Oheň nebes/VI

Jak velké předhoří vztýčené nad změť vln,
jak spousta věží, zdí tak v směsi stínů pln
      se chmurný, pustý Babel stmívá.
Ten lidstva nicoty je svědek zázračný
a v svitu měsíce hor čtyř vrch oblačný
      svým velkým stínem skrývá.

K dnu hlubin hloubí se ta stavba zřícená.
Pod stropy vřava mu orkanů vězněná
      zní, kvílí smutnou hudbou věčnou;
kdys kolem hlomozil a hlučel lidský rod,
nad zeměkoulí měl kdys Babel vzpnout svůj hrot
      spiralou svojí nekonečnou.

Ty schody stoupati měly až k zenitu.
I z hor ty nejvyšší k jich boků granitu
      jen dlaždici dát jednu měly;
tu vrchol na vrchol měl týčit se a vznést,
a očím zdiveným se ztrácet v moři hvězd
      nad hlavou pyramid v mrak ztmělý!

Tu hroznýš beztvárný, krokodil zelený,
jak ještěr smykl se přes valů kameny
      do štěrbin zdi, jež holá,
a jako olbřími v svých valných obrysech
tu palmy košaté se chvěly v starých zdech,
      trav chumly zdály se být zdola.

V zdí těchto otvory tlum slonů zamíří,
les celý mohutní pod těmi pilíři,
      jež dlouhým množily se polem,
a orlů zrzavých i supů olbřímích
rej vířil v den i noc u bran těch ztemnělých
      jak nesmírného úlu kolem

„Mám dílo dokonat?“ Mrak rozhněván se ptal.
„Jdi!“ — „Ano, pane, jdu, kam odnášíš mne v dál!“