mělo různé postavení. V říši Polské byli 2 katoličtí arcibiskupové, hnězdenský — od r. 1417 primas říše — a lvovský (arcibiskupství to zřízeno pův. r. 1367 v Haliči, r. 1416 přeneseno do Lvova); jim podřízeno bylo 13 biskupství: krakovské, kujavské, vileňské (zal. 1387), poznaňské, plocké, varmijské, lucké na Volyni (zal. 1375), przemyślské (zal. 1340), žmuďské (zal. 1413), chełmenské, chełmské (zal. 1359), kijevské a kamenecké na Podolí (zal. 1375). Duchovenstvo katolické požívalo úplné samosprávy, nepodléhajíc úřadům světským, vládlo velikými statky a bylo osvobozeno od břemen veřejných, platíc pouze dobrovolnou daň, t. zv. subsidium charitativum. Při tom mělo velikou politickou moc; všichni biskupové katoličtí byli členy senátu. Od doby Kazimíra IV. Jagellovce jmenoval biskupy král. — V čele východní církve, od r. 1439 sjednocené s katolickou, stál metropolita kijevský, jemuž bylo podřízeno 8 biskupství. Sjednocená církev východní postavena byla sice privilegiem z r. 1443 na roveň církvi katolické, ve skutečnosti však nepokládáni hodnostáři její za rovnocenné s katolickými, nedomohli se stejného postavení politického a neuchránili se, ač v zásadě požívali rovněž autonomie, od vměšování světských živlů do svých záležitostí. Na počátku XVI. stol., v době, kdy katolicismus v P-ku silně byl ohrožen reformací, unie upadla v úplné zapomenutí. — Města polská, jež v 1. pol. XVI. stol. úplně se popolštila, měla vlastní správu a soudnictví, ale nedomohla se — až na malé výjimky, na př. Krakov — práv politických. Usnesením sněmu pjotrkovského z r. 1496 zavřen byl městům přístup k vyšším hodnostem církevním a zabráněno jim zakupovati statky zemské; sněm z r. 1565 podlomil i hospodářský jejich rozvoj ustanoveními, jež činíce překážky domácímu průmyslu, otvírala volný vstup výrobkům cizím. Šlechta, dbajíc pouze o sebe, ničila tu blahobyt důležitého středního stavu městského. — Obyvatelstvo selské žilo v poddanství svých vrchností, které vykonávaly svá práva prostřednictvím fojtů. Přes snahy šlechty nedostalo se v úplné nevolnictví. Nejlépe se měli sedláci na statcích královských. — Důležitý živel v říši polské byli židé, kteří byli rozdíleni po městech i vesnicích, zabývali se obchodem a lichvou a podléhali soudům vojevodským. Na Rusi měli v některých krajinách podobné postavení Arméni. — Vrchní moc ve státě měl od doby Jagellovců král s mocí výkonnou a sněm skládající se ze senátu a z jizby poselské. Moci královské bylo velmi na úkor, že král byl příliš závislý na svých dědičných úřednících. Úřady dělily se v této době na trojí: senátorské, nádvorní a zemské. První kategorie, t. j. úřady senátorské, vznikla tím, že podle zákona »Nihil novi« z r. 1505 připuštěni byli nejvyšší z dosavadních úředníků dvorských i zemských do senátu a odlišili se tak od obojích jako zvláštní třída úřednická. — I. Úřady senátorské byly: l. dva maršálkové, korunní a litevský, kteří vládli dvorem královským, dbali o pořádek v místě pobytu králova a konali tam také soudy hrdelní; zástupci jejich byli dva maršálkové nádvorní; 2. dva kancléřové, korunní i litevský, jeden duchovní, druhý světský, stáli v čele královské kanceláře, chovali pečeť královskou a vedli všechna diplomatická jednání; až do zřízení hetmanů v době Kazimíra IV. (1447 až 1492) měli též správu vojska; 3. velcí podskarbí, kor. i lit, a jejich zástupci, podskarbí dvorští, měli na starosti finance. Úřady dosud jmenované tvořily královo ministerstvo. Obor jejich působnosti vymezil král Alexander na sněmu r. 1504. — Z úřadů zemských náleželi do senátu: 4. vojevodové, po jednom ve vojevodstvech, vedli zemskou hotovost svého kraje, měli dozor nad trhy a v zastoupení krále soudnictví nad židy; 5. kasteláni, zvaní také pány, měli v této době pouze na starosti vedle vévodů zem. hotovost. — II. Úřady nádvorní byly: 1. velicí sekretáři, kor. i lit., podle zvyku duchovní, zaměstnaní v král. kanceláři; 2. referendáři, kor. i lit., jeden duchovní, druhý světský, měli na starosti petice a prosby; 3. dva velicí hetmani, kor. i lit., a jejich zástupci, polní hetmani, byli náčelníky branné moci, majíce za odznak bulavu; r. 1768 nabyli hodnosti senátorské; 4. dva podskarbové nádvorní, kor. i lit., zástupci velikých podskarbův; 5. dva podkomoří, kor. i lit., byli představení příbytku královského; 6. nižší úřednici dvorští (korouhevníci, mečníci, konjuši, kuchmistři, podčeší, stolníci a j.) a vojenští (polní písaři, obozní, strážníci a j.). — III. Úřady zemské v každém vévodství byly, nehledě k senátorským vojevodům a kastelánům, podobné co do titulů jako nádvorní, ale namnoze pouze titulární. Přední z nich byli podkomoří, kteří soudili ve sporech o meze, a pak starostové hradoví, kteří řídili soudy hrdelní v první instanci; někteří měli několik vévodství pod svou jurisdikcí a zvali se pak starosty generálními. Od starostů hradových sluší rozeznávati starosty jiné, kteří byli nájemci statků královských. — Všechny úředníky jmenoval král ze šlechty. Úřady, jmenovitě vyšší, byly doživotné a zodpovědné sněmu. — Sněm skládal se, jak řečeno, podle zákona »Nihil novi« z r. 1505 ze senátu a z jizby poselské. V senátě byli zastoupeni nejvyšší úředníci (senátorští) a biskupové. Do jizby poselské volila šlechta své zástupce na sněmících krajových, jež scházely se před každým valným sněmem a dávaly zástupcům své instrukce. Po těchto sněmících »partikulárních« konávaly se sněmíky celých provincií, »generální«, za účelem dorozumění šlechty ze všech vévodství každé provincie. Po valném sněmu referovali poslové o usneseních jeho na t. zv. sněmících relačních, obyčejně generálních. — V soudnictví vyvinuly se v době Sigmundů na místě dřívějších »věcí«, na nichž zasedali úředníci jednotlivých krajů, nové soudy, jež dělily se na vyšší a nižší. Z nižších soudů, jež soudily v první stolici, nejdůležitější byly zemské, na nichž zasedali v jednotlivých vojevodstvích sudí, podsudí a písař, a hradské, jež řídili hradští starostové se svými podřízenými úředníky; ony vyřizovaly záležitosti týkající se zemských statků, těmto byly přikázány hlavně soudy hrdelní. Vyšší soudy, k nimž mohlo jíti odvolání od nižších, byly: 1. soud sněmovní, na němž v době sněmu zasedal král se senátory, od r. 1558 také s určitým počtem poslanců šlechtických, byl nejvyšší stolicí odvolací a soudil mimo to těžší přečiny politické; 2. soudy assessorské, na nichž předsedali kancléřové, byly odvolací stolicí pro soudy městské práva německého a pro záležitosti peněžní. 3. Soudy relační, na nichž rozhodoval král s ministry a senátory o záležitostech, jež si vyhradil pro sebe. 4. Soudy maršálkovské, na nichž maršálkové rozhodovali s neodkladnou exekutivou všeliké přestupky proti osobě královské nebo proti veřejné bezpečnosti v místě pobytu králova. Exekuce soudních výroků náležela hradským starostům. — Stálé důchody státní tvořily vedle příjmů z korunních statků berně dvou grošů z lánu, t. zv. »poradlné«, ustanovené privilegiem kr. Ludvíka z r. 1374, kterou platili sedláci bez rozdílu, na čí půdě seděli, a pak mýta, cla, rozličné poplatky z měst, židovská daň z hlavy a j. Poněvadž však příjmy tyto nestačily, bylo sněmům povolovati čas od času mimořádné berně (z hlavy, z lánu, podymné, daň z domů v městech, t. zv. šos, »čepové« z lihových nápojů a j.), od nichž však šlechta i duchovenstvo byly osvobozeny. Duchovenstvo platilo pouze t. zv. subsidium charitativum. Všechny pokusy činěné v XVI. stol., postaviti polské finance na pevnější půdu, selhaly pro odpor velmožů. — Ježto nedocíleno reformy financí, nemohlo se pomýšleti na zřízení stálého vojska. Jádrem branné moci říše zůstávala pořád obecná hotovost (pospolite ruszenie), již svolával král s přivolením sněmu a jež v století XVI. již nestačila požadavkům vojenským. Povinna byla sloužiti v ní veškera šlechta, mající jakýkoli majetek zemský. Od 2. pol. XVI. stol. (totiž od exekuce statků královských r. 1566) povinen byl král vydržovati si ze čtvrtiny důchodů ze statků korunních placené vojsko »kvartové« (wojsko kwarciane), jež v době míru rozloženo bylo po krajích. K tomu pojily se v čas vojny neveliké sbory najatých žoldnéřů, domácích i cizích, kontingenty lenních knížat a korouhve magnátův světských i duchovních. Služba vojenská konala se z pravidla na koních, teprve Štěpán Báthori (1576—86) zřídil stálou pěchotu. — K této branné síle přidružil se na východě již na poč. XVI. stol. silný, ale ovšem velmi nespolehlivý živel vojenský — kozáci (v. t.). Kraje nad dolním Dněstrem, Bugem a Dněprem, sousedící s panstvím tureckým a tatarským — t. zv. Divoká pole čili Niž — byly stalým jevištěm nepřetržitých téměř pohraničních bojů s těmito divokými sousedy. V krajích těch, jimž ústřední vláda za takových poměrů nemohla poskytnouti náležité bezpečnosti, počal již koncem XV. stol., zrovna jako v pohraničních krajích říše Ruské, vyvíjeti se zvláštní živel lidí různé národnosti, převahou ovšem maloruské, sedlákův i šlechty, zběhův a dobrodruhů, kteří nedbajíce hrubě žádné vrchnosti, žili po způsobu tatarském pouze z lovu, lupu a kořisti pod náčelníky, zvanými »atamany«. Již v 1. pol. XVI. stol. činěny byly se strany pohraničních starostů pokusy zorganisovati tato samorostlá vojska jakožto část branné moci státní, došlo k tomu však teprve za Štěpána Báthoriho.

Smrť Sigmunda II. r. 1572 uvedla P. do postavení dosud nebývalého. Trůn polský byl sice již od dob posledních Piastovců volební, ale za trvání rodu jagellovského nepomýšlel nikdo na změnu dynastie, tak že volba mívala význam pouze formálního přijetí nejbližšího dědice za krále. Smrť Sigmunda, jímž vymřela dynastie Jagellovců, přinesla s sebou nutnost skutečné volby. Neobvyklá situace způsobila, že šlechta velkopolská i malopolská hned po smrti králově shromáždila se po vévodstvích, vstoupila mezi sebou ve svazek zvaný konfederací kapturovou a ustanovila po krajích pro dobu interregna zvláštní soudy bez appellace, zvané kapturové; zvyku toho následováno pak i v pozdějších bezkrálovích. Politické strany, jež za posledních králů stály proti sobě v boji o reformu státní a církevní, snažily se přirozeně kořistiti z bezkráloví a z volby. Na sněmě »konvokačním«, který měl ustanoviti všechny praecedencie volby (poč. 1573), přiřčeno přes žádost poslanců šlechtických právo volby ne sněmu, nýbrž veškeré šlechtě viritim, neuvědomělým massám, jež snadno daly se ovládati stranickými zájmy. Za to strana poslancův sněmovních, jež přála novotám náboženským, vymohla na sněmu uznání úplné volnosti vyznání pro nekatolíky, čili, jak se jim počalo říkati, dissidenty. Kandidátů trůnu bylo několik; nejvážnější byli Arnošt, syn cís. Maximiliána II., car Ivan Hrozný a bratr krále francouzského Jindřich z Valois. Zvolen (16. květ. 1573) Jindřich z Valois, který povoloval vyslancem Montlukem největší ústupky. Podmínky volby sneseny v t. zv. pacta conventa, jež odnímala králi veškeru samostatnost a činila jej pouze nejvyšším úředníkem republiky. Uloženo v nich novému králi spolčiti se s Francií, postaviti v čas vojny z vlastních nákladů 4000 mužů pěchoty a loďstvo, zaplatiti dluhy Sigmunda II., obraceti 40.000 zl. ze svých vlastních důchodů na potřeby země a potvrditi všechny výsady a svobody, jež označeny zevrubněji v t. zv. artikulích henricianských. V těchto článcích král zříká se dědičnosti trůnu, zaručuje svobodnou volbu, svobodu vyznání, zavazuje se, že bude svolávati pravidelně sněm, bude hájiti hranic ze čtvrtiny svých důchodů, nepovede ani neukončí války bez senátu, nesvolá bez sněmu obecné hotovosti a nebude ji rozdělovati; kdyby pak některé z těch podmínek nedodržel, zbavuje národ vší poslušnosti. Tak okleštěná byla moc královská, když Jindřich poč. r. 1574 přibyl do P-ka. Nový král byl člověk bezcharakterní, který brzy způsobil proti sobě všeobecnou nelibost a sám znechutil si nepohodlné panování, při němž vůle jeho nebyla téměř ničím. V čnu 1574 ujel na zprávu o smrti svého bratra Karla IX. z P-ka, aby se ujal koruny francouzské. Když pak na dané vyzvání nevrátil se do země, přikročeno k nové volbě. Velmožové prohlásili se pro císaře Maximiliána II., šlechta pro vévodu sedmihradského Štěpána Báthoriho (v pros. 1575). Ježto však císař brzy potom zemřel, uznán všeobecně Báthori a korunován 15. květ. 1576.

Štěpán Báthori (1576—1586) byl muž rázný, ale opatrný. Přijav vládu silně obmezenou »pacty conventy«, počítal s danými poměry a nesnažil se o násilný převrat, ale pracoval vytrvale a soustavně o nápravě. Především hleděl opět obnoviti v národě smysl pro řád a kázeň a velikými zahraničními podniky odvrátiti jej od sobecké stavovské politiky k vyšším zájmům státním. Překonav a potrestav přísně, odboj města Gdanska, které nechtělo jej uznati, obrátil se hned s celou silou proti Rusku, jež počalo r. 1577 válku útokem na Livonsko. Za tím účelem zabezpečil si mír od Turků, rozmnožil námezdné vojsko, zřídil novou pěchotu (lánovou) ze sedlákův osedlých na statcích královských a první používal organisovaných čet kozáckých. Ve válce samé pokročilá taktika polská podržela vrch; Poláci dobyli Polocka (1579), Věliže, Velikých Luk a Usvjatu, ano ohrožovali r. 1581 i Pskov. Prostřednictvím papeže zjednáno r. 1582 příměří v Jamě Zápolském, v němž P. podrželo Polock a Věliž. Zatím král počal energicky prováděti vnitřní reformy. Opíral se tu podle vzorů posledních Jagellovcův o šlechtu, z níž nejznamenitějšího muže, Jana Zamojského, učinil svým kancléřem a později i velikým hetmanem. V otázce náboženské postavil se rozhodně na stranu církve katolické. Neporušil sice usnesení z r. 1573 a nevystupoval proti jinověrcům, kteří, jsouce nyní v menšině, stávali se znenáhla živlem protistátním, ale podporoval ve všem církev katolickou, která v té době k novému životu byla přivedena řádem jesuitským a jmenovitě jejich školami. Oživený takto katolicismus probudil v P-ku, jako dříve humanismus, nový ruch osvětný a literární, který vrcholí v Janu Kochanovském. — Důležitá reforma učiněna r. 1578 v soudnictví zařízením t. zv. tribunálů, odvolacích to stolic pro soudy zemské a hradské v záležitostech civilních. Předsedal jim maršálek, zasedali na nich deputovaní ze šlechty a duchovenstva. Také v soustavě berniční učiněny r. 1578 některé prospěšné změny; naproti tomu nedošlo k reformě politické. Král učinil sice počátek ke zkrocení velmožské anarchie rázným vystoupením proti nepoddajnému rodu Zborowských (1585); ale další blahodárnou tuto činnost zastavila jeho smrť 12. pros. 1586. V následujícím bezkráloví ihned se objevil rozpor mezi kancléřem Janem Zamojským a stranou velmožů, vedenou Zborovskými. V čnu 1587 strana Zamojského prohlásila králem prince švédského Sigmunda z rodu Vasův, strana Zborowských volila arciknížete rakouského Maximiliána. V boji odtud nastalém podržel vrch Zamojski; vypudil Maximiliána ze země a porazil i zajal jej ve Slezsku u Byčiny (1588). Ale Zamojski zklamal se ve svém kandidátovi. Sigmund III. (1587—1632) nenavázal na politiku svého předchůdce, již zastupoval Zamojski, nechopil se příznivé příležitosti utvořiti v P-ku silnou vládu, jíž přála četná strana, vzniklá vlivem zemřelého krále; jeho politika vedena byla zájmy P-ku cizími, jesuitskou myšlenkou katolické propagandy proti knížatům a státům protestantským a jmenovitě snahou obnoviti katolictví v jeho vlasti, ve Švédsku. P. bylo mu jen nástrojem ku provedení těchto myšlenek. Z té příčiny vstoupil ve spolek s císařem, jímž dával se úplně vésti, a strhl P. r. 1601 do dlouholeté války se Švédskem, kde trůnu proti němu zmocnil se jeho bratrovec Karel. Ve válce té Chodkiewicz r. 1605 dobyl značného vítězství pod Kirchholmem v Livonsku, ale Sigmund nevyužitkoval toho úspěchu ve prospěch P-ka, nechtěje se vzdáti své osobní politiky. Zatím při ostřil se rozpor mezi katolickým P-kem a pravoslavným obyvatelstvem východních krajů říše tou měrou, že objevilo se nutným jednání o obnovení zapomenuté unie církevní. Zřízení pravoslavného patriarchátu v Moskvě r. 1589 uspíšilo tu věc. Na sněmě v Břešti Lit. r. 1596 ujednána nová unie obou církví, ale měla za následek jen nové rozmíšky. Značná čásť duchovenstva pravoslavného neuznala ji, většina ruského obyvatelstva postavila se proti ní, a církev katolická nesplnila umluvených podmínek, zejména nepřipuštěni pravoslavní biskupové do senátu. Pro P. byl tento rozpor tím nevýhodnější, že právě tenkrát otvírala se mu naděje na opanování širých krajin ruských. Jest to doba domácích zmatků v říši Ruské po vymření Rurikovcův (1598). Sigmund i jednotliví velmožové míchali se do poměrů těch, podporujíce samozvané kandidáty trůnu, ale konečný úspěch zmařen byl vnitřními nepořádky v P-ku. Po smrti Zamojského (1605) postavili se v čelo nespokojenců proti Sigmundově politice lidé méně prozíraví a vlastenečtí, Mikuláš Zebrzydowski, Janusz Radziwiłł a j.; ti pobouřili šlechtu a vyvolali r. 1605 valný její sjezd (rokoš) pod Sandoměří, kdež vedeny hlasité stížnosti proti králi a cizozemcům i jesuitům na jeho dvoře vládnoucím. Král, pokoušev se dlouho marně o shodu, porazil odbojníky vedením hetmana Žólkiewského u Guzova (1607). Ale místo aby využil vítězství toho ve prospěch moci královské, posílil svou povolností vzmáhající se anarchii. Král věnoval té doby přední pozornost poměrům v Rusku a počal r. 1609 proti němu válku s úmyslem získati trůn ruský. Když vojsko polské přitáhlo r. 1610 až před Moskvu, svržen tam car Vasilij Šujský a Rusové zvolili carem syna Sigmundova Vladislava. Byl to okamžik rozhodný pro další osudy obou východních říší slovanských, ale zmařil jej Sigmund sám, chtěje trůn ruský míti pro sebe a odmítaje vlivem jesuitův podmínku Rusův o zaručení práv církve východní. Národ ruský povstal, Poláci vypuzeni r. 1612 z Moskvy a carem zvolen Michal Romanov. Válka vedena pak až do r. 1618 a ukončena příměřím v Deulině, v němž P. podrželo Seversko, Černigov a Smolensk. Zatím obnoven byl r. 1617 boj se Švédskem, zastavený příměřím r. 1611, a veden nešťastně; Švédové opanovali Livonsko a větší čásť královských Prus. Švédům záleželo především na tom, aby Sigmund zřekl se titulu krále švédského, ale Sigmund vlivem císařovým nechtěl učiniti míru za této podmínky. Císaři šlo o to, aby Švédsko za nastalé války třicetileté zaměstnáno bylo válkou s Poláky. Sigmund, místo aby hleděl za války té zjednati P-ku mocné postavení mezi státy evropskými, nechával se od císaře užívati k tomu, aby držel v šachu sousední státy, zejména Turecko a Švédsko. Válka s Turky připravovala se několik let před tím loupežnými nájezdy kozáků pod slavným atamanem Petrem Konaševičem Sahajdačným († 1622) do zemí tureckých, jakož i dobrodružnými výpravami, jimiž pohraniční velmožové vměšovali se do záležitostí multanských; uspíšilo ji spojení Sigmundovo s císařem (1620). Poláci utrpěli r. 1620 svojí nekázní porážku nad Cecorou, ale rok potom odrazili útok mnohem četnějšího vojska tureckého v opevněném táboře u Chotina, načež obnoven mír podle stavu před válkou. Ne tak šťastně skončila se pro P. válka švédská; skončena pro neústupnost Sigmundovu r. 1629 pouze šestiletým příměřím, v němž Švédové podrželi přes vítězství Koniecpolského u Trzciany (1628) své výboje v Livonsku a přímořské pevnosti v král. Prusích.

Ve všech válkách za Sigmunda vedených P. strádalo nekázní vojska, jež nepořádně jsouc placeno často se bouřilo a bylo příčinou, že P. přes jednotlivá vítězství nedodělávalo se trvalých úspěchů. Osobní politika Sigmundova, oddělující své snahy od prospěchu země, působila neblaze v rozvoj národa. Šlechta pozbývala zájmu na podnicích koruny a obracela přirozeně pozornost k zájmům stavovským. Od odboje Zebrzydowského přestala usilovati o reformu státní a měla zření pouze k udržení výhodné pro ni nevázanosti a k obraně této své »zlaté svobody« proti všem snahám o »absolutum dominium«. Střehouc však žárlivě své volnosti, utiskovala zároveň lid selský, poškozovala na sněmích zájmy měst a vystupovala vlivem jesuitského vychování s příkrou nesnášelivostí proti jinověrcům, jmenovitě proti obřadu východnímu. Za takových poměrů strhla na se veškeru moc velmožská oligarchie, uzákonila se nevázanost, jejímž nejsmutnějším výrazem byly t. zv. konfederace (v. t.), totiž revoluční branné spolky šlechty za nějakým účelem politickým. Od té doby přichází k platnosti proslulá věta: Polska nierządem stoi (P. se udržuje nepořádkem). Po smrti Sigmundově r. 1632 zvolen po krátkém bczkraloví jeho syn Vladislav IV. (1632—48). Král tento opustil sice otcovu myšlenku katolické propagandy, ale neustoupil od příznivé Habsburkům neutrality ani od praetensí na trůn švédský. Proto byla záležitost švédská urovnána jen polovičatě (ve Štumdorfě r. 1635) prodloužením příměří na 26 let; P-ku vráceny výboje v Prusích, ale v Livonsku ponechán status quo. Vypršelo také příměří s Ruskem, ale v boji zbraně polské podržely vrch; v míru Polanovském (1634) Rusko zřeklo se definitivně Severska, Černigova, Smolenska i zemí pobaltických. Vojna s Turky skončena v samých počátcích (l634) výhodným pro P. mírem, jímž přiznán mu vliv na obsazování knížetství Multanského a Valašského. Jinak P. požívalo v době Vladislavově míru, mír ten zbavoval je však zároveň vlivu v zevnější politice. Nábožensky byl král na rozdíl od svého otce tolerantní, ale v národě zapustila nesnášenlivost již hluboko své kořeny. Násilnosti mezi katolíky a nekatolíky opakovaly se ostřeji a ostřeji. Král pokusil se r. 1633 sblížiti na Malé Rusi církev východní a sjednocenou, ale bez výsledku. Poměry tamní naopak přiostřily se z příčin sociálních. Na sněme r. 1635 usneseno obmeziti počet kozákův zapsaných (»regestrových«), t. j. uznaných vládou polskou, ostatní obyvatelstvo těch krajů mělo býti připoutáno ku pluhu. K utvrzení panství polského na Ukrajině založena na Dněpru pevnost Kudak. Po přemoženém povstání kozáků pod Pavlukem r. 1638 zrušena dosavadní autonomie kozáků; na Malé Rusi počaly se zdvihati ohromné statky polských magnátů, Wiśniowieckých, Koniecpolských, Kalinowských, Potockých a j., kteří uváděli maloruský lid v porobu. Desítileté útisky ve spojení s náboženskými protivami, jmenovitě katolickou propagandou, zavdaly r. 1648 podnět k hrozné bouři, vedené Chmělnickým.

Chmělnickij, muž velikého nadání a energie, organisoval povstání kozácké, porazil ve spolku s krymskými Tatary nezřízená vojska polská u Žlutých Vod, u Korsuně a u Pilavců a strhl do odboje veškeren selský lid provincií jihoruských. Na samém počátku tohoto boje zemřel král Vladislav (20. květ. 1648) a zvolen jeho bratr kardinál Jan Kazimír (1648—68). Otázka kozácká vyžadovala napětí všech sil. Po statečné obraně polského tábora u Zbaraže učiněna r. 1649 s kozáky smlouva ve Zborově, v níž počet regestrových kozáků stanoven na 40.000 a zaručena svoboda pravoslaví; ale smlouva ta neměla dlouhého trvání. Boj obnoven r. 1651. Poláci dobyli velikého vítězství u Berestečka, ale pro nekázeň neuměli ho náležitě využitkovati. Smír v Bělé Cerkvi obmezil počet kozáků na 20.000 a obmezil také výhody smlouvy zborovské. Ale ani toto ujednání nevedlo k pokoji, a vojna vybuchla znovu. Poláci získali na svou stranu r. 1653 krymské Tatary, dosavadní spojence kozáků, za to však Chmělnickij poddal se r. 1654 Rusku. A Rusko přijímajíc ochranu nad kozáky obnovilo téhož roku válku s Polskem. Tento obrat byl P-ku tím nebezpečnější, že hned potom nastala P-ku nová válka se Švédy. Jan Kazimír trvaje, jako jeho předchůdcové, na nárocích na korunu švédskou, protestoval proti nastoupení Karla X. ve Švédsku (1654). Karel X. obnovil válku a vtrhl r. 1655 na ponoukání Jeronyma Radziejowského, odsouzeného v P-ku ke ztrátě cti, do P-ka. Dávný rozpor mezi králem a šlechtou a obecná nechuť k Janu Kazimírovi nesly své ovoce. Šlechta podnětem velmožů Kazimírovi nepříznivých, Krištofa Opalińského, Janusze Radziwilla a j., valem se přidávala k Švédům, přijímajíc Karla X. za »protektora«. Švédové zmocnili se za takých poměrů P-ka i části Litvy; král musil utéci do Slezska. Teprve panovačné chování Karla X. a útisky švédských vojsk přivedly národ k vystřízlivění a probudily lepší živly k odporu, jehož prvním projevem byla proslulá obrana kláštera pavlánů v Częstochowě pod převorem Aug. Kordeckým. Strana vlastenecká sestoupila se v pros. 1655 v konfederaci v Tyšovcích a vydala heslo k národnímu boji proti Švédům. Ve všeobecném povstání národa vrátil se Kazimír; vojska polská, vedená Štěpánem Czarnieckým, Pavlem Sapiehou a j., vytiskla Švédy téměř úplně ze země. Král švédský přivedl na svou stranu kurfiršta braniborského, jemuž r. 1618 připadly dědictvím knížecí Prusy, a vévodu sedmihradského Jiřího Rákoczyho i porazil Poláky převahou své organisace v třídenní bitvě u Varšavy (v čci 1656). Ale také P-ku dostalo se spojenců. S Ruskem učiněno r. 1656 příměří na základě »uti possidetis«, car pak obrátil své zbraně proti Švédům. Důležitějším bylo získati některou z předních té doby mocností evropských, jež rivalisovaly o prvenství v Evropě, Habsburky a Francii. Král rozhodl se pro tradicionální a v národě populárnější spolek s císařem a odrazil jeho pomocí r. 1657 důrazně nájezd Rákoczyho. Také s Dánskem učiněn spolek. Když pak Karel X. obrátil se s celou mocí proti Dánům, přidal se k P-ku i kurfiršt braniborský, ovšem za velikou cenu, za přiznání úplné nezávislosti pro Prusy (smlouva Velavská roku 1657). Konečně učiněn prostřednictvím Francie r. 1660 mír v Olivě, mír pro P. nešťastný. Jan Kazimír zřekl se všech práv k trůnu švédskému, Švédové podrželi Livonsko až po Dvinu, nezávislost Prus potvrzena. Zatím obnovena r. 1658 válka s Ruskem. Podnět zavdal smír učiněný r. 1658 s nástupcem Chmělnického Vyhovským v Hadziaci. Rusko nechtějíc uznati toho smíru obnovilo válku. Převaha zbraní byla na straně P-ka, ale úspěchy jeho byly zmařeny opět rozbroji domácími, jmenovitě odbojem maršálka Jiřího Lubomirského (1664—66), který byl pro různé pikle prohlášen za velezrádce, ale vítězstvím nad královským vojskem pod Mątwami nad Notečí r. 1666 vynutil si amnestii. Za těch poměrů udrželo se Rusko v panství nad kozáky na levém břehu Dněpru. Když pak předdněprovský hetman Petr Dorošenko poddal se r. 1665 za účelem získání panství nad celou Ukrajinou Portě, učiněno s Ruskem r. 1667 dvacetileté příměří v Andrusově, jjmž P. odřeklo se Smolenska, Severska, Černigova a zadněprovské Ukrajiny, jakož i Kijeva na 2 léta. Polní hetman Jan Sobieski porazil pak Dorošenka a spojené s ním Tatary r. 1667 u Podhajec, načež Dorošenko vrátil se opět k poslušenství P-ka. A tak utrpělo P. za Jana Kazimíra ztráty na všech stranách. Neposlední příčinou byla veliká jeho vnitřní rozháranost a neschopnost rozvinouti své síly. V národě vymizel zájem pro všechny vyšší snahy, ubývalo smyslu pro pořádek, sněmy nepovolovaly berní v dostatečné míře a odkazovaly konečné rozhodnutí o nich na sněmíky relační, povolené daně scházely se nepořádně, vojska bouřila se pro neplacený žold, obecná hotovost nebyla pro svoji nevázanost a těžkopádnost k ničemu. Školství octlo se v úpadku pod tlakem jalových třenic náboženských, nesnášelivost náboženská sváděla dissidenty hledati ochrany za hranicemi. Všeobecný úpadek zasáhl koneinč také organisaci sněmovní, docházeje výrazu v proslulém zlořádu zvaném liberum veto (v. t.). Byla to zásada, dle níž každý jednotlivý účastník mohl svým protestem (nie pozwałam) učiniti sněm neschopným k usnášeni (»zervati« jej); vyplynula z požadavku jednomyslnosti, původně zvykového, r. 1589 uzákoněného. Ve skutečnosti ovšem, byl-li sněm svorný, nedbal protestu jediného poslance; jakmile však objevila se značná menšina, jež nemohla jinak provésti svoji vůli, mařila sněm tímto nebezpečným prostředkem, jako se poprvé stalo r. 1652. Za těžkých chvil války švédské množily se opět hlasy volající po reformě, ale po válce nestalo se opět nic. Mír Olivský, učiněný prostřednictvím Francie, povznesl v zemi stranu francouzskou, jíž v čele stála královna. Vlivem této strany usiloval král provésti již za svého života volbu franc. prince Condé, jež by byla P. připoutala k Francii a zbavila zemi nepořádků vznikajících z každého bezkráloví. Ale projekt ten zmařen odbojem Lubomirského. Po smrti Lubomirského (1667) Jan Kazimír hleděl dopomoci na trůn kandidátovi od Francie podporovanému, knížeti Neuburskému, dobrovolnou abdikací, již uskutečnil r. 1668. Ale i ten plán byl zmařen stranou protivnou, neboť r. 1669 zvolen za krále Michal Wiśniowiecki. Byl to syn proslulého v bojích s kozáky knížete Jeremiáše Wiśniowieckého, ale jinak byl mladík nezkušený, bez schopností a bez vlivu. Vláda jeho byla plna vnitřních rozbrojů mezi stranami rakouskou, k níŽ klonil se král, a francouzskou. Za takových okolností válka s Turky, vyvolaná r. 1671 zápletkami kozáckými, vedena velmi nešťastně. Turci dobyli pevnosti Kamience, přitrhli až ke Lvovu a vynutili na Michalovi r. 1672 hanebný mír v Bučači, jímž P. postoupilo Turecku Podolí a vrchní panství nad Ukrajinou a zavázalo se k ročnímu poplatku. Mír ten byl příliš pokořující, aby ho P. bylo mohlo dodržeti. Proto hned r. 1673 vojna obnovena odepřením poplatku, a hetman Sobieski dobyl velikého vitězslví u Chotina (1673). Ale v tom zemřel král, a přičiněním strany francouzské zvolen vítězný hetman r. 1674 jeho nástupcem.

Statečný Jan III. Sobieski (1674-96) ozářil P. naposled leskem vojenské slávy, ale uvnitř pokračoval dále žalostný rozklad. Nový král svou minulostí připoután byl zprvu ke straně francouzské. Prostřednictvím Francie ukončena válka s Turky r. 1676 smlouvou v Žuravně. P. zbaveno poplatku a obdrželo zpět dvě třetiny Ukrajiny, kdežto třetí měla zůstati pod vrchností tureckou. Turecko zavázalo se P-ku pro případ potřeby k vojenské pomoci, jednání o Podolí odročeno.

Zároveň vstoupil Jan III. r. 1675 ve spolek s Francií a se Švédy proti císaři a jeho spojenci kurfirštovi braniborskému. Spolek ten měl navrátiti P-ku knížecí Prusy. Když však r. 1679 Francie učinila mír s císařem a jeho spojenci, nastal obrat v politice polské. V P-ku válka proti Turkům byla populární jako svatá válka proti nevěřícím, přál si jí pro svoji osobu sám král, působila v tom směru i stolice papežská. Mir Žuravenský nedošel r. 1678 schválení sněmovního, naopak učiněno za účelem boje proti Turkům nové příměří s Ruskem. Když pak králi se otevřela se strany Rakouska naděje pomoci k volbě jeho nejstaršího syna Jakuba za nástupce, učinil r. 1683 spolek s Rakouskem a téhož roku dopomohl mu svojí pomocí k proslulému vítězství nad Turky u Vídně. Ale P. samo nemělo prospěchu z toho spolku, jednak že Rakousko neplnilo podmínek smlouvy a nepodporovalo Poláky náležitě v boji proti Turkům, jednak že P. nemělo dostatečné organisace, aby kraje na jednotlivých výpravách dobyté trvale osadilo. Ani »věčný mír« s Ruskem r. 1686, v němž P. ponechalo Rusku za slib pomoci proti Turkům a za peněžitou náhradu nadobro Smolensk, Černigov a Kijev, nepřinesl P-ku žádných výhod v boji s Turky. Z té příčiny král upadl v nepřízeň národa, a poslední léta jeho vlády poskytují obraz velmi smutný. U velmožů nabývaly vrchu zájmy soukromé, cizí mocnosti zakupovaly si penězi strany v P-ku, které mařily sněmy pomocí »liberum veto«, veřejné záležitosti octly se ve hrozném zmatku. Po smrti Sobieského (1696) podporovalo sice Rakousko syna jeho Jakuba, ale nepříliš horlivě, a poněvadž princ byl v P-ku nepopulární, zatlačili jej do pozadí dvě cizí knížata, francouzský princ Conti a kurfiršt saský Bedřich Auguiit. Peníze rozhodly ve prospěch tohoto, kterž přijat r. 1697 za krále jako August II. (1697—1733).

Augustem II. vstupoval na trůn polský opět cizí panovník, který nejsa vázán stavovskými zájmy mohl svoji domácí mocí obnoviti v P-ku pořádek. Ale August II. byl muž zhýralý a prostopášný, který se ujal vlády v P-ku sice s velikými plány, ale neměl mravní síly, aby je provedl. Sklidiv v míru Karloveckém (1699) za pomoci vítězného Rakouska a Ruska ovoce protiturecké politiky svého předchůdce získáním Podolí s Kamencem, vešel r. 1700 prostřednictvím livonského šlechtice Patkula ve spojení s ruským carem Petrem Vel. proti Švédům za účelem opanování Livonska. Ke spolku tomu přistoupilo též Dánsko. Útokem saského vojska Augustova na Livony počala r. 1700 veliká válka severská (č. nordická; viz Severská válka). Ale mladý král švédský Karel XII. přinutil rychlým postupem Dánsko k míru, porazil Rusy a obrátil se proti Augustovi. Zvítěziv nad Sasy a Rusy u Rigy (1701) vtrhl do P-ka a podporován jsa domácími rozbroji jakož i lhostejností národa k celé té válce, dobyl Varšavy, Krakova a Toruně. V Malopolsku utvořila se proti Švédům konfederace sandoměřská, zároveň však sestoupili se protivníci Augustovi v konfederaci ve Varšavě (1704), prohlásili na žádost Karlovu Augusta za sesazena a zvolili králem Stanislava Leszczyńského. Nastala tak válka domácí, a země strádala nesmírně útisky rot vojenských. Karel XII. podržel vrch; vypudil Augusta z P-ka, stíhal jej do jeho vlastní země a tam diktoval mu r. 1706 mír v Altranstadtě, jímž August zřekl se koruny polské. Strana Augustova v P-ku neuznala však míru toho. Poměry převrátily se úplně, když Karel XII. na výpravě proti Rusku utrpěl rozhodnou porážku u Poltavy (1709). August prohlásil smlouvu Altranstadtskou za vynucenou a neplatnou, vrátil se do P-ka a ve spolku s carem Petrem Vel. a kurfirštem braniborským, který r. 1701 dal se korunovati za kráíe pruského, opanoval celou zemi. Stanislav Leszczyński musil utéci k Švédům. Další průběh války severské nedotýkal se již přímo záležitostí polských. Král přikročil tedy k provedení svých dávných plánův o zavedení absolutní a dědičné vlády v P-ku; mínil je provésti pomocí vojska saského, jež měl rozloženo po zemi. Šlechta pozdvihla se proti násilnostem vojska toho a sestoupila se r. 1715 ve všeobecnou konfederaci Tarnogrodskou. Král doufal, že udušení této bouře umožní mu zavésti silnou vládu. Ale konfederáti povolali proti převaze králově cara Petra za prostředníka (1716) a ten způsobil svým zakročením mír ve Varšavě. Vojsko saské musilo opustiti zemi, konfederace pro budoucnost zapověděny, a k pojištění míru učiněny některé opravy, z nichž nejdůležitější bylo zavedení stálého vojska 24.000 mužův a stálé daně z hlavy. Reformy tyto, ač mohly znamenati krok k lepšímu, nenabyly významu, neboť jinak mír Varšavský potvrdil celou anarchickou organisaci státu, a co horšího, postavil ji pod garancii mocného souseda. P., přijímajíc prostřednictví ruské ve svých vnitřních záležitostech, dávalo se samoděk v politickou závislost na něm. V době, kdy v sousedství P-ka mohutněly Rusko, Rakousko a Prusko, — v době té udušena v P-ku mírem Varšavským veškera možnost vnitřního zesílení. Národ upadal mravně vychováván jsa v jesuitských školách jalovou rhétorikou a zkaženými odpadky zahraniční vzdělanosti, upadal také hmotně špatným hospodařením. Sedláci, kteří dříve nabývali lepšího postavení přebíháním do pustých východních krajů, pozbyli té možnosti v obmezených hranicích říše a uvedeni v úplné poddanství; města poklesla dřívější zhoubnou politikou hospodářskou úplně; drobná šlechta upadala ve větší a větší závislost na okolních velkostatkářích a přestávala tak býti samostatným činitelem politickým. Veškera moc dostala se do rukou nečetných velmožných rodin s knížecími dvory, jako byli Czartoryští, Radziwiłłové, Potočtí, Braničtí, Sieniawští, Puławští a j., a ti dávali se vésti namnoze ne prospěchem obecním, nýbrž svými soukromými zájmy, jež přiváděli k platnosti nejen v politice, nýbrž i v soudnictví a ve všech oborech vnitřního života. Zákon a stát neměly proti nim moci. Duchovenstvo octlo se v mravním úpadku, utiskovaní dissidenti, kteří tvořili značnou část veškerého obyvatelstva — z 13 mill. obyvatelů bylo asi jen 7 mill. katolíků — ohlíželi se po pomoci za hranicemi.

Za takových poměrů zemřel r. 1733 král August II. a nastala nová volba. Mocné rodiny Potockých a Czartoryských přivedly v září r. 1733 k místu volbu krále-vyhnance Stanislava Leszczyńského, který podporován byl od Francie. Ale sousední mocnosti, Rusko a císař, nechtějíce připustiti v P-ku vliv francouzský, ujaly se syna zemřelého krále, kurfiršta Bedřicha Augusta, jehož přidržela se také čásť šlechty polské. Ten s pomocí vojska ruského uveden do země a korunován v Krakově jako August III. (1733). Nastala evropská válka »o dědictví polské« mezi Francií a jejími spojenci s jedné a císařem i Ruskem s druhé strany; skončila se mírem ve Vídni (1735) tak, že August III. zůstal králem polským, Leszczyńskému dáno vévodství Lotrinské. Vláda Augusta III. (1733 až 1763) poskytuje žalostný obraz dokonalého vnitřního nepořádku. Hlásí se ovšem již také první počátky obratu ve vnitřním životě národa polského. Myšlenky pronesené v manifestě Stanislava Leszczyńského z r. 1733 a v různých politických traktátech uváděly v národ zdravější smysl politický; piarista Stanislav Konarski zreformoval školy svého řádu podle požadavků časových, otvíraje jimi cestu ideám a vymoženostem francouzské osvěty, které i jinak počaly se ujímati v národě. Potřebu brzké nápravy v politickém stavu P-ka pocítily té doby též přední rodiny velmožské, Potočtí a Czartoryští, a jaly se o ní pracovati, ale na neštěstí rozešly se v prostředcích. Nemajíce na ten čas naděje, že by P. mohlo se povznésti vlastní silou, hleděli se opříti o mocnosti cizí; a tu očekávali Potočtí spásu od spolku s Francií, Švédskem a Tureckem, Czartoryští však, kteří přidali se záhy na stranu Augustovu a pojistili si tím vliv na něho i převahu nad stranou protivnou, mínili pracovati ve shodě s Ruskem. A tak obě strany protivnou politikou mařily navzájem své snahy a přiváděly P. rušením sněmův, ano i sedění tribunálových do nepořádku ještě horšího. P. ve všech válkách té doby — ve válce Ruska a císaře s Turky r. 1737—39, ve válce o dědictví rakouské r. 1740 — 48 i ve válce sedmileté r. 1756—63 — musilo pro nedostatek sil zachovávati chabou neutralitu přes to, že král účastnil se jako kurfiršt saský obou posledních; ale při tom nemohlo zabrániti, aby vojska sousedních států, jmenovitě ruská, nehospodařila v P-ku jako ve vlastní zemi. V Kuronsku lenní svrchovanost polská ustoupila znenáhla vlivu ruskému; král pruský Bedřich II. zasypával zemi falešnou mincí. Příznivá chvíle pro plány Czartoryských, zdálo se, že nastává r. 1763, kdy na trůn ruský nastoupila carevna Kateřina II. Czartoryští byli s ní již dříve v přátelských stycích, jež zapředl jejich straník Stanislav Poniatowski za doby svého vyslanectví v Rusku. Přistoupili tedy ihned k utvoření konfederace, jejímž cílem byl státní převrat. Ale plány ty zmařila sama carevna Kateřina, a to vlivem Pruska, jež poukazovalo jí na nebezpečí zmohutněni říše Polské. V tom zemřel August III. (v říj. 1763). Czartoryští chopili se ihned té příležitosti, zjednali si pomocí ruského vojska převahu nad stranou protivnou a přivedli na sněme konvokačním (v květ. 1764) k místu některé vážné reformy. Zlepšeno soudnictví zemské i hradské a zejména tribunály, stanoven řád sněmovní, upravena cla, rozšířena samospráva měst a zřízeny dvě kommisse, finanční a vojenská, jakožto nejvyšší výkonné instance v příslušných záležitostech. Za krále zvolen pak 7. září 1764 na doporučení carevnino její bývalý milec Stanislav August Poniatowski. Nový král měl upřímnou snahu pracovati pro povznesení země, ale byl vůle nepevné. Carevna, jejíž plány nesly se k tomu, aby P. dostala úplně pod vliv a znenáhla i pod vrchní panství ruské, chtěla v něm míti povolný nástroj své vůle a usadila proto v P-ku obratného a bezohledného vyslance Repnina, který působil k tomu, aby závislost P-ka na Rusku se utužila. Když však král a strana Czartoryských nejevili chuti podrobovati se naprosto vůli carevnině, Kateřina II. ujala se věci dissidentů, žádajíc pro ně úplnou rovnost s katolíky. Vlivem Repninovým utvořily se po krajích konfederace dissidentů, jež sestoupily se pak (1767) v generální konfederaci v Radomi pod náčelnictvím knížete Karla Radziwilla. Za takých okolností i král byl nucen přistoupiti ke konfederaci. Na sněmě konfederačním (v říj. 1767) Repnin, dav několik opposičních senátorů pomocí ruského vojska násilně odvléci do vyhnanství, provedl změnu ústavy, jež dissidenty připouštěla ke všem hodnostem a postavila t. zv. kardinální práva, t. j. celou dosavadní anarchickou organisaci státní pod garancii Ruska. Ale v tom vzchopila se také již větší čásť šlechty k odporu a sjednotila se pod vedením biskupa Adama Krasińského a Josefa Puławského v čnu 1768 v konfederaci v Baru na Podolí na obranu dřívějšího stavu náboženského i politického (viz Barská konfederace). Než necvičené a nekázané zástupy šlechty nemohly se udržeti proti dobře zřízenému vojsku ruskému. Na dovršení vnitřního rozkladu vybuchlo vlivem ruské propagandy strašlivé vzbouření utiskovaných sedláků maloruských (»hajdamáků«) pod vedením Javorského, Železňaka a Gonty. Vzbouření jali se s divokou nenávistí hubiti dlouholeté utlačitele; v jediné Humani pobili najednou 20.000 lidí. S velkým namáháním udusil tu bouři regimentář Stępkowski. Konfederace barská došla podpory, ovšem nepatrné, od Francie, přála jí také císařovna, hlavní naději však kladla ve válku ruskoturcckou, jež nastala r. 1768. Ale ve válce té Rusko zvítězilo (1770), a konfederace doznávala porážky za porážkou. Konfederáti sami podstupovali nad to velmi nepoliticky, stavějíce se proti velmožům i proti králi. Prohlášení dethronisace královy (1770) a nepodařený pokus zmocniti se jeho osoby (3. listop. 1771) zbavily je posledních sympathií.

Všechny tyto události, které vlastně znamenaly již úplný rozklad státu Polského, poskytly Prusku vítanou příležitost k zaokroulení svého území zabráním některých krajů polských. Bratr králův princ Jindřich předložil již r. 1769 carevně plán, podle něhož za ustoupení od svých výbojů v Turecku odškodniti mělo se Rusko krajinami polskými, ale zároveň měly na udržení rovnováhy i Prusko a Rakousko zmocniti se některých kusů P-ka. Carevně plán ten nebyl po chuti, neboť cílem její politiky bylo získati Rusku P. celé. Také císařovna Marie Terezie protivila se mu jako nemorálnímu. Ale proud událostí podporoval Prusko. Rostoucí odpor proti Rusům v P-ku a nepřízeň Rakouska i Pruska proti ruským pokrokům ve válce turecké zviklaly carevnu; Marie Terezie nechtčjíc jednak dopustiti přílišný vzrůst moci ruské na východě, jednak nedocházejíc proti plánům pruským opory u západních mocností, svolila konečně také. A tak došlo 5. srpna 1772 ke smlouvě všech tří mocností o první dělení P-ka, které při úplné vysílenosti země snadno bylo provedeno. V srp. 1772 ruské vojsko přemohlo poslední odpor Barské konfederace, načež sousední moci obsadily pod rozličnými záminkami kraje smlouvou stanovené. Prusko opanovalo královské Prusy mimo Gdaňsko a Toruň, Rakousko vévodství Krakovské, Sandoměřské, Červenou Rus a čásť Podolí (celkem nynější Halič), Rusko vévodství Mstislavské, Vitebské, Polocké, Livonské a zadněprovskou čásť vév. Minského. Král Stanislav přinucen byl po některém odporu hrozbou sesazení svolati sněm do Varšavy, který měl dělení uznati. Sněm sešel se v dub. 1773 za neúčasti všech lepších živlů ve společnosti polské, prohlásil se za konfederační a potvrdil v září 1773 přes protest některých poslů provedené rozdělení. Všechny tři súčastněné mocnosti zaručily navzájem celistvost republiky ve zúžených hranicích. P. zmenšilo se tak z objemu 780.000 km² na 554.000 km², pozbylo tedy dvou pětin svého území. Delegace sněmovní provedla zároveň revisi ústavy, ovšem za přímé působnosti Ruska, které chtělo vliv svůj udržeti aspoň ve zbývající části P-ka. Všechna »kardinální práva«, t. j. právě základní vady v politickém ústrojí polském, — svobodná volba s právem vypověděti králi poslušnost, liberum veto a j. — ponechána a postavena pod ruskou garancii. V otázce rozmnožení vojska nad stanovený počet 30.000 mužův a v záležitostech berních potvrzena zásada jednohlasnosti. Nově však zavedena t. zv. stálá rada (rada nieustająca), skládající se z 18 senátorův a 18 šlechticů volených od sněmu, jakožto nejvyšší moc výkonná v oboru záležitostí zahraničních, policie, vojenství, spravedlnosti a financí (podle toho dělila se na pět odborů). Moc královská snížena téměř na pouhé předsednictví této rady. Jmění řádu jesuitského, zrušeného r. 1773, přiřčeno účelům osvětovým a zřízena zároveň »edukační kommisse« jakožto nejvyšší zákonodárná i výkonná moc ve věcech osvěty. Byly to reformy ovšem naprosto nedostatečné. Stálá rada měla, nehledíc ani k těžkosti své organisace a závislosti od sněmu, příliš obmezenou moc, a vyslanec ruský měl nad to pojištěný rozhodující vliv nad ní. Nicméně představovala tato instituce přece jakousi stálou vládu, jíž se P-ku až do té doby nedostávalo, a vykonala ve skrovných hranicích své působnosti dosti mnoho dobrého pro zavedení pořádku v P-ku. Pokrok byl ovšem jen poměrný, neboť na př. v záležitosti pro P. nejdůležitější, ve vojenství, vzmohlo se P. sotva na dvě třetiny ustanoveného počtu (30.000) stálého vojska. Pěknou činnost rozvinula také kommisse edukační, v níž pracovali nejznamenitější tehdy mužové P-ka — Chreptowicz, Ignác Potocki, Ondřej Zamojski, Hugo Kołłątaj, Šniadecki a j. Zreformovala školství podle potřeb časových, počínajíc universitami krakovskou a vilenskou, zakládala nové školy, opatřovala je dobrými učebnými plány, knihami i silami učitelskými. Nový duch ujímal se v národě také působením francouzské osvěty a jevil se v literatuře té doby. Vycházely četné spisy, jednající o politické reformě P-ka, voláni po ní ozývalo se čím dál hlasitěji. Strana pokroku milovná, zvaná »vlasteneckou«, vzmáhala se a rostla stále i čekala jen na příhodnou dobu, aby zasadila se s celou silou o nápravu politických poměrů. Příznivá ta chvíle nadešla, když Rusku a Rakousku nastala r. 1787 válka s Tureckem a Rusku později i se Švédskem. Sněm, který sešel se 2. října 1788 a zasedal pak až do r. 1791 (odtud jeho název »čtyřletý«), počal vlivem všeobecné nálady ihned jednání o prostředcích nápravních. Převahu měla na něm strana vlastenecká — Ignác a Stanislav Potočtí, Kołłątaj, Malachowski, Adam Czartoryski a j., — jež chtěla provésti opravu za každou cenu a hlavně zbaviti P. závislosti na Rusku. K ní přidal se později i král, který přál si ovšem původně provésti opravu ve shodě s Ruskem. Přívrženci starého řádu — Felix Potocki, Xaver Branicki — byli v menšině. Na neštěstí neměla strana vlastenecká naprosto politické vyškolenosti.

Sněm »čtyřletý« stanovil hned v prvních seděních zvýšeni daní a rozmnožení stálého vojska na 100.000 m., v dalším pak průběhu nejprv obmezil, potom (19. led. 1790) úplně zrušil stálou radu jakožto instituci zavedenou nenáviděným vlivem ruským. Ale na místo ní nezřídil jiné silné moci výkonné, nýbrž ponechal ji sněmu. Na to počala s velikou horlivosti a nadšením, ale s malou obezřelostí a zkušeností politickou práce o změně ústavy. Současný výbuch revoluce francouzské činnost tu podněcoval. Z cizích mocností bylo při zaměstnanosti Ruska a Rakouska třeba počítati pouze s Pruskem. To však podporovalo na ten čas protiruské reformní snahy v P-ku, aby tím spíše popudilo Rusko proti němu; i učinilo v březnu 1790 s Poláky smlouvu, jíž slibovalo brániti celistvost a nezávislost P-ka. Sněm pak, aby zjednal si vetší opory v národě, vypsal volby nových poslanců, kteří 16. pros. 1790 připojili se k sněmu zasedajícímu. Výsledkem dlouhých porad a mnoha jednání i projektů sněmovních byla ústava, již sněm přijal 3. května 1791. Hlavní body této nové ústavy jsou: Katolické náboženství jest panující, ale ostatním vyznáním zaručuje se volnost. Stavu šlechtickému potvrzují se stará privilegia. Městům vrací se úplná autonomie, rozšiřují se jejich práva, zástupcové měst připouštějí se, ovšem s velmi obmezenou působností, do sněmu. Lidu selskému zaručuje se ochrana v mezích smluv, které měly učiněny býti mezi ním a vrchnostmi. Moc zákonodárná vložena do rukou sněmu; komora poslanecká usnáší se o projektech zákonů, komora senátorská snesení to buď schvaluje neb odročuje k nejbližšímu sněmu. Rozhodování děje se většinou hlasů, liberum veto zrušeno. Moc výkonnou má král s t. zv. stráží, t. j. ministry, jež sám jmenuje a kteří jsou odpovědni sněmu. Soudnictví v první stolici mají soudy nižší v jednotlivých vévodstvích, od nich jde appellace k tribunálům. Trůn jest dědičný v rodinách; nejbližším dědičným nástupcem krále Stanislava Augusta prohlášen kuríiršt saský Bedřich August.

Konstituce ze dne 3. května, dílo to na svoji dobu a poměry znamenité, vešla také ihned v život, ale poměry politické utvářely se pro P. nepříznivě. Rakousko, jež celé té reformě přálo, musilo věnovati všecku svoji pozornost francouzské revoluci; Rusko pak, učinivši roku 1790 mír se Švédy a r. 1792 i s Turky, obrátilo zase veškero zření k záležitostem polským, protestovalo proti zavedení nové ústavy a dorozumělo se brzy s Pruskem, jež bez váhání porušilo věrolomně dřívější neupřímný spolek s P-kem. Vojsko ruské vtrhlo do P-ka, kde zatím pozvedla se strana opposiční (Potocki, Branicki, Rzewuski) a učinila konfederaci v Targovici (24. květ. 1792) za účelem povalení nové ústavy. Vojska královská ustoupila po statečné obraně proti Rusům pod Zieleńcami (18. čna 1792) a pod Dubienkou (17. čce) k Bugu. Slabý král hledal záchranu v přistoupení ke konfederaci, jež pak ovládla celou zemi. Přední mužové strany vlastenecké odešli za hranice. Ale všechno to nespomohlo nic, neboť Rusko a Prusko učinily 23. ledna 1793 za zády konfederátů smlouvu o novém, druhém dělení. Prusko zabralo Gdansko, Toruň a Velkopolsko kromě vévodství Mazowského, Rusko Bílou Rus kromě západní části Volyně. P. zúžilo se na objem pouze 254.000 km². Konfederáti musili k tomu svoliti na sněmě v Grodně. Tam obnovena zároveň ústava z r. 1775, a vojsko polské zredukováno na 15.000. — Události tyto vzbudily pozdvižení všech lepších živlů v národě. Generálové Madaliński, Tadeáš Kościuszko a Jos. Wodzicki prohlásili 24. bř. 1794 povstání v Krakově a došli ohlasu u vlastenecké části šlechty a částečně i u lidu selského. Kościuszko zvolen diktátorem. Jeho vítězství u Racławic (4. dub.), třeba nevelké, oživilo znovu skleslé mysli. Povstání se šířilo; posádky ruské vypuzeny z Varšavy (18. dub.) i z Vilna (23. dub.). Ale převaha byla přece jen na straně cizích mocností, k nimž připojilo se nyní také Rakousko; mezi povstalými nebylo kázně ani svornosti. Kościuszko poražen u Szczekocina (3. června), Zajączek u Chełma v Lublinsku (8. čna). Prusové opanovali 15. června Krakov a oblehli Varšavu. Tam došlo za obležení (17. a 18. čce) podnětem radikálů, následujících revoluci francouzskou, k bouřím luzy, jež Kościuszko s těží upokojil. Prusům nepodařilo se sice dobýti Varšavy, ale vojska ruská postupovala vítězně na Litvě, opanovala 11. srp. Vilno a porazila Poláky v rozhodné bitvě u Maciejowic (10. říj. 1794), načež Suvorov zmocnil se 8. listop. Varšavy. Všechny tři mocnosti přistoupily pak k úplnému rozebrání P-ka smluvami ze dne 3. led. a 24. říj. 1795 (třetí dělení P-ka). Rakousku dostalo se území mezi Vislou, Pilicí a Bugem s Krakovem, Prusku území záp. od Pilice, Bugu a Němna s Varšavou, ostatek zabralo Rusko. Král Stanislav August složil 25. list. 1795 korunu v Grodně. Stát Polský zmizel s mapy Evropy, národ polský rozdělen mezi tři státy sousední.

Rozebrání rozsáhlého státu Polského od sousedů jest událost, jíž podobné sotva nalezneme v dějinách. Ačkoli smutný osud P-ka a Poláků zaviněn byl namnoze příčinami tkvícími v celém dosavadním vývoji národa a jeho velikým úpadkem hmotným i mravním, přece rozdělení P-ka bylo velikým bezprávím, tím větším, že národ byl právě na nejlepší cestě k politickému obrození. Přední mužové P-ka, kteří v poslední době s největším úsilím pracovali k povznesení národa a bránili otčiny proti cizím výbojným choutkám, pykali, pokud se nespasili útěkem, za své ušlechtilé snahy v žalářích ruských (Kościuszko, Ignác Potocki, Niemcewicz a j.), pruských (Madaliński, Niemojewski) nebo rakouských (Kołłątaj, Zajączek). Kraje zabrané od Ruska byly bezprostředně vtěleny k panství ruskému a rozděleny na gubernie, ponechána jim však jistá míra samosprávy. Kateřina vystupovala příkře proti církvi sjednocené a chovala se vůbec k Polákům nepřátelsky. — Kraje, které připadly Prusku, zřízeny podle toho, jak v jednotlivých děleních byly zabrány, jako 3 provincie: Záp. Prusy, Jižní Prusy a Nové Vých. Prusy. Také Prusko postupovalo nepřátelsky proti národnosti polské, zavádějíc v krajích těch pruské zřízení, pruské právo (1797), německou řeč úřední a německé školství. — Rovněž tak dalo se v údělu rakouském. Zavládlo tam právo rakouské a byrokratický systém s řečí úřední nejprv latinskou, potom německou. Josef II. prováděl v zemích polských tytéž užitečné jinak reformy politické, společenské, školské a j. jako v ostatních svých zemích, ale s tendencí centralistickou a germanisační (viz Halič, str. 787).

V první době po rozdělení P-ka Poláci kladli největší naděje do pokroků revoluce francouzské, vidouce v ní přirozeného spojence proti státům, jež dělení provedly. Mnoho Poláků vystehovalo se do Francie a do Itálie a tam utvořili poč. r. 1797 za vedení Dąbrowského polské legie, jež bojovaly pod prapory republiky Francouzské v Itálii i v Němcích. Ale Francie zklamala naděje Poláků. V mírech v Campo-Formiu (1797) a v Lunéville (1801) nestalo se o P-ku ani zmínky. Nedlouho potom (1803) vetší část pluků polských poslána proti povstalému ostrovu Haiti, kde na větším díle podlehly útrapám vojenským a nezvyklému podnebí. Za to otevřely se Polákům naděje jiné, totiž od Ruska. Nástupce Kateřiny II., car Pavel I. (1796-1801), udělil svobodu většině Polákův uvězněných neb vypověděných na Sibiř a pomýšlel snad i na obnovení P-ka pod vrchní vládou ruskou, ale byl zavražděn již r. 1801. Také jeho syn Alexander (1801—25) vážil si Polákův a jevil k nim příchylnost. Živil ji v něm zejména někdejší pobočník a důvěrný přítel jeho kníže Adam Jiří Czartoryski (syn Adama Czartoryského), který po rozdělení P-ka odvezen byl jako rukojmí do Petrohradu. Car učinil jej po svém nastoupení ministrem záležitostí zahraničních, kurátorem university vilenské a tím zároveň správcem všeho polského školství na Litvě. Plány Czartoryského směřovaly k tomu, aby car ve spolku s Napoleonem dobyl na Rakousku a Prusku polských jejich krajin a sjednotil tak celé P. pod svým žezlem. Ale car, ač ve věci samé měl tytéž plány, choval nechuť k Napoleonovi. K čemu nechtěl se odhodlati car Alexander, počal prováděti Napoleon. Po vítězné válce s Pruskem odňal Prusku v míru Tylžském (1807) jeho polské provincie a utvořil z nich velkovévodství Varšavské (asi 104.000 km² s 2,000.000 ob.) pod vládou svého spojence kurfiršta saského Bedřicha Augusta. Ve velkovévodství Varšavském zavedena ústava i administrace po vzoru francouzském i francouzský zákoník Napoleonův. Velkovévoda, který ovšem byl jen vykonavatelem vůle Napoleonovy, měl moc téměř neobmezenou. Kompetence sněmu, který se skládal ze dvou komor a měl se scházeti ob rok, byla nepatrná. Finanční stav země byl velmi bídný. Velikého nákladu vyžadovalo stálé vojsko, jež z části musilo bojovati za zájmy Napoleonovy ve Španělích (1808-12). Přes to učinila vláda aspoň něco pro povznesení země, zejména ve školství. Ve Varšavě zřízena právnická akademie, medicínská fakulta a školy vojenské. R. 1809 došlo velkovévodství značného rozšíření. Napoleon připojil k němu po vítězné válce s Rakouskem území, jež Rakousko bylo získalo v třetím dělení, i s Krakovem (asi 53.000 km² s 1½ mill. ob.).

Ale záležitost polská byla Napoleonovi přece jen prostředkem k jeho vlastním politickým cílům, na obnovení P-ka nemyslil opravdově. Spíše mohli Poláci očekávati splnění svých nadějí v té době od cara Alexandra. Car počal vážně pomýšleti na obnovu státu Polského, ovšem v unii s Ruskem, zejména od r. 1810, když poměr jeho k Napoleonovi počal se kaliti. Otázka polská byla z příčin této roztržky, rychlé uspokojení Poláků mělo odvrátiti jejich sympathie od Napoleona a získati je Rusku. V tom smysle působili na cara Czartoryski a kníže Michal Ogiński, rovněž člen tajné rady carovy. Ale nežli došlo k provedení, počal Napoleon útočnou válku proti Rusku a strhl Poláky rázem na svoji stranu. Sám Czartoryski pozbyl naděje v cara a očekával spásu P-ka od vítězství Napoleonova. Na jaře r. 1812 vojska Napoleonova přitrhla k Visle. V čnu mimořádný sněm ve Varšavě prohlásil obnovení P-ka, ale Napoleon nesvolil k tomu, nechtěje si znepřáteliti Rakousko. Vojsko polské v počtu 60.000 účastnilo se pod generály Josefem Poniatowským, Dąbrowským a j. jeho výpravy do Ruska. Smutný konec výpravy francouzské na Rus a následující potom pád Napoleonův daly událostem jiný směr. Vojsko ruské opanovalo poč. r. 1813 Varšavsko. Car počínal si mírně, ale nepřistoupil na radu Ogińského a Czartoryského, aby hned dal se prohlásiti králem polským; učinil tak se zřením ke spojenému Rakousku a Prusku. Na kongressu Vídeňském (1814—15) car žádal pro sebe celé velkovévodství Varšavské, avšak pro odpor Anglie, Francie a Rakouska nucen byl ponechati Prusku Poznaňsko. Konečný výsledek mnohých sporův a jednání přinesl nadějím polským veliké zklamání. Aktou Vídeňskou ze dne 9. čna 1815 Prusko podrželo velkovévodství Poznaňské, Toruň a Chełmsko, Rakousku zůstala nynější Halič mimo Krakov, ostatek velkovévodství Varšavského připadl Rusku jako konstituční království. Krakov s okolím prohlášen za samostatnou republiku, stojící pod ochranou tří sousedních mocností, jež zavázaly se, že svým polským zemím dají autonomii a že chrániti v nich budou národnost polskou. Car slíbil nad to, že ke království Polskému připojí i ostatní kraje bývalé říše Polské.

Takto na kongresse Vídeňském schváleno bylo rozdělení P-ka, ale ovšem za podmínek pro Poláky nepoměrně výhodnějších nežli r. 1795. Ve skutečnosti však utvářily se věci jinak. Car udělil kongressovému království Polskému 27. list. 1815 ústavu, jejíž projekt vypracovali zástupcové Polákův od cara k tomu povolaní (Czartoryski, Ostrowski, Zamojski, Matuszewicz a j.). Ústava ta opírala se o konstituci z 3. květ. 1791. P. jest království dědičné v rodiné cara ruského. Car zároveň jest králem polským, ale ustanovuje mistokrále, buď člena rodiny carské nebo Poláka. Místokráli jest k ruce šest ministrů s hlasem poradním, z nichž jeden jest stále při králi. Sněm skládající se ze dvou komor, poslanecké (77 poslů šlechtických a 61 deputovaných od obcí) a ze senátu (knížata z rodiny carské, vojevodové, kasteláni a biskupové), usnáší se o nových zákonech podle návrhu vlády a schází se ob rok, vždy na 30 dní. Země dělí se na vévodství; vévody a kastelány ustanovuje král doživotně. Státní náboženství jest katolické, ale jiná vyznání požívají volnosti. Zaručuje se bezpečnost osobní i majetková a svoboda tisku. — Prvním místokrálem byl jmenován bývalý francouzský generál Zajączek, velitelem vojska stal se carův bratr velkokníže Konstantin. Mimo to car ustanovil v P-ku zvláštního kommissaře v osobě Novosilcova, který měl tam zastupovati zájmy cara ruského. V první době po r. 1815 vláda starala se upřímně o povznesení země. Zakládány nové školy, jmenovitě r. 1817 universita ve Varšavě, pracováno o zvelebení orby, průmyslu i obchodu. — Daleko ne tak příznivě oba druhé státy splnily Polákům sliby učiněné na kongrcsse Vídeňském. V rakouské Haliči zavedeny patentem z r. 1817 stavovské sněmy podle vzoru jiných částí říše, ale se skrovnou působností. Jinak zůstal v platnosti dřívější systém byrokratický a policejní, národnost polská utiskována ve školách i veřejném životě, hospodářský rozvoj země byl spíše dušen nežli podporován. V Prusku byl aspoň s počátku zachován jazyk polský v úřadech; náměstkem jmenován Polák kníže Antonín Radziwiłł. R. 1823 zavedeno v Poznaňsku, jako v ostatních krajích pruských, zřízení stavovské a zrušeno poddanství sedlákův. Ale poměry brzy se změnily a nastala reakce. Jazyk polský vytlačován znenáhla z úřadův i ze škol, na úřady dosazováni pouze Němci.

Také v kongressovém království Polském netrval příznivý stav dlouho. V povaze a smýšlení cara Alexandra nastal obrat; víc a více rostoucí náchylnost k mysticismu odvrátila jej od liberálních ideí a vedla k politice reakcionářské. Car nejenom že nesplnil své přípovědi o připojení ostatních krajin staré říše Polské ke království, nýbrž počal od r. 1818 všelijak protiústavně zasahovati do vnitřních záležitostí polských. Také velkokníže Konstantin, vrchní velitel vojska polského, který svým vlivem ovládal i místokrále Zajączka, zavdával mnoho příčin k nespokojenosti. Konstantin nebyl nepřítelem, spíše přítelem Polákův, ale popuzoval obyvatelstvo svým despotickým chováním. Okolnosti tyto, jakož i špatný finanční stav země, nesplněné naděje a nechuť k cizí nadvládě dávaly podnět k rostoucí všeobecné roztrpčenosti. Rozpor mezi vládou a veřejným míněním zvýšil ministr financí Lubecki, litery sice získal si zásluhy o hospodářské povznesení země (hl. průmyslu), ale budil nespokojenost svojí libovůlí. Počaly se tvořiti jako jinde v Evropě tajné spolky se snahami revolučními. Vláda hleděla udusiti ozývající se nevoli prostředky reakčními, zavíráním škol, obmezováním svobody tiskové, pronásledováním nespokojencův a tajných spolkův a hlavně systémem špehounství, zavedeným na podnět velkoknížete Konstantina; ale výsledek byl právě opačný. Nespokojenost zvýšila se po nastoupení cara Mikuláše (1825) vyšetřováním spiknutí, t. zv. dekabristů (v. t.), v němž mnozí Poláci byli zapleteni, jakož i krutostí a libovůlí velkoknížete Konstantina, který po smrti Zajączkově (1827) stal se místokrálem. Car Mikuláš pomýšlel dokonce na úplné odstranění zvláštního postavení krajů polských. Korunovati se dal po mnohých odkladech teprve v květnu 1827, a korunovace konala se za zlověstného ticha. — Červencová revoluce ve Francii (1830) přivedla konečně všeobecné vření k výbuchu. Povstání delší dobu osnované počalo večer 29. list. 1830 útokem, jejž podnikl zástup studentův a žáků kadetní školy na palác Belveder, kde sídlil velkokníže Konstantin. Velkokníže unikl stěží do nedaleké vsi Wierzby. Státní rada vyloučila hned po této události několik nepopulárních ministrův a přibrala mezi sebe lidi oblíbené: Czartoryského, Niemcewicze, Chlopického, Lelewela a j., ale snažila se zameziti úplnou roztržku s Ruskem, nevzdávajíc se naděje, že bude lze přes to, co se stalo, domoci se od ruské vlády mírným způsobem některých ústupků. Velkokníže Konstantin opustil na jeji radu zemi. Ale v národě zvítězila myšlenka revoluce. Státní rada musila odstoupiti a její místo zaujala 4. pros. vláda prozatímní (Czartoryski, Dembowski, Lelewel, Niemcewicz, Pac, Ostrowski, Kochanowski). Generál Chlopicki, jemuž svěřeno velení nad vojskem, prohlásil se diktátorem. V národě byly dvě strany: aristokratická, jež trvala na dosavadní unii s Ruskem, a demokratická, jejímž cílem byla úplná samostatnost P-ka a republikánská ústava. Povstání mohlo domoci se úspěchů jedině rychlým a odhodlaným postupem proti nepřipravenému Rusku. Ale Chlopicki zmařil příliš mnoho času akcí diplomatickou. Vyjednával s carem, prohlašuje se za věrného jeho poddaného, i s cizími mocnostmi, zejména s Francií a Anglií, na jejichž diplomatické zakročení mnoho spoléhal. Ale naděje ty selhaly. Car trval na bezpodmínečném a bezodkladném podrobení a vypravil proti Polákům vojsko 120.000 mužů pod Dibičem. Cizí mocnosti neposkytly pomoci. Nezdar politiky Chlopickcho přiměl jej, že 19. led. 1831 vzdal se diktatury. Na jeho místo postavena od sněmu vláda pětičlená, v jejímž čele stál Czartoryski; vrchním velitelem vojska jmenován kn. Michal Radziwiłł. Sněm pak prohlásil 25. led. rod Romanových za zbavena trůnu. V únoru došlo k prvním srážkám s vojskem ruským. Vojsko polské musilo ustupovati k Varšavě.

Generál Skrzynecki zvítčzil sice po několika menších bitkách 25. ún. u Grochova a jmenován pak 26. ún. vrchním vojevůdcem, ale nemaje odhodlanosti ani potřebného nadání vojenského nevyužil těchto a jiných vítězství k rychlé offensivě. Výprava Dwernického na Podolí a Volyň se nezdařila, Skrzynecki pak poražen dne 26. květ. 1831 u Ostrolenky. Jako po dřívějších vítězstvích, vedl si Skrzynecki i po této porážce nerozhodně, spoléhaje zároveň s jinými vůdci stále na pomocné zakročení cizích mocností. Vojsko vyslané pod Gielgudem na Litvu, aby podporovalo tamní povstání, nepořídilo za takých okolností ničeho a musilo ustoupiti do Prus, kde složilo zbraň. Rusové postupovah pod Dibičovým nástupcem Paskevičem k Varšavě. Mezi Poláky vedl tento nezdar k třenicím mezi stranami a vůdčími osobnostmi, čímž povstání ještě více oslabeno. Skrzynecki musil v srpnu ustoupiti ve vrchním velitelství Dembińskému, ve Varšavě došlo 15. srp. 1831 k bouři lidu proti vládě revoluční, což mělo za následek, že zřízena nová vláda z radikálních živlů, mající v čele nespolehlivého a neschopného gen. Krukowieckého s mocí diktátorskou. Krukowiecki jmenoval vrchním velitelem Małachowského, ale sám osvědčil se naprosto neschopným hájiti Varšavy proti Rusům a podepsal 7. září kapitulaci. Sněm sesadil sice Krukowieckého, ale Paskevič opanoval 8. září město. Sněm a vojska ustoupily pak do Modlina, odtud do Zakročimě a konečně do Plocka. Postup Paskevičův přiměl je konečně k ústupu na úmezí pruské, kde vojsko složilo zbraň. Jiné oddíly učinily tak na půdě rakouské. Poslední pevnosti, Modlin a Zamość, vzdaly se poč. října 1831.

Tak skončilo se povstání, do něhož Poláci kladli tolik nadějí. Značná čásť Poláků v povstání čelně súčastněných spasila se útěkem do Francie, Belgie, Švýcarska a Anglie, kde byla veřejností velmi přízni vč přijata. Četná tato emigrace, soustřeďujíc se hlavně v Paříži a v Brusselu, vyvíjela velikou činnost za cílem uskutečnění svých snův. Ale i v ní jevily se, jako již za povstání, dva proudy. Strana aristokratická, mající v čele Czartoryského († 1861) a zvaná později od paláce tohoto knížete »Hôtel Lambert«, očekávala pomoci od diplomacie evropské a šířila časopisy i osobními styky ve veřejnosti západoevropské zájem pro věc polskou. Strana demokratická vstoupila naproti tomu ve spojení se všemi revolučními živly na západě a chápala se každé příležitosti, aby v zemích polských podnítila znovu revoluci. — V P-ku samém nezdařené povstání vedlo k reakci a tvrdému útisku. Náměstkem ve Varšavě stal se vítězný gen. Paskevič. Car ohlásil 1. list. 1831 amnestii, ale velmi obmezenou, tak že mnoho Polákův účast v povstání odpykalo na Sibiři, četné rodiny stihla konfiskace majetku. Dne 26. ún. 1832 zrušena ústava z r. 1815 t. zv. organickým statutem. P. stalo se ruskou provincií, sněm i vojsko polské zrušeny; země rozdělena na gubernie. Na místo sněmu zřízena státní rada složená z Rusův i Poláků, na místě ministerstva rada administrativní. Na Litvě a záp. Rusi zavedeny úplné řády ruské. V krajích polských uváděn do úřadův a do škol jazyk ruský, tisk obmezen přísnou censurou, university vilenská (1831) a varšavská (1832) i lyceum v Kremenci (1833) zrušeny, na místo nich zřízena r. 1834 univ. v Kijevě. Mnoho rodin polských přesídleno násilně do vnitra Rusi, jejich místo zaujali Rusové. Církev katolická všelijak obmezována, za to propagováno pravoslaví. Roku 1839 biskupové a vyšší duchovní církve sjednocené na Litvě přinuceni podepsati akt zrušující unii, jež udržela se pak pouze v diecési chelmské náležející do bývalého království. — Zmařené povstání mělo nepříznivé následky také pro Poláky v Rakousku a Prusku. Zejména v Prusku, kde po kn. Radziwiłłovi nastoupil r. 1830 v náměstnictví baron Flotwell, pronásledováni přísně účastníci povstání, do úřadů zaveden r. 1832 výhradně jazyk německý, vláda počala vykupovati zemské statky od Polákův a uváděti na získanou takto půdu německé kolonisty. Samostatnost republiky Krakovské, beztoho od počátku jen illusorní, silně obmezena. — Působením emigrace a jejích radikálních živlů, zejména Mierosławského, připravováno na rok 1846 nové povstání, hlavně mezi Poláky poznaňskými; středem jeho měl býti Krakov. Ale Mierosławski a jiní vůdcové byli v Poznani zatčeni, povstání pak udušeno hned v zárodku; následek jeho byl, že Krakov připojen úplně k rakouské Haliči (1846). Tenkrát ukázalo se jasně, co již prvnímu povstání z r. 1830—31 bylo na závadu, že totiž obecný lid polský neměl zájmu na snahách vyšších vrstev. V Haliči lid vlivem rakouských úřadův obrátil se přímo proti šlechtě a duchovenstvu a způsobil mezi nimi na několika místech hrozné řeže.

Bouřlivý rok 1848 způsobil hnutí také mezi Poláky poznaňskými a haličskými. Březnová revoluce v Prusku vedla k tomu, že dána amnestie Mierosławskému a jiným Polákům r. 1846 uvězněným. V Poznani utvořil se 20. břez. národní polský komitét, spolu zřizována vedením Mierosławského národní vojska po kraji. Ale zároveň utvořili tamní Němci, hlavně poznaňští židé, národní výbor německý, který pracoval proti výboru polskému. Antagonismus ten, jehož vláda využila proti snahám polským, byl příčinou povstání vojsk polských pod vedením Mierosławského; ale vojska polská poražena 3. květ. 1848 u Sokolova. Na sněmu Frankfurtském Poznaňsko přes odpor liberální menšiny vtěleno do německého Bundu. K provedení usnesení toho ovšem nedošlo. Když pak král Bedřich Vilém IV. dal zemi své ústavu, pojato do ní i Poznaňsko. — V Rakousku vlivem všeobecného hnutí došlo také mezi Poláky k revolučním projevům, ale ty byly brzy udušeny a nenabyly většího významu. Přece však rok 1848 přinesl Haliči aspoň vybavení lidu selského z poroby. — V Polsku Ruském přísná opatření vládní zamezila možnost jakéhokoli hnuti. Útisk trval dále; zákony francouzské dosavad platné nahrazeny z časti ruskými, r. 1851 zrušena celní čára mezi P-kem a Ruskem. Nová naděje zdála se Polákům vzcházeti, když nastala válka Krymská (1853—56), v níž přední státy evropské postavily se nepřátelsky proti Rusku. Emigrace polská, hlavně strana Czartoryského, snažila se těžiti odtud pro P., ale mocnosti proti Rusku spojené neměly pochopení pro snahy Poláků. Skutečný obrat k lepšímu nastal, když r. 1855 po caru Mikulášovi nastoupil jeho syn Alexander II. (1855—81). Alexander přibyl do Varšavy r. 1856. Tu ve své řeči prohlásil sice, že »co otec učinil, dobře učinil« a že Poláci musí se vzdáti všelikých snův, ale přes to poměry se zlepšily. Místo zemřelého Paskeviče zaujal r. 1856 kn. Michal Gorčakov. Výjimečný stav, trvající v P-ku fakticky od r. 1831, byl zrušen, uvolněna censura, mnohým Polákům dostalo se amnestie. Ve Varšavě založena r. 1857 hospodářská společnost, počalo se jednati o vyvážení selských robot a dávek vrchnostem; městům vráceno právo voliti si zastupitelstva místo posavadních rad vládou jmenovaných, jazyk polský opět zaváděn do úřadů, církvi katolické ponechána větší volnost.

Ale příznivý ten obrat nejen neuspokojil národ, nýbrž naopak roznítil v něm starou touhu po úplné samostatnosti. Osvobození P-ka zůstávalo cílem všech Poláků. V otázce, jak toho cíle dojíti, Poláci rozstoupili se na dve strany. Strana bílých (aristokratická), zastoupena hlavně ve šlechtě a bohatším měšťanstvu, vytkla si za úkol povznésti vnitřní národní život za prozatímního uznávání dosavadních politických poměrů, strana červených (demokratická), v níž soustřeďovaly se všechny živly radikální, zejména mládež, a jež měla oporu v širokých massách, viděla jedinou spásu v revoluci. Obyvatelstvo venkovské i tentokrát chovalo se ke všem těm snahám lhostejně, ba lnulo spíše k vládě ruské nežli ke šlechtě, od níž docházelo po dlouhé věky pouze útiskův. Rostoucí nevole proti vládě ruské jevila se na venek hlasitěji a hlasitěji veřejnými demonstracemi při různých příležitostech a zřizováním nových tajných spolků. Živena byla příznivými výsledky revolučních snah v Itálii a v Uhrách a podněcována emigrací. Hlasité projevy odporu proti vládě ve Varšavě přiměly konečně kn. Gorčakova, že svolil 27. ún. 1861, aby se zřídil z měšťanů výbor bezpečnosti k udržení veřejného pořádku, a propustil nenáviděného Muchanova, ředitele kommisse vnitřní i duchovní správy. Nově zřízený výbor podal carovi adressu, v níž tlumočil hlavní stížnosti Polákův. Car na přímluvu Gorčakova slíbil opravy. Při vládě varšavské zřízena kommisse osvěty a vyučování, jejímž předsedou stal se Polák markýz Alexander Wielopolski, muž nadaný a intelligentni. Dalšími ústupky bylo zřízení polské státní rady a volených rad městských, krajských a guberniálních. Ale všechny ty ústupky, jež mohly se státi základem k lepšímu vývoji, nejen neutišily rozbouřených myslí, nýbrž podněcovaly je naopak k odporu tím většímu. Zrušení hospodářské společnosti varšavské, v níž vláda spatřovala přední pramen všech nepokojů, zavdalo 8. dub. 1861 podnět k veliké bouři ve Varšavě a ke krvavým srážkám vojska a lidu. Přísná opatření proti těmto výstřednostem lila jen olej do ohně; duchovenstvo odmítlo jakoukoli součinnost na uklidnění lidu. V tom zemřel Gorčakov 30. květ. 1861. Vystřídali se pak rychle za sebou tři náměstkové. Nepokoje opakovaly se, ač vláda pokračovala v reformách. V květ. 1861 vydán zákon o vyvážení selských robot platný od 1. října. Car jmenoval pak 8. čna 1862 místokrálem svého bratra velkokn. Konstantina, který měl nejlepší vůli upokojiti Poláky. Zároveň ustanoven Wielopolski náčelníkem civilní správy, a P-ku přiznána fakticky úplná autonomie. Provedena reorganisace škol, zřízena znova universita ve Varšavě, jazyk polský nabyl opět výhradního práva ve školách i v úřadech. Ale červeným nedostačovaly žádné ústupky, jejich cílem byla úplná samostatnost. Četné drobné tajné spolky spojily se poč. r. 1862 v Ústřední národní komitét, k němuž přistoupilo také vlastenecké duchovenstvo a který stal se tajnou vládou národní. Výbuch povstání uspíšil násilný odvod, který vláda ruská provedla v krajích polských po dlouhé době poprvé zas 14. led. 1863. Ve Varšavě a na jiných místech vzbouřil se lid, z branců, kteří unikli odvodu, zřizovaly se první povstalecké čety. Ale revoluce nebyla dostatečně připravena, doba, kdy v celé ostatní Evropě byl mír, nebyla jí příznivá; nedostávalo se peněz a hlavně nebylo pohotově řádného vojska. Strana bílých vzdalovala se s počátku odboje, až teprve 4. břez. 1863 shodla se s červenými, a obě strany odevzdaly 18. břez. velení diktátoru Marianu Langiewiczovi. Lid obecný choval se opět lhostejně. Langiewicz musil po několika bitkách již 19. břez. ustoupiti do Haliče. Přes to povstání trvalo dále, ano rozšířilo se i do Litvy a ostatních ruských krajů dávného P-ka. Tajný revoluční výbor vykonával fakticky vládu v zemi, zapovídal placení daně Rusku, vypisoval sám daně, vydával časopisy a zařizoval tajné soudy. Car nabízel 12. dub. 1863 amnestii, ale marně. — Avšak celému povstání nedostávalo se přední podmínky zdaru, řádného vojska. Jednotlivé čety povstalců mohly obmezovati se pouze na válku partyzánskou, na drobné šarvátky, ale soustředěnému vojsku ruskému čeliti nemohly. Naděje na cizí pomoc se nesplnily. Povstalí očekávali jmenovitě mnoho od cís. Napoleona III., který všude přiváděl k platnosti zásadu národního sebeurčení. Veřejné mínění v záp. Evropě bylo sice Polákům příznivo, ale vlády samy, Francie, Anglie i Rakousko, obmezily se jen na diplomatické noty, jichž Rusko nedbalo dorozuměvši se již dříve s Pruskem. Z téže příčiny odmítlo také návrh Napoleona III. o svolání evropského kongressu k vyřízení záležitosti polské. A tak zůstaveni na konec Poláci svému osudu. Rusko vyslalo na Litvu gen. Muravěva, do P-ka gen. Berga, kteří zavedli tam přísnou vojenskou vládu. Sbory povstalecké docházely porážky za porážkou. Když pak na konec i Rakousko v ún. 1864 postavilo se proti revoluci učinivši přísná opatření v Haliči, když stejnou dobou v Ruském P-ku vypátráni někteří členové revoluční vlády: povstání znenáhla udušeno úplně. Poslední z branných čet rozehnány na Žmudi v květ. 1864.

Nepodařené povstání přivedlo za sebou kruté pronásledování Polákův od vlády ruské. Následovaly deportace na Sibiř a hromadné konfiskace majetku, a co nejhoršího, ruská vláda zahájila politiku, nesoucí se k úplnému zničení národnosti polské. Kraje dříve polské na Litvě a na Rusi (»západní gubernie«) prohlášeny za ruské a vykořeňováno z nich násilím vše, co připommalo někdejší spojení s P-kem. Jazyk polský vytlačen tam z úřadův i ze škol, v městech zapověděno mluviti na veřejných místech polsky, zapověděno tam také tisknout polské knihy. R. 1865 zakázáno Polákům a katolíkům kupovati v krajích těch zemské statky, mnoho Poláků přestěhováno odtud do vnitra Rusi. — Ve vlastním P-ku, jemuž dán název »kraj privislanskij«, zrušeny všechny zvláštní instituce, zavedena tam ruská správa, ruské zákony, ruské soudnictví, v čelo správy postaven jako v jiných krajích ruských generální gubernátor. Záležitost vyvlastnění statků selských skoncována rychle již r. 1864 ve prospěch sedlákův, aby vláda měla v nich oporu proti šlechtě. Jazyk polský nebylo ovšem možno rázem vytlačiti z veřejného života, ale děje se tak ponenáhlu. Na úřady dosazováni pouze Rusové, přistěhovalcům ruským, ano i německým, nadržováno proti Polákům. Všechny školy, i soukromé, jsou od r. 1869 ruské, rovněž universita varšavská poruštěna, sebe nevinnější projevy národního ducha polského u mládeže přísně se trestají. Rozvoj polské literatury tlumí se krutou censurou. Ruku v ruce s útiskem národnosti polské jde útisk církve katolické. Panující a privilegovanou církví stalo se pravoslaví. Poslední zbytky církve, sjednocené na Podlesí, převedeny r. 1873 násilím k obřadu východnímu. Kněží i biskupové katoličtí všelijak jsou obmezováni ve svých výkonech. R. 1864 zrušena větší čásť katohckých klášterů, jejichž členové vyvezeni za hranice, ostatní ponechány na vymření. Biskupové, kteří se opírali násilnostem ruským, odvlékáni do vyhnanství, tak že v l. 1870-72 nebylo v býv. král. Polském ani jediného katolického biskupa. Teprve Lev XIII. vymohl r. 1883 zase jmenování některých biskupů. Nejtěžší útisk dolehl na Poláky za Alexandra III. (1881 až 1894). Za nynějšího cara Mikuláše II. zlepšilo se aspoň tolik, že v čelo správy krajin polských postaveni lidé mírnější a rozumnější, ale v zásadě trvá celý dosavadní systém Polákům nepřátelský. Výsledky snah ruských jsou ovšem celkem nepatrné. Jsouc kraje polské nejpokročilejší z celého Ruska, mají vyvinutý průmysl (hlavně ve Varšavě a Łodzi) i uvědoměle zámožné měšťanstvo, a také v lidu selském šíří se od doby jeho vymanění z poddanství přes protivné snahy vládní víc a více národní uvědomění.

Stejně nepříznivý je stav Poláků v Prusku. Od r. 1848 vláda pruská postupuje krok za krokem v germanisaci krajin polských, a úsilí její stále roste, docházejíc souhlasu ve sněmě i ve veřejném mínění. Utvořil se spolek t. zv. hakatistův (od začátečních písmen zakladatelů H, K, T), který vytkl si za účel pracovati všemi prostředky o vyhlazení polské národnosti. V čelo nepřátel P-ka postavil se sám kancléř Bismarck. Mají ovšem Poláci pruští aspoň jednu výhodu proti svým soukmenovcům v Rusku, totiž zastoupení na sněmě, tak že mohou aspoň útisky vládní odhalovati před veřejností. — Také v Prusku k nepříznivému postavení Polákův přispěla protiva náboženství. Postup Bismarckův proti církvi katolické po ukončení války s Francií (1871), známý pode jménem Kulturkampf, obracel se především proti Polákům jakožto národu výlučně katolickému. Roku 1876 bylo dovršeno úplné poněmčení úřadův a škol, úředníci a učitelé původu polského posílají se do krajin německých, veškeren duševní život Poláků sevřen přísným dozorem německé byrokracie. Když pak všechny tyto prostředky nepůsobily dosti rychle, Bismarck přistoupil k prostředkům ještě ostřejším. Poláci prohlášeni za nepřátele říše, všichni, kdo nebyli příslušníky pruskými, vypověděni a zahájena systematická akce vykupování polských usedlostí a převedení jich do rukou německých. Zřízena za tím účelem zvláštní kolonisační kommisse a sněm povohl r. 1886 k tomu cíli 100 millionů marek. Při značném národním uvědomění poznaňských Poláků neměla ovšem ani tato akce očekávaných výsledkův. Ale tím úsilí vlády jen se stupňovalo. R. 1898 a 1902 povoleny nové milliony, polští a čeští dělníci vypovídáni z Pruska, a vláda neštití se ani prostředků nejbrutálnějších, kde jde o potlačení Polákův, jakož dokázal nedávno (v list. 1901) smutně proslulý process vřeseňský, v němž odsouzeni rodiče zakročivší proti týrání svých dítek ve škole pro nechuť k německému jazyku. Protipolská řeč císaře Viléma II. v Malborgu (5. čna 1902) ukázala, že pruským Polákům jest se připraviti na nejhorší pronásledování. Poláci mají proti snahám pruským velikou oporu ve svém národním uvědomění, hospodářské pokročilosti a náboženských tradicích. Proti millionům povoleným na vykupování polských statků založili v nejnovější době s podporou rakouských Poláků fond s obdobným cílem protivným, tak že pruské germanisační snahy nemají na ten čas naděje na valný úspěch.

Zcela jinak vyvinuly se poměry Poláků v Rakousku, jež v 1. pol. XIX. stol. utiskovalo je více nežli oba státy druhé. Ale neúspěch v zahraniční politice vedl ke změně politiky vnitřní. Rakousko vzdalo se snahy zgermanisovati kraje polské a povolilo jim postupně úplnou takořka samosprávu, aby tím lépe mohlo tytéž snahy prováděti v krajích západních. Již zavedení konstituční vlády r. 1860 přineslo Polákům velikou úlevu. Obrat úplný nastal po nešťastné válce rakousko-pruské r. 1866. V čnu 1869 zaveden do úřadů výhradně jazyk polský (v krajích rusínských i rusínský ve styku se stranami), obě university (krakovská a lvovská) popolštěny, v Krakově založena s podporou vlády r. 1872 akademie věd a umění, všechny snahy Poláků docházejí uznání a podpory od vlády. Poláci haličští vpravili se ovšem ihned do nového stavu věcí a uměli z něho pro sebe těžiti. Zanechávajíce všech nemožných plánů, chopili se politiky opportunistické. Na říšské radě zjednali si vlivné postavení, těžíce hlavně ze zápasu Čechů s Němci, v ministerstvě mají Poláka-krajana, strážce záležitostí polských, a bývají napořád i jinak zastoupeni v kabinetech ministerských. Příznivých těchto poměrů Poláci využitkovali ke zvelebení své země ve příčině hospodářské i kulturní, ale zbývá jim činiti ještě mmoho, aby Halič byla povznesena na stupeň západních zemí rakouských. Stinnou stránkou polské politiky v Haliči jest útisk národnosti rusínské. Příznivý stav rakouských Poláků jeví se mimo jiné v rozkvětu novější polské literatury, v níž haličským Polákům přísluší místo přední.

Dějiny národa polského v době po r. 1795 poskytují obraz velmi smutný. Naděje, že Evropa se vysloví a přičiní pro obnovení P-ka, selhaly, všechna povstání potkala se s nezdarem a měla naopak za následek útisk ještě horší. Nezdarem tím Poláci přivedeni byli k uznání chyb, kterých v minulosti se dopustili, počínají jinak nazírati na minulost a příčiny všech svých neštěstí; nepomýšlejí na ten čas na obnovení někdejšího království Polského cestou revoluce, což ovšem za nynějších politických poměrů není možno, nýbrž nastoupili cestu vnitřní obrodné činnosti, pracujíce o posílení národnosti polské vzděláváním lidu a hospodářským povznesením svých zemí. Mnoho, velmi mnoho činiti jim zbývá za nepříznivých nynějších poměrův, ale počátky učiněné vzbuzují nejlepší naděje do budoucnosti.

Literatura. Nejdůležitější sbírky pramenů jsou: Monumenta Poloniae historica (Bielowski a j., Lvov, 1864—88, 6 sv.); Monumenta medii aevi historica res gestas Poloniae illustrantia (nákladem akad. v Krakově, 1874 sl.); Theiner, Vetera monumenta Poloniae et Lithuaniae ex tabulariis vaticanis (Řím, 1860 až 1864, 4 sv.); Żródła dziejowe (Varš., 1876 sl., 22 sv.); Helcl, Starodawne prawa polskiego pomniki (1857—70, 2 sv.; pokr. akad. krak.) a j. Srv. Zeissberg, Die poln. Geschichtsschreibung im Mittelalter (Lip., 1873). — Celkové zpracování dějin polských podávají: Naruszewicz, Historya národu polskiego (do r. 1386, 6 sv.; posl. vyd. v Krakově, 1859); Röpell, Geschichte Polens (ve sbírce Heeren-Uckertově sv. I.; pokr. J. Caro sv. II.— V. do r. 1506; Gotha, 1840—88); Bandtkie, Dzieje królestwa Polskiego (1815, 2 sv.); Lelewel, Dzieje Polski (1829; n. vyd. 1863); Szujski, Dzieie Polski (Lvov, 1861—66, 4 sv.; 2. vyd. 1896); týž, Historyi polskiej ksiąg XII (1880 až 1890). Příručky: Bobrzyński, Dzieje Polski w zarysie (Krak., 1879; 3. vyd. 1890; do češt. přel. J. Bidlo, Praha, 1895); A. Lewicki, Zarys historyi polskiej (3. vyd. Krak., 1897). — Důležitější monografie: Zeissberg, Miesco, der erste christl. Beherrscher der Polen (Vídeň, 1867, AÖG.); Kalousek, O rozsahu říše české za Boleslava II. (»Histor. Sborník« I., 1883; srv. též »Čes. Čas. Hist.« I.); Lewicki, Mieszko II. (Rozpr. krak. akad. V., 1876); Zakrzewski, O przylączeniu wschodniego Pomorza do Polski i o jego oderwaniu (Pozn., 1882); Balzer, Genealogia Piastów (Krakov, 1895); Šmolka, Mieszko Stary i jego wiek (Varš., 1881); Perlbach, Die ältesten preuss. Urkunden kritisch untersucht (Králov., 1873); Hube, Prawo polskie XIII-go wieku (Varš., 1874); Řežábek, Jiří II., poslední kníže veškeré Malé Rusi (»ČČM.«, 1883); Szajnocha, Jadwiga i Jagiełło (Krak., 1863, 2 sv.); Šmolka, Kiejstut i Jagiełło (Pam. ak. krak. VII., 1888); Prochaska, Polska i Czechy w czasach husyckich až do odwołania Korybuta z Czech (Rozpr. ak. krak., 1877—78); Goll, Čechy a Prusy ve středověku (Praha, 1895); Pawiński, Polska XVI wieku pod względem geograficzno-statystycznym (Varš., 1883—96, 5 sv.); Korzon, Wewnętrzne dzieje Polski za Stanisława Augusta (Krak., 1882—86, 4 sv.); Bobrzyński, Sejmi polskie za Olbrachta i Alexandra (»Ateneum«, 1876); Ljubovič, Istorija reformaciji v Poljšě (1889); Zakrzewski, Rodzina Łaskich w XVI w. (»Ateneum«, 1881 až 1882); týž. Po ucieczcie Henryka (Krak., 1878); Przezdziecki, Jagiełłonki polskie v XVI w. (Krak., 1868—78); Rembowski, Konfedcracya i rokosz w dawnem prawie państwowem polskiem (»Bibl. Krasińskich« t. 9-12, 1893); Kuliš, Istorija vozsojedinčnija Rusi (Petr.- Moskva, 1874—77, 3 sv.); Waliszewski, Polsko-francuskie stosunki w XVII w. (Krak., 1889); Lelewel, Panowanie Stan. Aug. Poniatowskiego (wyd. zbiorowe, tom 6, Varš., 1859); Szmitt, Dzieje polskie XVlll i XIX w. (Krak., 1866 sl., 4 sv.); Rópell, Polen um die Mitte des XVIII. Jh. (Gotha, 1886); Kalinka, Ostatnie lata panowania Stanisława Augusta (Poznaň, 1868); týž, Sejm czteroletni (Krak. a Lvov, 1879—88); Kraszewski, Polska w czasie rozbiorów 1772-97 (Poznaň, 1874—75, 3 sv.); Kalinka, Galicya i Kraków pod panowaniem austryjackim (2. vyd. 1898); Tarnowski, Nasze dzieje w ostatnich stu latach (Krak., 1895). — Srv. Finkel, Bibliografia historyi polskiej (Lvov, 1891 sl.). Hýbl.

Dějiny práva polského.[editovat]

O polských financích viz výše v Dějinách práva polského.