Omladina a pokrokové hnutí/Odjezd na Bory

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Život na Pankráci	Odjezd na Bory	Život na Borech

Údaje o textu
Titulek:	Odjezd na Bory
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 320 – 327.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

S nedočkavostí očekávali jsme den, kdy opustíme stuchlým vzduchem prosycené zdi Novoměstské trestnice, v níž mnohý prožil i rok svého života, rok truchlivých i radostných událostí. Těšili jsme se na cestu, která měla nás uvésti do nových, nám dosud neznámých končin a scenerií. Při slůvku: Bory vystoupily ledakomus v mysli obrysy šeré, zmlklé pevnosti, v níž lidský život dřímá.

Zvonek zacinkal. Otec Kilinger, chřestě klíči, blížil se k čtyřiaosmdesátce. »Pan Holzbach a pan Veselý k panu presidentovi,« zvolal, otevíraje. Spěšně házeli jsme na sebe svrchní kabáty a hajdy nahoru. President Procházka očekával nás již v přijímací síni. »Za několik dnů pojedete na Bory«, pravil tiše; »zaručíte-li se, že nedojde po cestě k žádným výtržnostem, nebudou vám dány okovy. Zacházet se s vámi bude po cestě slušně.« Slíbili jsme, že zachováme klidnou rozvahu a odebírali jsme se zase zpět do cely.

Brzy na to oznámeno všem posledním Mohykánům, zbylým z procesu »Omladiny« v Novoměstské radnici, že následujícího dne časně z rána musí býti každý připraven k rozloučení s Prahou. Zmateční naše stížnost byla totiž dne 26. července 1894 zamítnuta. Jak nám bylo, lze si domysliti. K večeru vylezli jsme na okno a posledně odrážely se naše písně od žlutavých zdí vězeňského dvora. Potom vše stichlo. Ulehli jsme. Leckterý sotva zdříml a již tu přihnal se dozorce se slovy: »Už je čas.« Chvatně jsme se přistrojili, spořádali své věci a obhlédnuvše se ještě jednou po cele, která nám tak dlouho byla zdomácnělým pelechem, na nějž jsme si bezmála přes jeho nepříjemnosti zvykli, pohnutě kráčeli jsme po schodech dolů. Na dvoře stály čtyři kryté fiakry, připravené pro vzácné naše osoby. Dříve, než jsme do nich vlezli, postavili nás do »haptáku«. Bylo nás dvanáct: Dutka, Kasík, Prkno, Pospíšil, Ott, Beršík, Novák, Josef Veselý, Kukla, Holzbach, Nedvěd a Pravoslav Veselý, četnický závodčí, obklopený třemi podřízenými, držel nám komisním hlasem kázání. Obsahem jeho bylo: Nebudete-li tiši jako beránci, ozdobíme vaše ruce železnými náramky. Rozloučili jsme se srdečně s těmi dozorci, kteří vzdor svým slabým stránkám se k nám po celou dobu našeho vězení lidsky chovali, a vlezli jsme s divnými pocity do fiakru, kam přisedl si vždycky i jeden četník. Fiakr hrkl, koně zaklusali, a již jsme vyjížděli z velikých, známých vrat... Jenom jsme ještě shlédli, jak kdosi mává z oken vězeňského dvora bílým šátkem... Byl to Václav Štěpánek...

Pusté ulice, domy, osamělí chodci, nábřeží Palackého, most, vše se kolem nás letmo mihlo. Než jsme se nadáli, již stanuly fiakry u cíle, ve smíchovském nádraží. VIak jel však o několik minut později. Získali jsme tedy čas k nasnídání. Sotva jsme tuto bohoslužbu břicha odbyli, lokomotiva zapískla a vlak počal se hýbati. Ujížděli jsme k Plzni. Na nádraží stálo se slzami v očích několik příbuzných, kteří vypátrali, kdy odjedeme z Prahy a dívali se dojati za mizícími obrysy vagonů. Cesta plynula nám zcela vesele. Povídali jsme si své dojmy, své naděje, svá očekávání, ba pustili jsme se do vtipkování. V Rokycanech na nádraží čekali Kasíkovi rodiče a podarovali nás višněmi. Surový závodčí bránil nám však přijati je. Málem by bylo došlo k prudkému výstupu mezi námi a četníky. Višně jsme přece dostali, ač nám jejich chuť hádkou značně zhořkla.

Za krátkou dobu octli jsme se v Plzni; v dvojstupu vyšli jsme v průvodu četníků z nádraží k místu, kde čekaly opět čtyři fiakry. Překvapené obecenstvo zvědavě si nás prohlíželo. V mnohém zraku jevil se upřímný zájem. Mnohý pozorovatel tiše zahromoval... Jeli jsme plzeňskými ulicemi k Borům. Tu a tam kývali nám na pozdrav rukama nebo mávali šátky, sotva zhlídli v kočárech četnický bodák vedle mladých sympatických hochů. Silnice krátila se, krátila, až pojednou udiveně jsme shledali, že nás obklopují vysoké zdi nějakého dvora. Fiakry zastavily, četníci vylezli a my za nimi. Kolkolem stáli vojáci na obvyklé stráži a pokukovali po nových chráněncích.

Ani jsme neměli čas řádně se rozhlédnouti a již vedli nás dozorci dlouhou zádumčivou chodbou do místnosti, kde jsme odevzdali všecky své věci a odtud do pěkně zařízeného pokoje: byl to přijímací sál vrchního správce Šnábla, pověstného trýznitele všech, kdož mu do ruky padli. Stál již jako jenerál, přísně, kočičím svým zrakem do našich tváří se zarývaje. Zevnějšek jeho byl více než odpuzující. Tak asi vypadali krutí, bezcitní, muka vězňů vynalézající profousové na Špilberku nebo na Kufštejně. Knír měl zrzavý, do vyšky pěstěný, oči pichlavé, slídivé, úsměšek škodolibý a zlomyslný, jako člověk, který je zvyklý zahrávati si s lidem jako s míčem, a který se s jidášskou rozkoší pase na jejich mukách, strachu a úzkostech. Poručil, abychom se postavili do řady, paty dali k sobě, špičky od sebe. Myslil, že má před sebou sdresírované vojáky. Záblesk potutelného smíchu, který jsme marně zdržovali, přelétl několika po tváři. »Však vám přejde smích,« ušklíbl se Šnábl jízlivě, a po vyřízení formalit nechal nás odvésti pryč.

Kráčeli jsme chodbou, která vzbuzovala dojem kláštera. Bylo nám až úzko z těch klenutých jejích stěn, nevlídných, šerých. Zde máme snad žíti, v samotách, odděleni jeden od druhého?. .. Neznáme okolí nás děsilo... Trestanci, beze slova kolem nás se šourající (konkaři), udivili nás svým překvapujícím vzezřením. Obličeje znetvořené, výraz jejich odpuzující. Snad na tomto dojmu hodně podílu měl popelavý šat, do něhož byli nastrčeni, čím více jsem je pozoroval, tím byli mně záhadnějšími. Málo bylo u těchto lidí na 1 — 20 let odsouzených, pravidelných obličejů. Na vyptávání nebo důkladnější prohlížení nebylo však ani pomyšlení. Po vykoupání nás ubytovávali. Políbivše se, vcházeli jsme vždy po jednom do určených cel.

I za mnou zavřely se dvéře a než jsem se nadál, byl jsem sám. Vůkol čtyři zdi, židle žádná, stolek žádný, nic než pouhé vyvýšené prkno, na které k večeru položili slamník. Okno bylo vysoko. Dle jeho polohy seznal jsem, že chodba naše je zapuštěna ze dvou třetin do země. V ní byly kontumace čili korekce, do nichž nás právě zavřeli, t. j. cely k pozorování trestanců, jsou-li schopni snésti samovazbu. Je to vlastně zbytečná formalita. Kdyby nebyli schopni snésti samovazbu, byli by tam dáni také. Usedl jsem na vyvýšené prkno a zadumal se, vzpomínaje na ty šťastné, kteří venku žijí volní a přemýšleje, co asi s námi dále bude. Před oknem zachřestělo skřípání písku. Nahoře někdo chodil. Pokročil jsem ke dveřím, odkud bylo lépe viděti, a hle: hlava K. St. Sokola mihla se kolem, za ním ve chvilce hlava V. Čížka, Al. Rašína atd. Zaradoval jsem se. Hoši jsou aspoň na procházce spolu, třeba jinak dlí v samovazbách. Nebudeme tedy žít rozstrkáni, vzdálen druh od druha. Za hodinu bylo po procházce. Dvůr opět stichl.

Najednou vrazil ke mně do dveří kdosi: vrchní správce Šnábl. Prohlédl si svou oběť a jal se vyptávati: kdo jsem, co jsem udělal atd. Na to spustil kázání: abych socialismu nechal, vylezl si na kopeček a spokojeně pohlížel na lidi s vrchu dolů. Bída že není, on že má dost, abych se raději, až přijdu ven, staral o to, aby sedláci tolik nežrali a nechlastali. Nechal jsem ho tlachat, v duchu se mu vysmívaje. Když odcházel, žádal jsem, aby mně byly vydány některé spisy Tolstého a Dostojevského. »Jo,« utrhl se, »Tolstoj, to je pěkný loupežník,« a na tom trval, nedbaje vysvětlování, že je to křesťanský filosof. Spílal, aniž čemu rozuměl. Takoví lidé ustanoveni jsou za správce trestnic, za vrchní vychovatele pokleslých ubožáků, za pány sta a sta provinilých spolubližních... Ovšem že i Šnábl byl přesvědčen, že někoho »napraví«. Jistému »Omladináři« se vyjádřil: »Však my vás tady napravíme!« Když mu tento odpověděl, že pochybuje o výchovném účinku trestnice, zvolal udiveně: »Was? Kdybyste nebyl v korekci, dal bych vám hned temnou komůrku s tvrdým lůžkem.« Sotva Šnábl vytáhl paty, zaklepal kdosi na okénko ve dveřích, kterým se podává strava. Přiblížil jsem se k němu. zvědavě naslouchaje. Kdosi zašeptal: »Nedělaj si z toho nic. Ten hetman od raubířů to dělá tak každému. Už má hodně lidí na svědomí.« Odvážlivcem oním byl — trestanec z Moravy, konkař. Dobrá duše!...

Noc přespal jsem jakž takž. Druhý den nás smýkali z kanceláře do kanceláře; představovali jsme se jednotlivým autoritám, dali jsme se prohlédnouti lékaři atd. Potom nás zvážili, změřili naše lebky i rozsah těla, s rukama na prsou skříženýma ofotografovali, načež byli jsme znovu odvedeni do kontumace. Jídlo, které jsme dostávali, bylo dosti chutné. Maso napíchnuto však na dřevěnou špejli, jako na rožeň, s níž jsme je okusovali a ohryzovali. Toto »krmení« popouzelo naše bránice k smíchu. Po očistci v kontumacích vedli nás do prvého poschodí. Stáli jsme v řadě před místností, do níž se scházely různé nepříliš u nás oblíbené existence: kněz, státní návladní, zase kněz, vrchní dozorce, vrchní správce, řiditel atd. Malé Rakousko... Jeden po druhém byli jsme voláni do vnitř. Kdo vyšel ven, byl postaven zvlášť, několik kroků od ostatních. Samotář... Kasík, Holzbach, Dutka a jiní byli již hotovi, když přišla řada na mého bratra. V několika minutách vyběhl celý červený z místnosti. Něco se mu přihodilo; pohádal se.

Vstoupil jsem poslední. Počalo vyptávání. »Půjdete do samovazby! Chovejte se slušně ave všem poslechněte pana vrchního správce,« hovořil kněz. »Budou-li jeho rozkazy správné, ano,« odvětil jsem. Ani jsem si nepomyslil, jakou vzbudím bouři nevole. Všichni se na mne utrhli, psali něco na papír a tvářili se velmi zlobně. To jsem to vypral, pomyslil jsem si, teď tu budu mít peklo. Na povel, rozzuřený, opustil jsem místnost. Nyní nás vedli znovu nahoru, do druhého poschodí, kde již byly otevřené cely. Každého vehnali do jedné a zavřeli za ním. Tím okamžikem přestal býti člověkem; stával se číslem 300, 320, 340 atd. Veselý více neexistoval. Jeho místo zaujalo číslo 283.