Ottův slovník naučný/Alarich

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Alarich
Autor: Vladimír Pech
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 684–685. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alarich I.
Související články ve Wikipedii:
Alarich II.

Alarich, král visigotský (* kolem r. 376 po Kr. na dunajském ostrově Peuke, †r. 410 v Cosentii v jižní Italii), pocházel prý z prastarého, slavného rodu Baltů, vynikl záhy v bojích Gotů s Římany a účastnil se roku 394 ve vojště cís. Theodosia války proti usurpátoru Eugeniovi a rozhodné bitvy na řece Frigidu. Po smrti Theodosiově r. 395 zvolili si Visigotové A-a, dosud náčelníka jednoho kmene, za krále. Chovaje od delší doby touhu, zříditi si mocné, neodvislé panství pobouřil národ svůj a přitáhl před Cařihrad, ale rozmanitými úmluvami odvrácen odtud a poslán proti říši západořímské. I poplenil Thrakii, Makedonii, Illyricum, Dalmacii a Pannonii, ale vida v Italii mocné vojsko pohotově obrátil se nazpět do Thessalie. Tam sevřel jej Stilicho, vůdce západořímský, v údolí řeky Péneia, ale zakročením východořímského císaře Arkadia, jenž návodem praefekta svého Rufina pomoc Stilichonovu si zakázal, byl A. zachráněn a pronikl nestřeženým průsmykem thermopylským do Řecka. Korinth, Argos, Sparta podlehly divokým zástupům jeho, Athény zachránily se jen vysokým výkupným. Tu Stilicho po druhé přistal r. 396 blíže Korinthu a sevřel A-a opět v pohoří Foloé na rozhraní mezi Élidou a Arkadií, avšak na radu Eutropia, nástupce Rufinova, císař Arkadios opět nařídil Stilichonovi, aby Peloponnés opustil. A. pak dosáhl úmyslu svého, neboť byla s ním uzavřena mírná smlouva r. 397, kterou byl jmenován velitelem nad vých. Illyrikem. Tam bydlil potom se svým národem a dostal v moc svou všecka hrazená města a velké zásobárny vojenské. Jsa již ode všech kmenů svého národa za krále uznán a zanášeje se sám většími úmysly vyzval r. 401 národ, aby si vyhledal novou vlasť, a nastoupil tažení do Italie. Za nepřítomnosti Stilichonovy, který zaměstnán byl bojem s barbary v Raetii a Noriku, poplenil sev. Italii a zapudil cís. Honoria z Mediolana do pevnosti Asty na řece Tanaru. Ale dobýváním některých měst, zvláště Aquileje, zdržel se tak, že Stilicho mohl povolati legie ze vzdálených provincií a najati vojenské zástupy barbarské. Po dvou porážkách, u Pollentie nad Tanarem r. 402 a u Verony r. 403, donucen jest A. k návratu do Illyrika a získán nad to úmluvou o společné podniky proti říši východořímské. Provedení těchto záměrů zdrželo se pro vpád různých kmenů barbarských do Italie r. 404 a do Gallie r. 406. A. pozbyv trpělivosti vtrhl r. 408 náhle do jihozápadní Pannonie a do Norika, žádaje peněžité náhrady za vykonané přípravy. Stilicho k upokojení jeho slíbil mu 4000 liber zlata, ale po náhlém zavraždění Stilichonově zdráhal se cís. Honorius sumu tu vyplatiti. Tu A. bez dalšího meškání udeřil na Italii a nezdržuje se obléháním pevné Ravenny, sídla Honoriova, přitáhl před Řím, který donutil ku vzdání a zaplacení ohromné pokuty 5000 liber zlata a 30.000 liber stříbra. Poněvadž pak dvůr ravennský nesvolil k podmínkám míru, od A-a navrženým, dobyl r. 409 Říma po druhé a přiměl senát, že prohlásil městského prefekta Attala za císaře, jenž pak A-a za nejvyššího velitele vojenského v říši západořímské povýšil. Ale brzo nepohodl se A. s novým císařem, sesadil jej opět a učinil Honoriovi nové návrhy míru. Po zamítnutí jejich přitáhl po třetí k hlavnímu městu. Ačkoli senát byl k zoufalé obraně odhodlán, zmocnil se Alarich. města 24. srpna 410 zradou některých otroků, kteří mu za doby noční otevřeli Salarskou bránu. Vydrancovav Řím obrátil se do dolní Italie, aby se odtud zmocnil bohatých provincií Sicilie a Afriky; ale bouře mořská ztroskotavši většinu jeho lodí zmařila tyto záměry. Brzy na to † A. u Cosentie v mužném věku jsa teprve 34letý; mrtvola jeho dle zprávy Jornandovy byla i s poklady v řečišti Busenta pochována a zajatci, kteří ji pohřbívali, zavražděni, aby nikdo o hrobě jeho nezvěděl. – Srv. Gibbon, History of the decline and fall of the Roman Empire (Lond. 1884); Köpke, Die Anfänge des Königthums bei den Gothen (Berlin 1859); v. Eicken, Der Kampf der Westgothen und Römer unter A. (Lipsko 1876). p.

2) A. II., syn Eurichův, král visigotský 484–507, ovládal mimo poloostrov pyrenejský i celou Aquitanii a utvrdil mocné své postavení i přátelskými svazky s Theodorichem, králem ostrogotským. Jsa mírumilovný vyhýbal se všem zápletkám s králem franckým Chlodvikem a vydal mu i místodržitele římského Syagria, který poražen byv od Chlodvika u Visigotů útočiště hledal. Byl sice horlivým arianem, ale neutiskoval katolických poddaných. Přece však vzal si Chlodvik záležitosti náboženské za záminku k válce; v bitvě svedené u Vouillé nedaleko Poitiers byl A. r. 507 od Franků poražen a zahynul v boji. Ve vnitřní správě zavedl A. mnoho prospěšných zařízení. Pro římské poddané nařídil vydati zákonník Breviarium Alaricianum (v. t.)., který rozdán v opisech jednotlivým místodržitelům, a užívání jeho potrvalo v jižní Gallii a Hispanii až do polovice VII. stol. p.