Oheň nebes/VII

Zde vizte města dvě, neznámá města cizí,
jak patro nad patro až v oblacích kdes mizí,
pod mrakem jeví se, spí v mlze noční tiše
jich bozi, lidé jich, jich vozy, chrámy v pýše.
Jak sestry ulehly si v jeden ve úval,
stín halil věže jich, svit luny kol nich plál.
Dál oko rozezná, jak hlouběj v chaos vstoupí,
sta schodů, pilířů a mostů valné sloupy,
hlavice zející a v sloupů zmatku tom
řad slonů z granitu nesoucích velký dóm,
vzpřímené kolossy, jež vidí v posách různých
se plazit, netvory z objetí vzešlé hrůzných,
visuté zahrady, kde květy v arkádách,
hle černé kmeny se shlížejí v kaskádách
a chrámy v nádherných kde mříženích se týčí,
sto bajných idolů z jaspisu s hlavou býčí,
kde z kusu jednoho strop kryje sály valné,
kde, aniž zvedly by své hlavy kolosálné,
bdí v kruhu na sebe patříce modly z kovu,
na kolenách svou dlaň, však nehlásí se k slovu.
Ty valy, terasy, paláce v cihel moři,
zkad tvary neznámé se každou chvílí noří,
ty mosty, oblouky, ty věže, vodojemy,
jež oko poděsí svých spiral stíny všemi,
zřel’s k nebi stoupati s valnými jejich stíny
jak bájné předhoří se vznášet ze hlubiny!
To věru děsná změť je tmy kol rozložené
a nad vším horizont se ohvězděný klene,
valného předhoří pod klenbou tisícerou
plá hvězdným promykem tak jako krajkou šerou.

Ó města pekelná v svých chtíčích šílící,
kde každý rodí mžik rozkoší směsici,
kde každou pod střechou taj nečistý se choulí,
svět poskvrnila jste, dvojité rovna bouli!

A tiše spalo vše. Na čelech obou měst
sem tam se míhalo pár světel krajem cest,
to lampy rozkoše, jež v tom co vzplály, mřely,
žár z kvasů posledních v ulicích osamělý,
zdí velká nároží měsícem ozářená
do stínu vryla se neb vodou odražena
se chvěla; slyšel jsi, jak vzdálenými echy
se dusí polibky a míchají se vzdechy,
jak města sesterská dne žárem zmdlená celá
se v lásky společné objetí s šeptem schvěla,
jak vítr zdouvaje vrch svěží sykomory,
tíh vonný v Sodomu zvěst nesa od Gomorrhy.

A černý jak spěl mrak nad hřebeny těch měst,
tu s výše křikl hlas, řka k němu: „Zde to jest!“