Oheň nebes/X

Žár bez soucitu byl. Ni jeden odsouzenec
těch hradeb hořících opustit nemoh’ věnec,
      ač vztahovali ruce napořád,
již objímali se v posledním „s bohem dání“,
se ptali, ký to Bůh tu sopku v ohně plání
      v jich města spustil snad?

Vzdor ohni božskému, vzdor ohni pozemskému
střech mramorových řad tu vyvzdoroval všemu:
      pád na zbujníka vždycky čeká.
Své bohy vzývali, však oheň, který kárá,
ty bohy zničil též, jichž očí sfinga stará
      v ráz v ručeji slz lávou stéká.

Tak všecko zaniká v tom víru. Hrozná vřava!
Tu člověk s městem svým, tam brázda a v ní tráva,
      Bůh zžeh’ vše ve plameni;
nic pouhé zbylo jen ze zkrušeného lidu.
A vítr neznámý, jenž v noci neměl klidu,
      tvar horstva přes noc změní.