Oheň nebes/V

Jen písek, písek zase,
poušť, chaos ze všech stran,
kde vře ve každém čase
změť potvor a zlých ran;
zde nic se nezastaví;
těch vrchů hřeben hravý,
když orkan duje dravý,
jest v proudy rozhoupán.

V ta svatá místa sáhne
hluk všední odevšad,
toť karavana táhne
z Ofiru, z Mambré snad;
zrak v daleku ji stíhá,
jak v žhoucím písku zdvíhá
se, rozplítá a míhá,
skvrnitý, pestrý had.

A tyto pouště dálné,
ty patří Bohu jen,
zná hranice jich dálné,
střed jich jím vymezen;
mha vždy a vždy se chmouří
nad mořem tím, jež kouří
a hází popel v bouři
a žár na místo pěn.

„Mám poušť tu v jezero snad změnit?“ oblak děl.
„Až dále!“ — jiný hlas se z hloubi nebe chvěl.