Oheň nebes/IV

Aj, Egypt! Rozkládá se celý klasy plavý,
ta pole peřestá, koberec barev žhavý,
      pláň za plání se vlní zas,
na severu vln chlad a v jihu písek žhoucí
o Egypt dál se rvou, co on se noří stkvoucí
      v dvojího moře stříbrojas.

Tři hory stavěné od lidí mizí v mraku,
tři štíhlé jehlance, však ukrývají zraku
      se v popel, jenž vše obláčí;
s jich ostrých vrcholů až v zlatý písek vedou
jich stupně obrovské s bazaltu barvou šedou,
      krok s nich šest loket nestačí.

Sfinx, granit růžový, zelený mramor, bůžek
je střeží, aniž by vstal vítr z písku lůžek,
      jich očí víčka zavřel nach,
dav lodí širokých co vjíždí do přístavu,
kde město obrovské u vody sedíc splavu
      kamenné nohy koupá ve vlnách.

Tu Samum vražedný řval z daleka a hýkal,
po bílém křemeni šupiny těla smýkal
      obrovský krokodil,
co šedý obelisk trysk’ k nebi smělým skokem,
jak kůže tigřice na západě blysk’ tokem
      pln ostrovů svých žlutý Nil.

Král~slunce — zapadlo, ztich’ vítr, velkou zoří
se zlatý slunce glob odrážel živě v moři,
      našeho světa duše sálajíc,
a v nebi zarudlém a v proudů skvoucích kobě,
dva králi, přátelé jak šli by proti sobě,
      dvě slunce šla si vstříc.

„Kde mám se zastavit?“ Tázal se oblak zas.
„Dál, hledej!“ — odvětil, jímž Tábor chvěl se, hlas.